text Václav Trávníček (MF DNES)

foto Andrea Kerestešová

„Nechci dopředu říkat, že nová deska bude okrajovka pro padesát nadšenců. Zrovna tak může potkat jiné lidi, kteří chápou věci stejně jako já,“ zamýšlí se Růžička v rozhovoru pro Headliner. Novince i celému projektu Piano věří.

Co vás před lety vlastně vedlo k jeho založení?

Má vnitřní zvědavost. A také potřeba osahat si jiný hudební terén, než na jaký jsem byl zvyklý v Republic of Two.

Ti už vám k tomu nestačili?

Jde o jinou platformu. Republika je postavená na vztahu mě a Jirky Buriana, dvou lidí, kteří se řídí nějakými pravidly. Najednou pro mě bylo důležité postavit se

úplně na vlastní nohy a udělat něco, za co zodpovídám od začátku do konce jenom já sám. Neznamená to, že v Republice nesouhlasím s tím, jak se věci dějí a vyvíjejí, ale je tam jiná energie. O Pianu si rozhoduji sám. Je to o dost náročnější, ale někdy i zajímavější.

Je to otázka ega, nebo tvorby?

Vlastně nevím. Snažím se ego nevnímat, i když člověk jako takový ho má. Když nad tím tak přemýšlím, asi to je otázka ega, ale ne v tom smyslu, že bych chtěl někomu něco dokázat. Spíš je to touha poznávat své vnitřní světy. Sólová tvorba navazovala na kreslení, které jsem studoval na AVU. U toho je člověk taky sám. Najednou jsem to potřeboval zažívat a cítit znovu.

Vnímáte nějaké další styčné body hudby a kreslení?

Jednoznačně. Pro mě je to totéž, rozdíl je pouze v médiu. Nedokážu to moc oddělit.

Kdy se u vás ze skládání sólových písniček na vedlejšák stal plnohodnotný projekt?

Když děláte písničku, máte k ní nějaký vztah. Nějak se ve vás narodí a pak chcete, aby nějakým způsobem žila. U mě se to zlomilo v momentě, kdy jsem si uvědomil, že mě ty věci pronásledují. A že se jich

U čehokoli, co člověk dělá, je důležité mít pocit, že má co říct. Pak už je jedno, jestli použije hlínu, tužku nebo zvuk. Mně momentálně připadá hudební forma nejsvobodnější.

Čili hudební stránka rozvíjí tu výtvarnou?

Rozhodně, minimálně to rozvíjí moji osobnost. Doufám, že se to jednou protne a zase začnu kreslit. Možná bude znát, že jsem se tomu nějakou dobu nevěnoval a dělal hudbu. Všechno vychází z toho, co žiji a jak vnímám věci kolem sebe. To tvoří životní příběh, který máme každý unikátní. A v téhle jedinečnosti může být velký potenciál.

Ovlivnilo Piano nějak zpětně i fungování Republic of Two?

Doufám, že ano. Jirka má hodně svých vlastních projektů a do doby, než jsem udělal první Piano, netušil, že bych si mohl svůj sólový projekt udělat i já. Z první desky měl ohromnou radost. Minimálně tohle bylo důležité pro náš vztah coby spolupracovníků. Ukázal se mi jiný svět, který byl také zajímavý, ale jiný než

nezbavím, dokud je nedotáhnu. Znamenalo to pro mě nahrát desku a poslat ji mezi lidi.

První album projektu Piano sklidilo poměrně nadšené reakce. Cítil jste zadostiučinění, že kromě Republic of Two obstojíte i sám?

Určitě. Minimálně je to hodně dobrá zkušenost. Kolikrát to bylo těžké, měl jsem pochybnosti. Když je vás na hudbu víc, druhý člověk vám dokáže poradit nebo vás nasměrovat. Při sólové tvorbě nikoho takového nemáte. Jste na to sám. Sám se s tím musíte srovnat a sám sobě si musíte potvrdit, proč něco děláte takhle a takhle. Nejtěžší je obstát sám před sebou, to se nemáte na co vymluvit ani za co schovat.

Teď jste po třech letech natočil druhou desku. V čem vidíte oproti debutu největší posun, rozdíl, změnu?

Pro mě byl největší posun v určitém uvolnění se a hledání nových hlasových poloh, barev a limitů. Dřív jsem si některé věci zakazoval, teď jsem si je zakázal zakazovat. Na nové desce jsou písničky kolikrát zpívané fistulí, kompozice často nejsou úplně popové… Chtěl jsem si víc hrát, nechat muziku víc vyznít, nebát se větší dynamiky nebo naopak ticha. První deska na mě s odstupem času působí staženěji, tklivěji. Tentokrát jsem si dovolil být někdy i trochu veselejší. Zkrátka jsem si dělal úplně, co jsem chtěl, a přesto si nemyslím, že jsem natočil nějaký alternativní úlet.

ten, co sdílíme spolu. Mám dojem, že jsem vystoupil z pozice být něčí parťák.

Dá se říct, že jste se Jiřímu Burianovi ve dvojici vyrovnal?

Pro mě to není soutěž a nikdy ani neměla být. Každý z nás je jiný a funguje na základě jiných inspirací, pocitů a myšlenek. Ale do jisté míry by se to takhle dalo říct.

Projevilo se výrazně, že jste nahrával ve studiu Jámor u Ondřeje Ježka?

