-
duel
Tři veličiny české a slovenské hudební scény daly dohromady desku a my jsme si mysleli, že když se sejde Richard Müller s Michalem Pavlíčkem a Michalem Horáčkem, poletí hodnocení k výšinám nebeským. V duelu Jardy Konáše s Vojtou Libichem to nakonec dopadlo úplně jinak.
Pavlíčkův rukopis posluchač cítí, ale vtírá se dojem, jako kdyby uznávaný kytarista nasekal muzikálovou rutinu. Silnější skladby typu Obratník bolševika nebo Buď jméno boží pochváleno zapadnou pod nánosem vágní náplně okolo v duchu obyčejného devadesátkového rocku. Minimálně pro Müllera je to ve srovnání s posledními nahrávkami krok zpátky.
Hudební stránka desky se motá někde na pomezí ryze českého rockového průměru a pokusů o jakousi progresivní epičnost. Absence chytlavých melodií a hromada klišé „na první dobrou“ však výsledek sráží do mlhy tmavě šedého podprůměru. V podstatě jediný opravdu světlý moment celého alba je jako vždy skvělý zastřený projev samotného Richarda Müllera. A to ještě pouze v cyničtějších a temnějších skladbách jako je například úvodní Někdo jiný nebo svižnější Ten chlápek je mi neznámý. To, že mu absolutně podráží nohy další složky díla, je druhá věc.
hudba
Někomu bude připadat antikomunistický politický podtext otravný, já oceňuji, že se k Davidu Kollerovi přidal další hudebník, který na bolševiky ukazuje prstem. Horáček napsal svůj rutinní standard, přidal – pro něj netradičně – trochu vulgarity. Na první poslech deska rozhodně zaujme, ale moment překvapení odezní rychle a pak už toho texty moc nenabídnou.
Slova Michala Horáčka jsou bez debaty největším nepřítelem Sociální sítě. Člověk už pomalu začíná mít pocit, že nebýt minulého režimu, Horáček by přišel o práci. Jeho texty, možná kdysi relevantní a možná i chytře svérázné a vtipné, začínají být jakýmsi ekvivalentem románů Michala Viewegha, dalšího umělce, který si vytvořil kariéru na dětinsky úsměvných a přisprostlých příbězích z dob bolševika. Horáčkova lyrika nezní ani aktuálně, ani atmosféricky a nostalgicky, ačkoli se o oboje očividně snaží. Působí jako zoufalý pokus o přežvýkání své staré práce. Tam, kde už nestačí falešná a trapná lidovost ve formě textů o buřtech z Tesca, pomůže absolutně našroubovaná obhroublost ve formě vulgarismů, které by takto prvoplánově nepoužila ani vlajková loď českého pivního bigbítu Tři sestry. Tady ovšem schází i ten humor.
texty
jarda
vojta
vs.
Sociální síť je takovou slepou uličkou. Nemusí to nutně být špatně, Jára Cimrman byl mistr slepých uliček a kam to dotáhl. Ale zatímco v exaktních oborech i v přešlapech najdeme přínos, v muzice to nejde. Na desku se pravděpodobně brzy zapomene. Nebylo by fér tvrdit, že po právu, nepůsobí totiž lacině ani odflákle. Jen od všech tří pánů fanoušci nejspíš čekají něco trochu jiného a z poslechu Sociální sítě se budou akorát drbat na hlavě.
Desku Sociální síť ocení možná zarytí fanoušci Richarda Müllera. Fanoušci zarytí natolik, že jsou ochotni nejen přimhouřit obě oči, ale možná je pevně zavřít, zatnout zuby a přežít prznění, kterému se jejich oblíbenému zpěvákovi dostává v rukou Michala Pavlíčka a především textového zločince Michala Horáčka. Určitě bude velkým přínosem do hudebních katalogů hudebních fanoušků, kteří chtějí dokola poslouchat český polistopadový pop rock v nových a nových variacích. Mimo tento uzavřený svět ale deska už teď padá do propadliště dějin.
Přínos
Müllerova alba vždycky atmosféru měla. Ono s takovým hlasem se v tomto směru dá čarovat opravdu hodně. Jenže novinka selhala, nabízí jen oposlouchaný a hodně zaprášený zvuk a zpěvák sám působí, že se ve studiu spíš nudil. Ne že by nahrávka působila nuceně či z povinnosti, spíš jako kdyby si autoři ve dvě ráno v baru slíbili, že spolu něco určitě musí udělat a pak se divili, když se po tahu ve studiu opravdu sešli.
Atmosféra i přes veškerou snahu působí přinejmenším uměle. Zdánlivě velká produkce, ať už se jí snažíme pochopit sebevíc, prostě smrdí vyčpělostí průměrného devadesátkového bigbítu a zejména prvoplánovitostí. Výsledek by mohl s trochou snahy působit alespoň nostalgicky, vyznívá však spíš křečovitě, smutně, a místy dokonce infantilně – melodie „jako by“ ruské lidovky s balalajkou v písni o bolševicích je jenom jedním z momentů, kdy je posluchači prostě trapně. Nemluvě o celkovém uměle našroubovaném patosu stárnoucího chlápka hořkosladce se ohlížejícího za životem. Prostě to nefunguje.
Atmosféra
Pavlíček, Horáček i Müller, to je výrazný autorský tým rozpoznatelný od první do poslední skladby. Deska je originální, výrazná svým pojetím i konceptem. Jen se nedá moc poslouchat. Ale to na autentičnosti nic neubírá. Otázka je, jestli budou pánové Sociální síť brát ve své tvorbě jako nějakou zásadní desku. Pokud ano, tak si hodně věří.
Vše podstatné bylo bohužel řečeno výše. Všechno, co na desce slyšíme, už za posledních pětadvacet let na úzkém poli domácí pop music zaznělo v desítkách mutací. Jediná alespoň vzdáleně autentická stránka desky Sociální síť je již zmiňovaný Müllerův hlasový projev, ale to bohužel na označení alba za autentické nestačí.
Autenticita
1,5
verdikt
:
1
1
1
Pochovej svýho Lenina
Richard Müller
Sociální síť
Sociální síť
Richard Müller
Předchozí článek:
5. 11. 2015 2/2
Další článek:
SMS/RECenze