Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Ve studiu

The Prostitutes

Můj soundtrack

Masker

Čerstvé (z)boží

Max Bazowski

Headliner 1/3

Jelen

Headliner 2/3

Jelen

Headliner 3/3

Jelen v říjnu

Enface

Sima Martausová

TOP

8 posmrtných alb

Rozhovor

Zebra Katz

Enface

Myles Kennedy

Reportáž

Fenomén Liberec

Rozhovor

Paulie Garand

Čerstvé (z)boží

Červen

Headliner 1/2

Ellie Goulding

Headliner 2/2

Ellie Goulding

Rozhovor

Support Lesbiens

Art

7 nelepších architektonických obalů

Story

Story Acey Slade

Výslech

Mortal Cabinet

Rozhovor

Health

Téma 1/2

Producenti

Téma 2/2

6 dalších vyhledávaných producentů

Rozhovor

St. Germain

TOP

Madonna

Story

Jackie Crash

Jackie Crash

Papa Roach

Rozhovor

Five finger Death Punch

Retro

Kraftwerk

TOP

Bez šance

Návrat

Bez ladu a skladu

Anketa

Hudebnická knihovna

Rozhovor

Xindl X

Vizuál

Nabil

Rozhovor

Chelsea Wolfe

Výslech

TroubleGang

Rozhovor

The Dead Daisies

Song Story

Mňága a Žďorp

Rozhovor

Hrdinové nové fronty

Ženský element

Janet Jackson

Rozhovor

Mikoláš Růžička

Test

H-D Kvíz

Rozhovor

Tonya Graves

Insider

Martin Červinka

Televize

Videorama

Turné

Ben Cristovao

Kalendárium

Památné dny

Hip Hop 1/2

Elementy ulice

Hip Hop 2/2

Honza Pentifull

Klasika

Teď vážně

Folk 1/2

Bez cancáku

Folk 2/2

Kings of Convenience

Hard & heavy

Ocelové srdce

Jazz a blues

Bluesbar

Indie

Ty kytary!

Alternativa 1/2

Kroky podzem

Alternativa 2/2

Čankišou

EDM 1/2

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Odjinud

Mimochodem

Tip

Struny podzimu

Recenze měsíce

Dave Gahan & Soulsavers

Recenze

19. 11. 2015

Recenze

5. 11. 2015 1/2

Recenze

5. 11. 2015 2/2

  •  
     

    rec

     

    enze

     
     

    9

    recenze 2/2

    1

  • zpet

    Killing Joke

    Pylon

     

    I AmThe Virus

    Vágní soundtrack celospolečenské krize

    Kdysi skvělá kapela definitivně ztratila schopnost se s lehkostí pohybovat v labyrintu času, a navíc sveřepě lpí na tom, že si cestu ven najde sama.