Jistě. Ondřej je moc zajímavý člověk, je kreativní a má svůj rukopis. Oba jsme navíc narození ve stejný den, 2. ledna. Dokáže uchopit, co k němu přinesete, a dát tomu ve finálním zvuku něco navíc, co vy už nedokážete. Ať už technicky, nebo proto, že jste takový, jaký jste. Kolikrát mě překvapí něčím, co bych rozhodně neudělal, a zpětně vidím, jak skvěle to funguje. Celou dobu jsem měl pocit, že jsem na správném místě u správného člověka. Ondřejovi můžu důvěřovat. Vlastně všechno v hudbě je pro mě odvislé od důvěry a přátelství.

Máte na albu Theia nějakého favorita, který pro vás znamená nejvíc?

Všechny songy jsou mými favority, jinak bych je na desku nedal. Ke každému mám příběh, který jsem si odžil, nebo mě zajímá. Všechny věci na desce jsou pro mě důležité. Z určitého hledačského hlediska je pro mě klíčová skladba Strymoon. Když vznikla, vůbec jsem nevěděl, co to je a co s tím mám dělat. Podivné vykleštěné zpěvy, pak elektro-ducárenská technopasáž… Nebo první věc Liptricks. Stejně tak mám rád Violin Tone, ani nedokážu říct proč. Srdcovka je i Boy, píseň o rodině, o tom, jak člověk stárne.

Jaký vlastně vidíte smysl v projektu Piano?

Dobrá otázka. Kdysi jsem se o tom bavil s Honzou Muchowem. Řekl mi: Miky, přece víš, pro jaké lidi to děláš. Notovali jsme si

V jednom starším rozhovoru jste uvedl, že temnota je vaše vnitřní potřeba. Platí to i dnes?

Pořád platí, že nejde oddělit dobro a zlo, temnotu a světlo, lásku a nenávist. Člověk ve svém barevném spektru bytí zažívá veselé i smutné okamžiky. To je normální. Co mě fascinuje na temnotě a melancholii je to samé, co mě fascinuje na štěstí a harmonii. Myslím, že je zdravé cítit všechno. Nebýt a priori jenom veselý, nebo smutný. Jsou emoce, které my jako lidi prostě máme a nějak s nimi pracujeme. Jsme jenom emocionální nádoby. Jak barevná je tekutina uvnitř, to ovlivní spousta okolností.

Změnily se hodně okolnosti, za jakých vznikaly nové písničky?

Samozřejmě. Podmínky pro to, jak bych něco napsal, se mění každý den. Baví mě, že zaznamenávám věci, jak ke mně přicházejí. Písně z prvního Piana vznikaly někdy i tři roky předtím než deska. Byl to časosběr situací, ze kterých jsem se potřeboval vyzpívat, dát je pryč nebo je aspoň reflektovat. To samé se děje teď, ale v úplně jiných podmínkách. Přestěhoval jsem se z Letné na Vinohrady, jsem šťastný ve vztahu. Jako kdyby mi začal nový život.

v tom, že je nám úplně jasné, koho potenciálně můžu oslovit. Zároveň nikdy nevíte. Nechci dopředu říkat, že nová deska bude okrajovka pro padesát nadšenců. Zrovna tak může potkat jiné lidi, kteří chápou věci stejně jako já. V rámci naší hudební scény to ovšem okrajová klubovka je. Nic, co by plnilo haly. Ale to jsme s Republic of Two vlastně taky. Vždyť všichni víme, jak to tu je. Já budu spokojený za tři sta lidí na křtu, prodaná cédečka, a když diváci budou z našich koncertů odcházet příjemně překvapení a něco si v tom najdou. To je pro mě maximum.

A není to někdy frustrující?

Záleží, co očekáváte. Může to být velice snadno frustrující, pokud si věci

nastavíte tak, že je děláte z nějakého důvodu pro něco. Pokud to něco má být počet zhlédnutí na YouTube, počet lajků na Facebooku nebo počet přehrání v rádiu, pak to může být hodně frustrující. Tomuhle se ale snažím vyhnout. Nepotřebuji dělat hudbu a priori proto, abych si uspokojil svoji potřebu slávy nebo někomu něco dokázal. Pro mě je všechno, co se stane nad rámec desky, za odměnu.

Stačí vám málo?

Ano, ale jen ve věcech, které nemůžu ovlivnit, třeba jako kolika lidem se bude líbit nová deska nebo kolik lidí přijde na koncert. Občas mi někdo poví: Vy kdybyste hráli v New Yorku, všichni by z vás byli

probrali a pak jsem ho pustil do přírody. Nevím, jak dopadl, snad ještě někde žije. Místo něj mám kočku. S leguánem odešlo mé ještěří období, teď mám kočičí.

Z čeho vlastně žijete?

Mám full-time job na AVU, pracuji jako technolog v grafických dílnách. Mám z toho nějaké peníze, které mi poplatí nájem a základní věci. Tím pádem pro mě hudba nemusí být byznys, ale příjemný přivýdělek. Navíc většinou peníze, které hudbou vydělám, do ní zase investuji.

A jak se má vlastně leguán, kterého chováte?

Už ho nemám. Leguán si řekl o to, že už se mnou nechce být. Tak jsme to spolu

hotoví. Na to odpovídám, že až tam budeme hrát, tak se ukáže. Ale my žijeme v Čechách, z něčeho vycházíme a uvědomujeme si svoji pozici. Když někdo s něčím není spokojený, ať to raději nedělá. Pak z toho má akorát depku, protože chce něco, co v tuhle chvíli nemůže mít. Má cesta je v tomhle a možná nikam nepovede, ale je pro mě hodně důležitá.