text Honza Vedral

foto Jan Nožička

Praha,
Forum Karlín, 16. 11.

Dramaturgie toho večera byla... zkrátka Věchetovsky pošahaná. Pořadatel festivalu Trutnoff totiž se záměrem slavit 17. listopad naplánoval program až do pěti do rána a po Prodigy na něm byl třeba Ivan Hlas, Petr Váša nebo Vložte kočku. Jak se ukázalo, většinu lidí ve vyprodaném Foru Karlín ale nějaké oslavy a proklamace nezajímaly a dost možná o nich ani nevěděli. I když u vstupu byly k mání batikované hadry, knížky od Mati a pakory od krišňáků, od začátku tu šlo o důvěrně známé šílenství, které se strhlo po minutě ticha za oběti pařížských teroristických útoků, když se ozvaly první zlověstné tóny skladby Breath. Tedy hitu, kterým před osmnácti lety Prodigy dováděli tradiční rockové publikum k šílenství.

Šok z drzosti, se kterou tehdy spojili elementy punku s bezbřehou energií taneční hudby, sice pominul, ale její účinky přetrvaly, čehož byl ten večer důkazem. Program vystoupení byl skoro shodný s tím, které předvedli v létě v Trutnově. Prodigy se znovu nebáli opřít o aktuální desku The Day Is My Enemy, kterou prokládali svými osvědčenými raveovými klasikami

od Voodoo People po Smack My Bitch Up. Tvrdě lámané elektronické rytmy Liama Howletta se mísily s takřka rituálními pokřiky a diktováním oživlých démonů Keitha Flinta a Maxima Reality. A výsledkem temného obřadu byly litry potu a neodolatelná potřeba všechno ze sebe vytančit.

Podobně jako u Kiss, Judas Priest nebo Black Sabbath se ani u Prodigy dlouhá léta nic ze základní formule nemění. A i když už nedělají hudební revoluci, étos toho, že právě oni stáli u velké kulturní změny a s jejími dopady umí žít dodnes, nevyčpěl. To byl hlavní dojem z jejich koncertu, který po výplachu Take Me To The Hospital skončil ikonickým samplem reggae zpěváka Maxe Romea v náznacích skladby Out Of Space.
Mimochodem, ta písnička, kterou do ní Prodigy vysamplovali, se v originále jmenuje Chase The Devil. A je fakt, že většina návštěvníků se z Fora Karlín upoceně tlačila ven a ignorovala rozbíhající se „domácí“ produkci kdesi mezi předraženým barem a schody, s očistným pocitem prožitého hudebního exorcismu, ke kterému nebylo třeba zapalovat žádnou dýmku míru.