    Patnáct vydaných alb. Víc než třicet pět let hudební historie. Killing Joke ovlivnili mnohé, kradla u nich Nirvana, aby Dave Grohl potom v době svojí vlastní slávy přišel a poprosil, jestli si s nimi nemůže odbubnovat jednu desku. Jsou souputníci celé slavné punkové a post-punkové elity, která definovala zvuk, hnutí, dobovou hudební revoluci. Přitom jsou dodnes pořád spolu, i když se mnohokrát za tu dobu málem umlátili navzájem. Obrazně i doslova. Jaz Coleman, démonický podivín v čele, tvrdí, že důvod, proč stále točí desky a hrají koncerty, je zcela prozaický. Protože nikdo v současné době na hudební scéně nemluví o věcech jako oni a tak jak oni. Považuje zcela vážně existenci Killing Joke za nutnost a poslání. Můžeme si o tom myslet, co chceme. Faktem je, že natočili a vydali další desku nazvanou Pylon. A natočili ji celou v Praze, v malém studiu v Korunní, s bývalým baskytaristou Sunshine Amákem. Jaz Coleman o něm mluví nadšeně i rezervovaně zároveň a je mimo veškerou pochybnost, že Amák je jeho aurou totálního šílence na samé hraně geniality pohlcen, stejně jako bylo mnoho lidí před ním. I v Praze, která je Colemanovým dočasným domovem, jenž vyhledává pro inspiraci v době, kdy potřebuje být kreativní. Tak to alespoň říká. Spiritualita Colemanovi rozhodně nechybí, do jaké míry je to jenom klišé a kolotočářský trik, nechám na každém z vás. Budeme-li se bavit o hudbě, pro mě zásadní význam má pouze první deska Killing Joke a potom „album s očima“ Extremities, Dirt and VariousRepressedEmotions, na kterém bubnoval Martin Atkins z P.I.L. Vše ostatní se na můj vkus až moc bratříčkovalo s divnou industriální gotikou a hlavně metalem. Na Pylon tuhle manýru Killing Joke naplňují a dávají jí finální, autentickou podobu. Žel je požírá zevnitř a nebýt několika opravdu skvělých vokálních momentů, byla by to bohapustá nuda. Prostě mě tohle vrhá do historie, která byla sice něčím zábavná, ale jde z ní spíš chlad než pocit, že poslouchám novou desku staré kapely, která ale ví, jak se jmenuje současnost a v jakém roce žijeme. Někdy to může být zábavné, lehce nostalgické, roztomile melancholické a staromilské, tady nemám ani jednu z těch emocí. Jen pachuť toho, že kdysi skvělá kapela definitivně ztratila schopnost se s lehkostí pohybovat v labyrintu času, a navíc sveřepě lpí na tom, že si cestu ven najde v pohodě sama. Dávám jeden bod za geniální a celku se vymykající song Euphoria a druhý za War of Freedom, která zní jako mix Warhead od UK Subs, raných U2 a Echo and the Bunnymen na heroinu. Půl bodu za melodie a zpěvové linky v Big Buzz, při kterých mám pocit, že bych si přál, aby se dalo cestovat zpátky časem a mohl jsem se znovu podívat pod Stalina, do Bunkru a do té díry U Zoufalců. Někdy stačí jen trochu přivřít oči.

    Kay Buriánek

    text

     

    1. AutonomousZone

    2. DawnoftheHive

    3. New ColdWar

    4. Euphoria

    5. New Jerusalem

    6. War on Freedom

    7. Big Buzz

    8. Delete

    9. I AmThe Virus

    10. IntotheUnknown

    11. Apotheosis

    12. Plague

    13. Star Spangled

    14. Panopticon

    15. Snakedance (Youth ‘Rattlesnake dub’ remix)

     
     
     

    9

    recenze 2/2

    2

     
     
  • zpet

    Jean-Michel Jarre

    Electronica 1:
    The Time Machine

     

    If..!

    Lekce z dějin retrofuturismu

    Jean-Michel Jarre se mezi mladými hudebníky neztratil.

    Slavný sběratel historických syntezátorů si na novou desku pozval takovou squadru zvučných hostů, že by bylo s podivem, kdyby to nepřipoutalo pozornost.Protože mít na albu zároveň rockového nestora Petea Townshenda, avantgardní královnu Laurii Ander­son, elektronické veličiny Tangerine Dream či 3D z Massive Attack, profláknutá jména jakými jsou Moby, Vince Clarke či Air, ale i současnou generaci reprezentovanou Fuck Buttons a Little Boots opravdu nebývá běžné. Potěšující je, že nestor Jean-Michel Jarre se mezi nimi neztratil.

    Jeho skladatelský rukopis založený na lásce k analogovým mašinkám je patrný od prvních vteřin. Neznamená to ale, že by jen spoléhal na vzpomínky: kupříkladu Glory je vcelku svěží kousek vzniklý v kooperaci s M83 a neztratil by se ani na albech aktuálních popových spolků, jakými jsou třeba Chvrches.

    Paradoxně ale tam, kde je retro přiznané a není snaha o jeho aktualizaci, je výsledek silnější. Automatic s Vincem Clarkem vrací na úvod osmdesátých let a do atmosféry tehdejších sci-fi filmů, navazuje na to, čím se Jarre kdysi zapsal. Je to lepší než okamžiky, kdy host hraje prim, jako třeba v případě nudné trance „tucky“ Stardust s Arminem Van Buurenem. Tehdy album balancuje na hraně trapnosti a přestává dávat smysl.

    Jasně, mladým a čerstvým elektronickým projektům může tahle deska jen stěží konkurovat. Nicméně co do poctivosti k vlastním kořenům nelze nahrávce vytknout prakticky nic. Kdyby nic jiného, jako vysvětlení, proč si Jarre kdysi vysloužil otřepanou nálepku elektronického mága a vydobyl své postavení, které novinkou potvrzuje, funguje víc než dobře.

