-
NEJLEPŠÍCH ARCHITEKTONICKÝCH OBALŮ
text Ondřej Čížek
Jednou urbanistická sci-fi, vzápětí prase letící nad ikonickou továrnou, nakonec zase americká popkultura číhající v oknech New Yorku. Vybrali jsme sedm obalů, které v sobě odráží půvab a hrubost nočních velkoměst i architektury jako takové. V hlavních rolích megalomanie Foo Fighters, melancholie Damona Albarna, vtip a satira Pink Floyd, ale také noční můry Arctic Monkeys.
7
Foo Fighters
Sonic Highways (2014)
Ostrov nekonečna
Obal k osmému, vrcholně ambicióznímu albu pilotů z Foo Fighters, nejde blíže prozkoumat ani u vinylu, natož pak u CD. Fenomenální, do sebemenšího detailu propracovanou ilustraci Stephana Martinieriho si v ideálním případě vychutnejte v maximální velikosti na svém počítači anebo na obří zdi. Foos si tohoto milovníka sci-fi vybrali právě kvůli jeho neuvěřitelnému perfekcionismu, s jakým vždy piloval design vesmírných lodí, vznášedel, obrněných transportérů, robotů nebo celých futuristických metropolí pro hollywoodské blockbustery typu Star Wars, Avengers či Strážci galaxie. Celá řada jeho vizualizací, které vystavuje na svém webu martiniere.com, působí jako plány zaslané z blízké i daleké budoucnosti. Jeho obal pro bouřlivou rockovou operu Sonic Highways proto zcela přirozeně vypadá jako vypiplaný návrh pro libovolné veledílo ze světa sci-fi. Přitom jde o (dů)vtipné ztvárnění ústřední myšlenky desky samotné ve vizuální (i když maximalisticky provedené) zkratce.
Stadiónové i garážové panovníky pod taktovkou Davea Grohla sonické dálnice v případě této desky navedly do osmi nahrávacích studií v osmi amerických městech. Každé z nich má svého ducha, každé z nich má svou architektonickou atrakci. Martiniere proto přišel s nápadem, že se výsledný obraz bude moci rozdělit do celkových devíti výjevů, přičemž každý z nich zobrazí (pro město) stěžejní budovu či památku. Od New Yorku přes Seattle, Washington, New Orleans, Nashville, Los Angeles, Chicago, Austin až po tzv. Forever Cover neboli obraz prolínajícího se mrakodrapu s podobou impozantní osmičky. Je obdivuhodné, nakolik se původem francouzský grafik a ilustrátor dokázal přizpůsobit ambicím globálních rockových hvězd a přitom si ještě udržet vlastní vizionářství a náklonnost k nesmrtelnému žánru.
Trajectory by Stephan Martiniere
Foo Fighters – I Am A River
6
Pink Floyd
Animals (1977)
Prase na útěku!
Výjev, jímž umělecký čaroděj a dvorní výtvarník kapely Storm Thorgerson vizuálně podtrhl rozmáchlost koncepčního opusu Animals, bývá mnohdy mylně považovaný za regulérní malbu. Až takovou sílu v sobě má kombinovaná fotografie proslulé tepelné elektrárny Battersea na jižním břehu Temže. Reálně ji postavil Leonard Pearce, dodnes je ovšem veřejnosti spíš připomínána jeho spolupráce s národním drahokamem – Gilesem Gilbertem Scottem, jinak tvůrcem klasické britské telefonní budky. Právě on totiž při konstruování impozantní cihlové stavby prosadil materiály a postupy, s nimiž se ve třicátých letech v USA budovaly mrakodrapy. Scottova schopnost vidět dál než ostatní z ní učinila vlajkovou loď průmyslové architektury, zatímco fotka pro Pink Floyd pro ni zase získala nesmazatelný zářez v přehlcených dějinách popkultury. Koncept, který čerpal z Orwellovy palčivé alegorie Farma zvířat (nafouknuté sele u mohutných komínů) a byl zasazený do kontextu tehdejší Anglie (zestárlá kapitalistická továrna, která ztratila svůj původní účel a smysl), vymyslel přímo Roger Waters.
Realizace nakonec zabrala celé tři dny, přičemž výsledek je kombinací pokusů ze všech. Obří levitující prase naplněné heliem se během prvního focení chovalo přátelsky, hned druhý den ovšem prchlo, narušilo letový provoz nad Heathrow a nakonec přistálo až ve vzdáleném hrabství Kent, kde na něho nakonec upozornila panika vystresovaných krav.
Pink Floyd – Pigs On The Wing
Battersea Power Station
4
Paul Banks
anks (2012)
Fascinace mrakodrapem
Sólová tvorba Paula Bankse, vůdčí persony neodolatelně podmračených Interpol, je s architekturou a atmosférou vybraného prostředí spjatá ještě silněji než ta Albarnova. Vystudovaný literát už na svém prvním sólovém albu s názvem Julian Plenti is... Skyscraper! mixoval velkoměstskou klaustrofobii s melancholií. Minimalistickými prostředky tehdy dokázal vyjádřit fascinaci i znepokojivý respekt z metropolitních obrů. (Níže se podívejte na neoficiální video k písni Skyscraper, které vizuálně ztvárňuje přesně tyto pocity.)
