O jazzu a blues s nadhledem z barové stoličky

Bluesweiser | Johnny Winter | Chris Porter | Guitar Days

Bratislavsko-trnavská skupina Bluesweiser má na slovenské scéně status veterána – nedávno oslavila třicáté výročí svého založení. Její duší je od samého počátku kytarista a zpěvák Juraj Turtev, známý též jako Dura. Je hyperaktivním hudebníkem, který se s oblibou věnuje i řadě dalších, ne vždy vyloženě bluesových projektů. Čeští televizní diváci si jej mohou pamatovat i jako dlouholetého moderátora hudebního pořadu Blues ze Staré pekárny. Jeho srdce však patří především mateřskému Bluesweiseru, se kterým právě vydal nové album StreDnutie u Fausta.

3 OTÁZKY PRO...

JURAJE TURTEVA

Bluesweiser právě oslavil třicet let existence. Které období bylo nejšťastnější a na které byste naopak nejradši zapomněl?

Všechna období byla fajn a smutnější chvíli jsem zažil jen dvakrát. Když harmonikář Boboš Procházka v roce 1991 z kapely odešel a úmrtí bubeníka Paľka Barny v roce 2004. Dnes už s námi Boboš zase sem tam hrává a je něčím jako rozšířeným členem kapely. Bluesweiser má vlastně už takříkajíc budoucnost za sebou. Nemáme ambice dosahovat úspěchů ve smyslu hudebního matrixu. Těšíme se z každé chvíle, kdy si můžeme s plnou pokorou k hudbě společně zahrát.

Právě jste vydali nové album. Přestože jste slovenská kapela, natočili jste ho v Praze, vydali u české firmy Faust Records. Proč?

Za Faust Records stojí náš starý kamarád Richard Faust Mader (původně z kapely Combo FH – pozn. aut.). Koncem osmdesátých let jsme měli spřátelenou kapelu Tucet z Prahy. Faust se k ní vždycky přidával a v Bratislavě se konaly děsivé bluesové mejdany. Kromě množství piva, které přes naše těla proteklo do kanálů, se v nás zároveň vytvářel společný duch, který nám zůstal dodnes. A tak rozhodnutí natočit album v Praze u Fausta bylo jednoduché.

Vím, že se vám jedna nahrávka skoro celého alba krátce před dokončením ztratila. Litujete toho, nebo to bylo k dobru věci?

Ano, v roce 2003 jsme natočili u Fausta živák a zůstaly z něj nezmixované mp3. Když do Faust Records přišli natáčet Killing Joke, měnil se software a v té situaci došlo k omylu a ztrátě. Nejdříve nám to bylo líto, protože nahrávka zachycovala jedno období Bluesweiseru s opravdu výbornou rytmikou, ale dnes už toho nelitujeme. Prostě se to stalo. Jak jsem říkal, budoucnost máme za sebou, žádné mety, žádné žebříčky, žádná soutěž nebo sláva... Jen hudba.

Johnny Winter

(nar. 23. února 1944)

I když kulaté výročí narození měl loni, učiňme výjimku. Připomenout si Johnnyho Wintera, který jako čerstvý sedmdesátník zemřel loni v červenci, totiž stojí za to kdykoli. Patřil (ten minulý čas se stále ještě nevžil…) k vůbec nejlepším bílým bluesovým hudebníkům, které kdy tato planeta nosila. Občas se tvrdívalo, že svůj úžasný feeling získal proto, že se coby albín cítil z většinové společnosti stejně vydělen jako černí protagonisté stylu. Ale nechme psychoanalytických úvah, nejspíš za tím vším byl hlavně „obyčejný“ talent. V roce 1968 debutoval lokálně vydaným albem Progressive Blues Experiment a krátce poté vydal první desku u velké firmy Columbia, kterážto se mu stala vstupenkou do velkého světa, v němž na konci 60. let hrálo elektrické blues primární roli. Zahrál si na festivalu Woodstock, byl ikonou hippiesáckých pódií po celých Státech, hrál před narvanými stadiony, dychtivými jeho rychlopalných sól a dodnes možná v jejich stínu stojícím úžasně syrovém

