Další sázení na jistotu
Def Leppard sice recyklují, ale výsledek se i tak poslouchá hezky.
Def Leppard se na hudební scéně pohybují téměř čtyřicet let. Zbytečnou nadprodukcí studiových nahrávek legendární britská kapela, která má na kontě řadu klasických rockových hitů, rozhodně netrpí. Na jedenácté album se čekalo sedm let a šlo o nejdelší pauzu mezi nahrávkami v historii kapely.
Přestože původně kvintet v čele se zpěvákem Joe Elliottem plánoval nabídnout pouze pár nových songů na EP, ve finále vytvořil plnohodnotné album. Novinka je melodičtější, tvrdší a oproti předchozí desce „současnější“. Je postavena hlavně na harmoniích a hlasitých kytarách, přesto nijak nezatlačuje do pozadí rytmiku a zpěvy. První polovina skladeb reprezentuje tradiční tvorbu Leppard v podobě náladových písniček s velmi melodickými refrény. Druhá půlka je experimentálnější a pestřejší. Najdete na ní i materiál, jaký jste od kapely nikdy dříve neslyšeli, mix zvuku sedmdesátých a osmdesátých let s tím současným.
Jako první ochutnávku Def Leppard nabídli singl v podobě otvíráku Let‘s Go, ve kterém je slyšet typický rukopis kapely, začátek by si dokonce leckdo mohl splést s úvodem dvacet osm let staré hitovky Pour Some Sugar On Me.
Def Leppard zkrátka ctí heslo, že klasický rock se vrací, a tak není třeba riskovat, i když to znamená, že kapela zřejmě nerozšíří sérii hitových singlů o další perly. Přesto si mírně zaexperimentovala, například v diskem šmrncnuté skladbě Man Enough, tanečním popem okořeněné Energized, v psychedelickém folk-blues Battle Of My Own či country políbené akustické baladě Last Dance.
Def Leppard na novince tak trochu zrecyklovali to, co nabízeli dřív, a navíc implementovali přidanou hodnotu v podobě moderního zvuku. Vzhledem k tomu, že zachovali úroveň i kvalitu a výsledek se poměrně příjemně poslouchá, není to vlastně vůbec špatně.