V rozhovoru pro Spin se ostatně Banks před lety rozpovídal o tom, kterak ho mrakodrapy očarovaly už v dětství. Měl slabost pro jejich geometrickou dokonalost, na niž člověk v přírodě nenarazí. V dospělosti se je pak naučil interpretovat jako symboly lidského sebevědomí a neutuchající touhy po úspěchu a moci. Pochopil, proč takové stavby začaly logicky vznikat na místě rozsáhlých katastrof, od požárem zdecimovaného Chicaga nebo rozbombardovaného Rotterdamu, kde obyvatelé chtěli dát najevo svou hrdost a vybudovat od základu znovu přesně to, co jim bylo násilně odejmuto.
Banksova druhá deska jde v tomto ohledu ještě dál. Impresionistická fotografie na obalu zachycuje strohou konstrukci rozestavěného mrakodrapu v Panamě a citlivě vystihuje pochmurnost hudebního obsahu. Zajímavé je, že stejně jako v případě Albarnových videí, i veškeré fotografické podklady Banksova alba pocházejí z osobního iPhone archivu. Fotila je zpěvákova manželka, graficky upravoval a přizpůsoboval David Calderley z ostříleného newyorského uskupení Graphic Therapy.
Paul Banks – The Base
Julian Plenti – Skyscraper
3
Led Zeppelin
Physical Graffiti (1975)
Stačí číslo popisné
Další chráněná klasika v architektonickém menu. Přestože obal čtvrtého alba kapely s nejmocnější aurou v historii moderní hudby neukazuje stavitelství, které by hýbalo zavedenými normami, nafocené domy s pořadovými čísly 96 a 98 jsou dodnes v pravidelném obležení poučených turistů. Na slavném St. Mark’s Place na Manhattanu si je po několikatýdenním obcházení vyhlédl zavedený grafik Peter Corriston, tvůrce popartového vizuálu pro Some Girls od Rolling Stones. Corriston už tehdy v hlavě nosil nápad na podivný činžák s desítkami oken a požárními schodišti, v němž se slévají historické i soudobé detaily do jednoho atypického celku.
Vizuální ztvárnění Physical Graffiti svou ikoničnost nakonec podtrhuje už jen tím, že je díky svému provedení ve čtyřech verzích jakousi výkladní skříní legend americké (pop)kultury. Fotografie se rozpíná přes celou desku a působí skutečně jako zhmotněné graffiti nebo jako obraz reálného domu, který přesto působí jako dokonalý výmysl. Z jeho oken může kdykoli vykouknout něco nebo někdo, kdo si v USA vysloužil nesmrtelnost nebo zatracení. Jednou to může být svůdná Elizabeth Taylor, podruhé náměsíčný Neil Armstrong, ale klidně i zuřící King Kong nebo ostrostřelec, který dle oficiálních zdrojů skoncoval s JFK.
www.buzzfeed.com
Led Zeppelin – Trampled Under Foot
5
Damon Albarn
Heavy Seas of Love (2014)
Klenot v bezčasí Montevidea
Je jako přísná, přesto elegantní stvůra, která v černobílém prostředí vyčkává na dalšího šťastlivce. Kompletně ho pohltí a už nikdy nevyplivne zpět. Přesně to učinila budova jménem Palacio Salva s Damonem Albarnem při jeho pobytu v Montevideu. Svou návštěvu hlavního města Uruguaye dodnes považuje za výsostně inspirativní; dle svých slov se každé ráno probouzel právě s výhledem na tento dominantní skvost a nemohl (a ani nechtěl) od něho odtrhnout oči. Stavba, která měla být ještě v roce 1928 velkorysým hotelem, aby nakonec dožívala jako vyprazdňující se administrativní objekt, vzešla z dílny italského architekta Maria Palantiho. Jeho vznešené eklektické hotely, stylově prolínající tehdejší modernu s gotikou, díky oblým kupolím dodnes působí jako prastaré majáky, které ani po celých dekádách neztratily nic ze své tajemnosti a majestátnosti.
Albarn se nechal okouzlit naprosto přirozeně a fascinující budova nefiguruje jenom na atmosférickém obalu k singlu Heavy Seas of Love z alba Everyday Robots. Pozornost je jí věnována i ve stejnojmenném videu, které je (společně s klipem pro píseň Lonely Press
Play) názorným příkladem toho, jak moc intenzivně se Albarn ve své tvorbě nechává inspirovat náladou a podobou daného prostředí, v němž se aktuálně nachází nebo nacházel. Obě videa si natočil na svůj iPhone a za odborné asistence Matta Cronina sestříhal.Fakt, že v jeho případě nejde o pouhé módní výstřelky, ale kompaktní vizuální směřování, potvrzuje i angažování jiné renesanční osobnosti, jejíž práce je (nejenom) v britských uměleckých kruzích považovaná za naprostý strop – Aitora Throupa. Albarn si v tomhle ohledu jednoduše umí vybírat ty správné lidi. Důkazem přitom není jen sólová tvorba nebo Gorillaz, ale naposledy i pečlivě ukutaná japonská lo-fi estetika okolo desky The Magic Whip. To už je ale zase docela jiný příběh.
