Nový post-punkový testament
Současná trendy deska musí udělat radost každému, komu ještě záleží na budoucnosti rokenrolu.
Možná to je trochu retardovaná úvaha, ale něco na ní bude. I ten nejmíň atraktivní nerd na planetě, pokud vezme do ruky kytaru, nebo ještě lépe mikrofon, okamžitě vystupuje z kategorie absolutní nula a loser a nominuje se do světa, kde si ho začnou ženy s lehkým zájmem všímat. Pokud je navíc alespoň průměrný, či dokonce nadprůměrný a má špetku osobního kouzla, muže mít třeba čtyři uši a vypadat jako dvojče Freddyho Kruegera, je to fuk, má vyhráno. Namítnete-li, že o tomhle ale v muzice přece nejde, tak jste vedle. Jde. A dokonce dost podstatně. Na tomhle atributu je postavený téměř každý hudební žánr, některý méně, jiné více. Protomartyr nejenom že vypadají jako skvadra mimoňů, ale jejich hudba není vlastně skoro vůbec sexy. Nejlépe a výstižně i s ohledem na celou kapelu popsal sám sebe zpěvák Joe Casey jako tlustého chlápka, co třicet minut ječí na lidi z pódia. Za jiných okolností by mi možná absence jistého sexy elementu vadila, ale u třetí desky post-punkerů z hnusného Detroitu mi to je tak nějak fuk. Protože jejich síla je úplně někde jinde. V chytré hudbě, která ale nemusí za každou cenu oslňovat intelektem.
Je sofistikovaná, a přesto pořád punk, lépe řečeno post-punk, bere si chmatácky zručně od nejlepších, ale přitom si drží vlastní ksicht. Jede si fajn humor a texty jsou sice zábavné, ale přitom v sobě mají poetiku i jistou dávku osobního obnažení, což jim přidává na autenticitě. Ano, pravda je, že tenhle mustr se za nějakou chvíli oposlouchá, ale naštěstí vás víc než tři čtvrtiny jejich nového alba udrží na uzdě a v pozoru. Je skoro legrační, že jedna z nejvíc britsky znějících amerických indie kapel současnosti pochází právě z Detroitu, který kraloval americké alternativní hudbě v druhé polovině dvacátého století. Když je zmínka o britských vlivech, u Protomartyr jsou jasné jako dublovaná facka. The Fall a ranní Joy Division, možná spíš ještě to neandrtálské co jim předcházelo, tedy Warsaw.
Joe Casey má nastudovaného Marka E. Smitha velmi dobře, kytara je goticko-neurotická a bicí jedou rigidní vojenský marš. Pod tři minuty se vejdou vždycky a jsou jako buldozer, jehož operátor dostal za volantem infarkt. Ale jsou tu i výjimky, jako je třeba hypnotická Pontiac 87 s kytarovým motivem jak od The Cure, který se nedá přeslechnout. Navzdory záměrně retrospektivnímu konceptu je The Agent Intellect zcela současná trendy deska, která musí udělat radost každému, komu ještě záleží na budoucnosti rokenrolu. A vlastně – beru zpět, je i dost sexy, svým způsobem.