Psychologická rekonstrukce
Navzdory uštěpačným komentářům, že mele z posledního a nikoho už vlastně ani moc nezajímá, vydává Chris Corner s IAMX stále dobré desky.
Ano, je to sice jeho svět, kterému rozumí zřejmě jen on sám a pár nejbližších z jeho ujeté sekty. A taky je to tak trochu kolovrátek. Deska co deska stejné pojivo a maso nám malinko ztrouchnivělo, ale výsledek v sobě pořád má pachuť orgií, bezpohlavního sexu, červeného vína, které může klidně být i krev, klaustrofobií. A úchylné geniality androgyna, co má čtyřicet kilo, nikdy nespí a jeho trochu holčičí obličej, byť v sobě nese stigma času, vypadá stejně pořád tak, že máte pocit, že nikdy nezestárne a bude nás strašit navěky.
Fakt je, že poslední dvě alba IAMX už mě míjela a na koncert jsem nešel ani ze zvědavosti. Že Chris stvořil šestou desku jsem přijal s jistou odtažitostí a nedůvěřivě si ji poprvé pustil. Vím, že si prošel zdravotním peklem a k už tak komplikované osobnosti si nadělil věci, které sice podpořily jeho image mimozemšťana, ale málem ho poslaly na druhou stranu řeky Styx. Přežil, jako vždycky. A jeho mimořádným talentem poháněné instinkty přežívání daly život dalšímu výjimečnému albu, a i když leckdo mávne rukou, že to je posledních několik let pořád to samé, není to tak úplně pravda.
Corner je mimo trendy, vytvořil si svůj vlastní umělecký mikrosvět, to ano, ale pořád je v jeho expresi přehršel dekadentní krásy, vzrušující rozpolcenosti a střípků něčeho nevysvětlitelného, co umí šikovně nakrmit náš skrývaný hlad po melancholii a masochistické obsesi bolestí. Pohlcen vlastními emocemi je pumpuje do svých kompozic jako herák do žíly. Je mu jedno, jestli se už nikdy neprobere z dalšího lucidního snu. Je mu i tak trochu jedno, co tomu řekneme my. I když ne úplně. V deziluzi z trendy Londýna utekl do umělecky vstřícnějšího Berlína, plný sil a invence vytvořil nový kreativní ráj pro sebe a pár svých přátel a nazval ho Turmwerk. To už je také minulostí. Zmizel za oceán a v Look Outside zpívá o tom, že Los Angeles se o něj dobře postaralo. To mě na něm baví. Žije, o čem zpívá, a naopak. Mimochodem tahle věc hodně připomíná Sneaker Pimps a rané IAMX. Melancholická až k dojetí.
Jinak má Matanoia, kromě klasických očekávání, která jsou naplněna tu víc, tu o něco méně, několik nových rovin a skvělých momentů. Say Hallo Melancholia. Husí kůže, a navíc místy asi nechtěné vsuvky jak od Soft Cell. The Background Noise. Hlavně textově husí kůže podruhé. Insomnia je v podstatě emotivní diagnóza, popisuje, čím si Chris prošel, a není to zrovna pozitivní. Už zmíněná Look Outside je sice plná patosu, ale funguje jako uvěřitelný statement. A pak Aphrodisiac, sexy tou nejzvrácenější možnou formou, která něčím odpuzuje, a zároveň neodolatelně přitahuje. A má v sobě skoro punkovou agresi, což funguje v celkově temném monolitu jako elektrošok. Dejte Chrisovi šanci, i když jste zblblí propagandou, že IAMX už, ehm, ne. Já říkám, nová deska – zatraceně ano!