Damon Albarn – Lonely Press Play
Damon Albarn – Heavy Seas Of Love
2
Arctic Monkeys
Favourite Worst Nightmare
(2007)Demoliční sny
Liverpool, typicky uniformní bytovka uprostřed noci. Deset oken, deset místností, z toho sedm zhasnutých, mrtvých. Na první pohled je to jako záběr z noirové detektivky, zdání ovšem může spolehlivě klamat. Tři okna rozbíjí šedočernou temnotu. Jako by označovaly přesně ty domácnosti, v nichž se odehrávají „oblíbené noční můry“, které budou vždy zábavnější než šedá realita. Kompletní booklet umožňuje do jednotlivých bytů nahlédnout zblízka. O snové výlety tu nouze není. Jsou tu kroutící se tělesa, co nemají daleko k pohlavním údům, je tu dvounohá kočka se lví hlavou, která zuří v těsném spodním prádle, kolem poletují rozjívení duchové, jsou tu i nostalgičtí golemové.
Všechno to sice může znít jako popis groteskního příběhu šikovného grafika, pravda je ovšem taková, že obal druhé studiovky, tehdy ještě náramně rozzlobených a hlučných Arctic Monkeys, je fotografií reálného domu na ulici Leeming Close v Liverpoolu. Už počátkem roku 2007 byl odepsaný a chystaný k demolici, pro kreativní graffiti tandem Juno proto nebylo obtížné proniknout dovnitř, některé z místností opatřil psychedelickými muraly a budovu následně nechal dobře nafotit. Z baráku se vzápětí stal krátkodobý squat, pak definitivně padl. Pokud vás na obalu do očí bije název kapely, který jako by vystoupil z plakátu k béčkovému hororu o krvelačných arktických opicích, zkuste na něho nahlížet obdobně inspirativně jako publicista Andrew Kelsall na svém blogu o grafickém designu. Zvolenou typografii totiž obratně přirovnává ke stylu oscarového Saula Basse, dvorního grafika Alfreda Hitchcocka a tvůrce geniálně nervní titulkové sekvence k Psychu.
Arctic Monkeys, Making Of Favourite Worst Nightmare
Saul Bass Title Sequence for Hitchcock‘s „Psycho“
art
1
1
1
The Streets
Original Pirate Material (2002)
Krása urbánního pekla
Rut Blees Luxemburg. Tak se jmenuje fotografka, jejíž radikální rukopis je rozpoznatelný stejně jako ten producenta a rappera Mika Skinnera. Dnes osmačtyřicetiletá Němka zachycuje výhradně ve tmě zběsilý tep i statické kolapsy urbánních prostor. Její šestý smysl jí umožňuje vnímat senzitivní, na první pohled neviditelné nuance. V drtivé většině případů nepoužívá umělé osvětlení, je schopna reagovat bezprostředně, právě proto se jí vždy podaří lapit prchající atmosféru prudce vydechujících půlnočních metropolí. Fotografii banálního londýnského činžáku nazvanou trefně Towering Inferno, která dominuje obalu debutového zázraku The Streets s názvem Original Pirate Material, dodnes považuje za svůj nejlepší kus vůbec. V britském Guardianu o ní mluví doslova jako o „oživlé soše“ – už jen z toho důvodu, že při bližším zkoumání je možné odhalit činnost několika obyvatel rozsvícených bytů včetně páru sledujícího televizi.
Stejně jako u již vypíchnuté druhé nahrávky Arctic Monkeys i v tomto ději ústřední roli sehrává obyčejná konzervativní stavba z britského předměstí, která se však během noci mění v živoucí organismus. Jako by se přímo v jejích útrobách zrodila kultovní deska, vtipná i štiplavě sarkastická, která se ve své době pro určitou společenskou sortu stala soundtrackem každodennosti. Zajímavé je, že pět let po vydání Skinnerovy pirátské nálože, zajistila Blees Luxemburg obal pro další album, které se textově z části rovněž dotýkalo sociálních ran tehdejší Anglie. Bylo jím A Weekend in the City od eklektických kytar z Bloc Party s fotografií jménem A Modern Project. Zobrazuje silniční komplex se světelnými vlákny projíždějících aut. Na jedné straně jde o dokumentaci městského spěchu a horečnatosti, na té druhé poukázání na prostý fakt, že i brutálně zahuštěné městské prostředí může vytvářet půvabné obrazce. Málokdo tuhle ušpiněnou městkou poezii umí ztvárnit tak přímočaře, a přitom neodolatelně jako Rut Blees Luxemburg.
The Streets – Don‘t Mug Yourself
The Streets – Turn the Page
Předchozí článek:
Support Lesbiens
Další článek:
Story Acey Slade