text Kay Buriánek

foto lucie levá

Živé hraní v pátek v pražském Lucerna Music Baru je svízel. Od deseti večer se tam totiž koná masově populární videodiskotéka zaměřená na osmdesátkovou a devadesátkovou hudbu. Tím pádem v půl desáté musí všechno končit, i kdyby to bylo sebezajímavější. Když to vyjde tak jako ten poslední říjnový pátek, je vymalováno a celá produkce musí začít jako takzvaný „kinder“ koncert, tedy v podvečer.

Anti-Flag si vzali na podzimní turné k desce American Spring (vtipné oxymóron, mimochodem) další „comrades“, tedy kapely Trophy Eyes, Red City Radio a folkpunkového budulínka The Homeless Gospel Choir, který se mihl na pódiu Lucerna Music Baru i v coveru ke konci společně s hlavní rudou

hvězdou večera. Slušný line-up, ale většina lidí přišla na Anti-Flag a směs publika toho večera byla velmi podivná. Vedle agropunks z Polska i Čech a Moravy podivné páry, které vypadaly, že jsou snad na místě omylem a čekal bych je spíš na noční diskotéce. Dalším segmentem byli relativně normální fanoušci, kteří odstartovali svůj kladný vztah k punku na v Čechách stále populárnějších Against Me! a přišlo jim zřejmě logické být i tady. A pochopitelně celá ta vděčná masa, která chodí na ty „lepší“ koncerty pořádané promotéry z Conspiracy.

Ta narážka na rudou hvězdu je v případě Anti-Flag zcela na místě, protože jsou názorově hodně doleva, pochopitelně striktně

Lucerna Music Bar, Praha, 30. 10. 2015

antimilitantní a extrémně proti kapitalismu. Svůj světonázor implementují zcela otevřeně do svých skladeb a o to razantněji a nesmlouvavě tahle témata prezentují i naživo. Je otázka, nakolik je publikum v Praze schopné je vstřebávat a souznít s nimi, ale podle reakcí bylo znát, že minimálně věcem ohledně nesmyslné policejní brutality, protiválečných témat a nevoli podřizovat se systému jako takovému, rozumělo. Krom toho je jejich přímočarý punk, ostrá tempa a vše, co k tomu koncertně patří, natolik bezprostřední a autentické, že koncert neměl hluchá místa a lidé se bavili adekvátně tomu, jak celá show gradovala.

Hlavním aktérem Anti-Flag není paradoxně

zpívající kytarista a frontman Justin Sane, ale většinu pozornosti na sebe strhává bezprostřední baskytarista Chris Barker. Nejenom že bravurně hraje, ale zároveň vede většinu promluv k lidem, komunikuje a vůbec je vizuálním magnetem. Jeho sebeprezentace není nikterak exhibicionistická, naopak přirozeně funguje v rámci celku a je radost se na něj dívat stejně jako na celou sehranou kapelu. Takže moment, kdy si bubeník Pat Thetic v přídavcích „odstěhoval“ základ bicích dolů mezi lidi a spolu s basákem odehráli extatické finále, už byl čirá radost.

Je fuk, že tohle dělají skoro na všech koncertech, ono to prostě funguje. A přesně takhle by měl dobrý punkový koncert současné kapely vypadat.