-
Z některých jazzových koncertů máte prostě pocit, že se žánr vrací tam, kam patří, a znovu vyplouvá na povrch celá jeho syrovost. K takovým patřilo i vystoupení Jaga Jazzist.
text Vojta Libich
foto Jakub Macháček
Kosmičtí mistři
starých foremJaga Jazzist
3
naživo
1
-
Praha, Lucerna
Music Bar, 11. 11. 2015To, že se jazz za posledních několik desetiletí úspěšně proplétá dalšími žánry a vytváří si nové a nové podoby, má bohužel za následek i určité obroušení hran. Většinu avantgardy vcucly všechny možné fusion styly a smooth jazz se stal bezbranným a bezbarvým standardem ve vodách ne úplně podzemního jazzu. V takovém ovzduší dokáže zjevení, jakým je oktet Jaga Jazzist, zapůsobit jako pořádně silný závan čerstvého vzduchu.
Parta norských vikingů v čele s bratry Martinem a Larsem Horntvethovými sice využívá syntezátorů Korg a nejrůznějších samplerů a smyček v až děsivé míře a celá produkce je tak zahalená do elektronicky kosmického hávu poměrně znatelně, nikdy ale nesklouzává k prvoplánovému hraní na atmosféru, ke kterému by mohly možnosti elektro-soundu svádět. Znatelným a až zatvrzele nehybným základem skladeb Jaga Jazzist jsou skoro vždy pevné jazzové formy. A to ať už ve standardních virtuózních peckách s prostorem pro jednotlivé sólisty, nebo v experimentálnějších kompozicích, které místy silně odkazují například na pozdní tvorbu Johna Coltrana. Od začátku je jasné, že tady půjde o ryzí muzikantství, během koncertu se celá kapela postupně dostává do varu a setlist nabírá na intenzitě.
Zatímco se především jednotliví sólisté trhají ze řetězu (za zmínku stojí minimálně Lars Horntveth se svými minimalistickými,
ale údernými saxofonovými sóly nebo skoro až free-jazzový trombonista Erik Johannessen) a matematicky přesný bubeník Martin Horntveth do toho místy buší, jako kdyby hrál v Led Zeppelin, všímáme si, že si kapela pořád udržuje ukázněnost, jakou je potřeba pro správné vyznění všech songů. A chytlavost melodií a harmonií funguje tak, že místy máme vlastně pocit, že posloucháme hodně uvolněnou a improvizovanou produkci pozdních Genesis nebo King Crimson. Set je poskládán velice chytře a s nebývalou dramaturgickou pečlivostí. Od prvních taktů až do konce druhého přídavku tak Norové nenechají publikum v Lucerna Music Baru ani na minutu vydechnout. Napětí se stupňuje a atmosféra houstne. Když nakonec po bezmála dvouhodinovém nářezu Jaga Jazzist ukončí skladbou Oslo Skyline z desky What We Must, nezbývá než zalapat po dechu a vydat se domů, protože na místě není žádný DJ s afterparty. A tohle je beztak potřeba vstřebat úplně jinak.
Dokud existují party muzikantů, které dovedou vyvolat tak širokou škálu emocí bez použití kýče a pouze za pomoci své vlastní techniky a uměleckého prožitku, pak bude i jazz nadále přežívat ve své původní ryzí podobě. Je jedno, kolik elektroniky nebo efektů v něm bude. Jaga Jazzist dokazují (a pražský koncert nebyl výjimkou), že inovativně a originálně se dá existovat i ve starých formách.
naživo
3
2
-
naživo
3
3
Předchozí článek:
Madonna
Další článek:
Tata Bojs