    Antonín Kocábek

    text

     

    1. The Time Machine

    2. Glory

    3. Close Your Eyes

    4. Automatic. Pt. 1

    5. Automatic. Pt. 2

    6. If..!

    7. Immortals

    8. Suns Have Gone

    9. Conquistador

    10. Travelator (Part 2)

    11. Zero Gravity

    12. Rely on Me

    13. Stardust

    14. Watching You

    15. A Question of Blood

    16. The Train & The River

     
     
     

    9

    recenze 2/2

    3

     
     
  • zpet

    Janek Ledecký

    Na konci duhy

     

    Na konci duhy

    Návrat hitmakera?

    Janek Ledecký má svůj rukopis a Anglie mu v něm nepomohla.

    Pokud jste ročník 1972 a vyrůstali jste v téhle zemi, není možné, abyste se vyhnuli Janku Ledeckému, protože hrál vše od zamilovaných písní přes vánoční koledy a muzikály až po normální středoproudý rokenrol. Řadovou desku Janka Ledeckého po deseti letech jsem si tedy nemohl nechat ujít, protože coby hitmaker devadásátých let obsadil éter rádií na hodně dlouho a zajímalo mě, jestli má co říct i v roce 2015.

    Je fajn, že je Ledecký stále svůj, poznáte ho od první skladby. Písničky evidentně píše stejně lehce jako před dvaceti lety a právě tyhle skladby jsou na albu nejsilnější (Po všech letech, Ty jsi ta jediná, Já se vracím, Na konci duhy). Sice sám sebe občas vykrádá v textech i hudebních postupech, ale na druhou stranu se od něj stejně žádná revoluce nečeká. Z alba trochu vyčnívá skladba Jestli to pomůže, kterou napsal se synem Jonášem, je z ní cítit o něco mladší přístup, ale Ledeckého krev se nezapře.

    Deska je zčásti natočena v Anglii a zčásti u Honzy Ponocného, výsledný mix se také dělal v Anglii, „aby to dostalo jednotný ráz“, jak říká sám Janek Ledecký. Nedostalo. Při trochu pozornějším poslechu poznáte, že ta chemie v Anglii byla prostě jiná než ve studiu U-boat, jednotlivé skladby mají odlišný zvuk hlavně u vokálů a v celkové dynamice.

    „Některý věci jsou jenom jednou,“ zpívá Ledecký na jednom z řadových alb. Nemyslím, že by tahle deska bourala přední příčky českých hitparád nebo přinesla něco revolučního, ale v rámci českého středního proudu je to určitě dobře odvedená práce. Jsem zvědav, zda cokoli z tohoto alba nasadí nějaká stanice hrající tuzemskou pop music, protože Ty jsi ta jediná nebo Já se vracím určitě rádiovky jsou.

    Dany Stejskal

    text

     

    1. Po všech těch letech

    2. Jedno přání

    3. Ty jsi ta jediná

    4. Jestli pomůže

    5. Myslím jenom na to

    6. Já se vracím

    7. Na konci duhy

    8. Křídla motýlí

    9. Sviť hvězdo má

    10. V baru svět

    11. Yes Yes Yes

    12. Bylo by dobré

     
     
     

    9

    recenze 2/2

    4

     
  • zpet

    No Name

    S láskou

    1. Povedz mi

    2. Tango s dejinami

    3. Život

    4. O aký život by som stál

    5. Pamäte

    6. S láskou

    7. Člověk v čase

    8. Mám len pár chvíl‘

    9. Všetko

    10. Dar

    11. Povedz mi (bonusová verze)

     

    Povedz mi

    Vše (téměř) při starém

    Košická parta na novince nepřekvapí, ale posun uslyší každý.

    Byly časy, kdy No Name skládali rádiové hity podle jedné šablony. Bývaly časy, kdy jejich hudba patřila k vrcholům československých půlnočních bloků na vesnických diskotékách. Ani jedno už neplatí. Přiklonili se k intenzivnější a propracovanější instrumentalitě a větší tvůrčí rozmanitosti, přesto se nelze ubránit dojmu, že hranice uhlazeného a lehce mdlého timkovského popu, které si sourozenci před lety sami nastavili, už prostě nepřekročí.