zpěvu. Se slávou šly ruku v ruce drogy, tak to bývalo nejen tehdy, a tak se Winterův život změnil v divokou jízdu na horské dráze, která v podstatě ustala až v důchodovém věku (ještě když přijel v roce 2002 poprvé do Prahy, byl na metadonu). Přesto stačil nahrát řadu fantastických – a přiznejme, že i několik trošku slabších – alb, vystoupit na stovkách koncertů, jejichž kvalita je zachycena na oficiálních i pirátských nahrávkách, jako producent rozdmýchal novou a třemi cenami Grammy oceněnou kariéru kmotra chicagského blues Muddyho Waterse. Na stará kolena už mu to sice většinou nehrálo jako za mlada, ale poslední deska Step Back, která vyšla posmrtně a na které jako hosté přijaly účast i takové šajby jako Eric Clapton nebo Billy Gibbons, je opět výborná. Ne náhodou je nominována na cenu Grammy v kategorii bluesových alb.

Publicista a muzikant Ondřej Konrád označil Winterovo – zejména mladické – hraní před časem za „texaský masakr elektrickou kytarou“. Cituji. Líp bych to pojmenovat neuměl.

Underground Chrise Pottera

je docela jiný

Američan Chris Potter je přední postavou střední generace jazzových saxofonistů, častý partner těch největších jmen scény, ale především autor vlastních, většinou hledačských alb, která natáčí od poloviny 90. let. Výtečnou letošní novinku Imaginary Cities vydal na legendárním mnichovském stylotvorném labelu ECM – a vzájemně si sluší. Desku nahrál pod hlavičkou Underground Orchestra (onen „underground“ v názvu má pramálo společného se stejnojmennou českou hudební tradicí). Jeho zavedené kvarteto Underground je pro tento případ rozšířeno o smyčcové kvarteto a hráče na vibrafon a marimbu Stevea Nelsona. Jak může obsazení napovídat, zčásti se jedná o experimentování s propojením jazzu s prvky klasické hudby, které, jak se zdá, začíná dosti silně hýbat jazzovým světem (odrazy tohoto trendu vidíme i na české scéně). V centru alba stojí čtyřdílná titulní kompozice, ve které se střídají motivy vyloženě jazzové s komplexněji pojatými, připomínajícími soundtrack k artovému filmu. Ve všech případech jde o hudbu značně imaginativní a vtahující i v okamžicích relativně dlouhých „rozjezdů“, stejně jako ve chvílích vypjaté, citové a velmi melodické Potterovy hry. Vzrušující jiskření předepsaných partů a improvizace jsou na albu dotaženy do nezpochybnitelného celku.

Pražský Jazz Dock bude ve dnech 10.–13. února patřit kytaristům napříč žánry, samozřejmě s důrazem na jazz. Festival Guitar Days otevře dvojkoncert tria Davida Dorůžky a dua Lionel Loueke – Roberto Cecchetto. Dorůžku jistě netřeba představovat, jedná se o patrně nejznámějšího zástupce mladé generace hráčů tohoto žánru. Lionel Loueke je původem Afričan žijící v USA. Během své kariéry vydal několik vlastních alb u labelu Blue Note a spolupracoval s mnoha slavnými hudebníky, mezi které patří například Wayne Shorter, Terence Blanchard nebo Esperanza Spalding, naposledy jsme ho viděli před pár týdny v Brně po boku Herbieho Hancocka. Ve středu 11. února bude večer věnovaný blues a fusion, na kterém se formou jam sessionu představí tři domácí špičkoví hráči Lukáš Martinek, Matěj Morávek a Tomáš Frolík. Čtvrtek 12. února je vyhrazen koncertu Michala Pavlíčka, k němuž není třeba cokoli dodávat, a v pátek 13. února festival vyvrcholí opět dvojkoncertem. V prvním bloku zahraje projekt ruského kytaristy Kirilla Yakovleva Cirilic, postavený na neobvyklém spojení jazzu a ruské romantické hudby 19. století, kterou představují skladatelé jako N. Rimskij-Korsakov, M. Glinka nebo M. Musorgskij. Posledním hostem přehlídky pak bude iránský kytarista Shahab Tolouie, čerpající inspiraci v tradiční hudbě své rodné země. On sám nazývá svůj styl Persian Flamenco Fusion.