    Je to především plochost textů, která vrací No Name tam, kde vždycky byli. Nemastná neslaná témata o lásce a o tom, co tady děláme a jak naložit s vyměřeným časem, aby měl život smysl. Navíc si pomáhají školáckými rýmy typu prach / strach nebo jen / sen, což tu bylo už tisíckrát.

    Škoda přeškoda, protože po hudební stránce No Name docela baví. Nejen sebe, což lze z desky slyšet okamžitě, ale i posluchače. Jejich ukňourané balady jsou pryč, S láskou nabízí poprockové věci v rychlejším tempu včetně vyloženě povedených kousků jako třeba O aký život by som stál nebo Všetko. Jenže pak to hned sestřelí akustickou kytarou se shakery a rýmem „drahá, jaký byl poslední den v práci / pojď se mnou ven, kde štěbetají ptáci“.

    A tak je to s celou deskou. Momenty, kdy si posluchač říká, že No Name se posunují a hrají o dost dospělejší a chytřejší poprock, střídají ty, kdy je těžké zadržet smích. Naštěstí ty první na novince S láskou převažují.

    Jarda Konáš

    text

     
     
     
     

    9

    recenze 2/2

    5

     
     
  • zpet

    troublegang

    troublegang

     

    Všude kde jsem byl

    Nelze je ignorovat

    Marpova rapová smečka Troublegang na svém prvním společném albu ukazuje důslednost motivační příručky.

    Jednoduchá idea Troublegangu – dát šanci outsiderům, kterým nikdo nevěřil, debutovou deskou hiphopového spolku prostupuje od začátku do konce. Marpo, IronKap a Wohnout vám na ní pod i vědomě neustále pumpují sebevědomí: když jsme dokázali překonat problémy a dát dohromady takovou desku my, dá se zvládnout cokoli. A ještě si u toho užít trochu primitivní zábavy. Jejich album je skutečně motivační příručka: efektní a skvěle vyprodukované beaty doplňují přímočaré rapy a zpěvné refrény o klucích, kteří nemají co ztratit a nebaví je póza, občas se sice motají kolem klišé, ale to se dá přes nánosy testosteronu přehlédnout a odpustit. Rozhodně jich je méně než na sólových deskách zúčastněných. Zásadní je v jejich případě společná energie – tu lze zpochybnit jen obecnou kritikou žánru, který reprezentují, ne tím, jak jej naplňují. Není překvapením, že nejsilnější údery tu rozdává Marpo – na jeho hlasu stojí většina refrénů a je z něj slyšet největší trénink i zkušenost. Dokáže být tvrdý (Lháři, Navy S.E.A.L.S.), společensky kritický (Pot & krev), ale i pokorný (Díky) a primitivně urvaný (Champaigne Saur). Další rappeři IronKap a Wohnout mu sekundují, sice zdatně, ale sekundují. Přesto je zřejmé, že právě v jejich spojení a jasné společné tematické myšlence tkví úspěch Troublegangu u posluchačů. Jejich debut jistě nemá intelektuální přesah, jazykovou brilanci a kdovíjakou lyrickou nápaditost (dojde i na hip­hopovou aktualizaci rýmu „láska – páska“, tedy „klíče – v píče“), soustřeďuje v sobě ale primitivní sílu, kterou nikdo ze zúčastněných sám o sobě neuměl tak přesně artikulovat. Troublegang si díky ní dokázal v nadprodukci české hiphopové scény vymezit vlastní prostor, upevnit místo a status sebranky, kterou není na místě ignorovat.

    honza vedral

    text

     

    1. TG v domě

    2. Všude kde jsem byl

    3. #Bitches

    4. Lháři

    5. Mít to v klidu

    6. Frogman intro

    7. Navy S.E.A.L.S.

    8. Díky

    9. Je čas řvát x Jakub Děkan

    10. Champaigne šaur x Myšák

    11. Pot & Krev

    12. Ať se za nás pomodlí

     
     
     

    9

    recenze 2/2

    6

     
     
  • zpet

    Protomartyr

    The Agent Intellect

     

    Why Does It Shake?

    Nový post-punkový testament

    Současná trendy deska musí udělat radost každému, komu ještě záleží na budoucnosti rokenrolu.

    Možná to je trochu retardovaná úvaha, ale něco na ní bude. I ten nejmíň atraktivní nerd na planetě, pokud vezme do ruky kytaru, nebo ještě lépe mikrofon, okamžitě vystupuje z kategorie absolutní nula a loser a nominuje se do světa, kde si ho začnou ženy s lehkým zájmem všímat. Pokud je navíc alespoň průměrný, či dokonce nadprůměrný a má špetku osobního kouzla, muže mít třeba čtyři uši a vypadat jako dvojče Freddyho Kruegera, je to fuk, má vyhráno. Namítnete-li, že o tomhle ale v muzice přece nejde, tak jste vedle. Jde. A dokonce dost podstatně. Na tomhle atributu je postavený téměř každý hudební žánr, některý méně, jiné více. Protomartyr nejenom že vypadají jako skvadra mimoňů, ale jejich hudba není vlastně skoro vůbec sexy. Nejlépe a výstižně i s ohledem na celou kapelu popsal sám sebe zpěvák Joe Casey jako tlustého chlápka, co třicet minut ječí na lidi z pódia. Za jiných okolností by mi možná absence jistého sexy elementu vadila, ale u třetí desky post-punkerů z hnusného Detroitu mi to je tak nějak fuk. Protože jejich síla je úplně někde jinde. V chytré hudbě, která ale nemusí za každou cenu oslňovat intelektem.

    Je sofistikovaná, a přesto pořád punk, lépe řečeno post-punk, bere si chmatácky zručně od nejlepších, ale přitom si drží vlastní ksicht. Jede si fajn humor a texty jsou sice zábavné, ale přitom v sobě mají poetiku i jistou dávku osobního obnažení, což jim přidává na autenticitě. Ano, pravda je, že tenhle mustr se za nějakou chvíli oposlouchá, ale naštěstí vás víc než tři čtvrtiny jejich nového alba udrží na uzdě a v pozoru. Je skoro legrační, že jedna z nejvíc britsky znějících amerických indie kapel současnosti pochází právě z Detroitu, který kraloval americké alternativní hudbě v druhé polovině dvacátého století. Když je zmínka o britských vlivech, u Protomartyr jsou jasné jako dublovaná facka. The Fall a ranní Joy Division, možná spíš ještě to neandrtálské co jim předcházelo, tedy Warsaw.

    Joe Casey má nastudovaného Marka E. Smitha velmi dobře, kytara je goticko-neurotická a bicí jedou rigidní vojenský marš. Pod tři minuty se vejdou vždycky a jsou jako buldozer, jehož operátor dostal za volantem infarkt. Ale jsou tu i výjimky, jako je třeba hypnotická Pontiac 87 s kytarovým motivem jak od The Cure, který se nedá přeslechnout. Navzdory záměrně retrospektivnímu konceptu je The Agent Intellect zcela současná trendy deska, která musí udělat radost každému, komu ještě záleží na budoucnosti rokenrolu. A vlastně – beru zpět, je i dost sexy, svým způsobem.

    Kay Buriánek

    text

     

    1. The Devil in His Youth

    2. Cowards Starve

    3. I Forgive You

    4. Boyce or Boice

    5. Pontiac 87

    6. Uncle Mother’s

    7. Dope Cloud

    8. The Hermit

    9. Clandestine Time

    10. Why Does It Shake?

    11. Ellen

    12. Feast of Stephen

     
     
     

    9

    recenze 2/2

    7

     
     
  • zpet

    Sofa Surfers

    Scrambles, Anthems and Odysseys

     

    Beyonder Girl

    Stále něco nového

    Rakouská experimentální čtveřice přichází s trip hopem, který má Mozartovy koule.

    Sofa Surfers jsou jedni z nejpilnějších interpretů ve střední Evropě. Během dvaceti let vydali už čtrnáct desek (pravda, něco z toho jsou soundtracky a remixy, ale stejně…), ta poslední je venku od konce října a nabízí digitální podzimní melancholii a mráz.

    Album má nezpochybnitelnou atmosféru, kterou evokuje už fantastický obal. Temná kyberpunková scenérie s jakýmisi mnichy-androidy navozuje až bladerunnerovskou náladu a podobné pocity zažívá člověk i při poslechu. Chladná, místy downtempová kulisa, která se ani nesnaží o velké melodie, důležitý je celkový pocit. Je pravděpodobné, že někdo na první pokus desku nedoposlouchá, protože vyžaduje trpělivost a imaginaci, ale s každým dalším návratem otevírá dveře do futuristického světa létajících lodí, reklam promítaných do zorniček a barů, kde se lidé místo alkoholu dostávají do tranzu napojením na podezřelé přístroje.

    Skupina každopádně hodně zvukově poskočila. Kdo má rád její kytarovější polohu, bude zklamán. Tento nástroj na novince nedostal žádný prostor a jede se ryzí trip hop s přesahem do houseu a rapu. Schválně, jak bude právě tahle deska znít naživo, až Sofa Surfers vystoupí 26. listopadu v pražském klubu La Fabrika. A jestli budou převlečeni za mnichy-androidy.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. Grass Under Your Feet

    2. Beyonder Girl

    3. Bread and Circuses

    4. Most Dangerous Man Alive

    5. Scramble

    6. Paranoid Triggerfinger

    7. Woody’s Ballad

    8. Mongrel

    9. Raven-Us

    10. Skins

    11. The Fixer (Refixed)

    12. All

     
     

    9

    recenze 2/2

    8

     
     
  • zpet

    The Icarus Line

    All Things Under

    Heaven

     

    Ride or Die

    Horizont událostí

    Tahle deska je okultní, absolutně na čase a trendech nezávislá, hypnotická mantra, která vám bude našeptávat, že je nutné dělat zvrácené věci.

    TheIcarus Line z Los Angeles vydali svoje první album v roce 2001, což svědčí o tom, že nejsou žádní novicové. Jejich osmá deska All Things Under Heaven je jako žádná předtím. Není ani jako žádná jiná deska, kterou jsem letos slyšel. Je hlasem z pekla, doléhajícím k nám se zpožděním několika světelných let. Jako by nás varoval před zkázou, která ale už dávno probíhá. Tajný jazyk, kterým mluví sám Satan. Je to jejich bezkonkurenčně nejlepší album a možná nejlepší rokenrolové album roku 2015. I když s tím rokenrolem to je lehce
    zavádějící. Představte si, jak mají Swans sex
    s The Bad Seeds, z rohu místnosti to pobaveně pozoruje chlípný Iggy Pop a od huby mu odkapává síra. Jestli byli Murder City Devils, blahé paměti esenciální průsečík psychedelického retro rock’n‘rollu, punku a garáže v alkoholovém odéru, pak All Things Under Heaven je jejich bastardí dítě narozené po jejich smrti. I když jsou Murder City Devils momentálně vzkříšeni, už to přece jenom není ta samá kapela jako před deseti lety. Zmínka byla o Bad Seeds – možná i proto se symbolicky objevuje v songu Bedlam Blue lídr Dirty Three, který hraje v nich i Cavově Grindermanovi. TheIcarus Line nespadají vlastně ani do kategorie retro. Jsou jako geniálně okultní, absolutně na čase a trendech nezávislá, hypnotická mantra, která vám bude našeptávat, že je nutné dělat zkažené, zvrácené a zlé věci. Poslouchat je bude ta nejvíc osvobozující a očistná věc, kterou si dokážete představit. Jestli vám něco říká na černo obarvené divné blues, astrální jazz, hyení feedbacky vycházející z útrob Vetřelce, garážový punk a psychedelické orgie, je tahle deska přesně pro vás.

    Kay Buriánek

    text

     

    1. Ride or Die

    2. Total Pandemonium

    3. El Sereno

    4. All Things Under Heaven

    5. Little Horn

    6. Millennial Prayer

    7. Incinerator Blue

    8. Mirror

    9. Bedlam Blue

    10. Solar Plexus

    11. I Don‘t Wanna Stay

    12. Sleep Now

     
     
     

    9

    recenze 2/2

    9

     
     
 
×
Čtete:
2015/11
5. 11. 2015 2/2

Duel

Richard Müller

SMS REC

SMS/RECenze

Naživo

Young Fathers

Naživo

Converse workshop

Naživo

Nouvelle Prague

Naživo

Madonna

Naživo

Jaga Jazzist

Naživo

Tata Bojs

Naživo

Róisín Murphy

Naživo

Prodigy

Naživo

Joe Satriani

Naživo

Health

Naživo

Sto zvířat

Naživo

Troublegang

Naživo

Kryštof

Naživo

Simply Red

Naživo

Anti-Flag

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.