text kay buriáneK

foto archiv DJ trávy

Perex k rozhovoru s DJ Trávou, který letos slaví padesátku, se nedá psát jindy než ve tři ráno. Sorry, ale prostě ne. Buď musí bejt člověk pod parou, po kalbě, nebo na drogách. Drogy neberu, ani jsem je nikdy nebral. Na jeho legendární mejdany v Roxy jsem chodil, přestože jsem byl v podstatě pankáč, tancovat. A protancoval jsem několik desítek dlouhejch hodin, protože to byla katarze. Jinej svět, jiná dimenze, byť ve stejným městě, kde vyrůstalo, formovalo se a zároveň zhasínalo i mnoho jinejch, zdánlivě zbytečnejch, ztracenejch životů.

Šťastnej, kdo přežil, šťastnější, kdo si toho z tý doby moc nepamatuje. Byl to jeden dlouhej nekonečnej mejdan. Tráva nedává rozhovory rád, protože mu lidi dneska moc nerozumí. Devadesátky v Čechách měly punc něčeho warholovskýho. Všichni vědí, co Warhol dělal, ale nikdo neví, jak přesně to dělal. Přesto, nebo právě proto byl a je fenomén. Petr Votava má svý jméno, ale nikdo mu neřekne jinak než Tráva. Známe se dlouho. Ten život jsi buď musel žít, nebo si o něm můžeš leda tak nechat vyprávět. Co je skutečnost a co je fikce? Tak schválně!

Poprvé jsme se myslím potkali u tatéra Viktorína, ke kterýmu jsme oba chodili na první kérky. Pamatuju si, že jsi měl tehdy na sobě triko Slapshot. Znamená to, že jsi hudebně odchovanej punkem a hardcore? Chodil jsi hodně na strahovskou Sedmičku...

Jojo, přesně, ono tehdy ještě ani moc tatérů nebylo. Vidíš, to triko jsem někde asi ztratil, to mě mrzí. No, dá se říct, že v osmdesátkách jsem byl na Sedmičce každej víkend. Tam byly diskošky, který dělal buď Pepa Sedloň, nebo Kokotek, a ti pouštěli punk. Bylo to jedno z mála míst, kam se dalo

Na začátku jsme měli jeden gramofon a dva kazeťáky. Vždycky se to zvrhlo a holky chtěly tancovat

chodit. Lanovkou nahoru, kalba do půlnoci, pak pěšky dolů. Takovej standardní model bolševický zábavy, pražská lokálová turistika. Já jsem byl pankáč od nějakýho roku 78, nosil jsem ježky na hlavě, kravatky a tak. Trvalo to asi rok, pak jsem zase zarostl a někdy v roce 82 to přišlo znovu a s tím červený číro. Poslouchali jsme Exploited, G.B.H., prostě tu druhou vlnu punku, na té jsem v podstatě vyrostl.

No a jak stalo, že někdo jako ty se rozhodl, že kytary jsou mrtvý a budoucnost jsou jenom gramce, techno a house?

U mě to byl, dá se říct, proces. První kapela, která mě totálně uchvátila nad rámec klasickýho punkovýho schématu, byli The Clash. Přišli s novým zvukem, byli groovy a míchali do punkovýho základu taneční prvky, funky, ragga a dub. A taky jsme tehdy začali poslouchat Throbbing Gristle, Alien Sex Fiend a Psychic TV. Což byl, dá se říct, vlastně takovej repetitivní, taneční, hodně experimentální industrial s punkovou drzostí. Zároveň na konci osmdesátek přišly první raveový vlny. Už někdy v roce 1988 jsme měli první house party U melouna. Přijeli kámoši z Belgie a Holandska s deskama, zavřelo se nás tam asi šedesát, narvali jsme se papírama a tancovali celou noc. Praha byla vždycky proti zbytku Československa úplně jinej svět, měli jsme přístup k mnohem lepší muzice než kdekoli jinde.

Tys někdy hrál na nějakej nástroj?

V osmdesátkách jsem hrál na basu

Kdy jsi vůbec poprvé dýdžejoval, pamatuješ si to?

To nebudeš věřit, ale v Osvračíně u Domažlic, na mlýně u Šímy a Silvy. To mi bylo asi sedmnáct. Jezdili jsme tam už v letech 1982 a dál. O víkendech bylo normální, že se tam sjelo třeba dvacet a víc lidí a kalilo se. To byly moje úplně první house parties, měl jsem hromadu desek svých i Šímovejch, jeden gramofon a dva kazeťáky. Vždycky se to zvrhlo a holky chtěly tancovat. Takhle to fungovalo v podstatě až do revoluce...

A pak se otevřel klub U zoufalců...

... a produkčního tam dělal Ságo. Jednou jsme byli u mě doma, kalili a on povídá, že

v punkový kapele Miminka. Jenže pak přišel devětaosmdesátej, Rusák začal zakládat Sputniky a ostatní projekty, tak jsem si šel svojí cestou.

… a pořídil sis gramce.

Ne. Začal jsem poslouchat nekonečnou muziku.

se bude otvírat novej klub a jestli přijdu. Tehdy se každej týden otvíral nějakej novej podnik. Tak se ho ptám, kdo tam bude hrát, co se tam bude hrát, jestli to bude diskotéka nebo rokáč a tak dlouho jsem prudil, až se naštval, bouchnul do stolu a začal na mě ječet, že když jsem tak chytrej, tak ať si tam hraju sám. Tak jsem hrál a lidi to bavilo. Přišel majitel a dal mi všechny pátky, než tam přišel Bidlo a ostatní kluci. Potom z toho byly dva pátky v měsíci, pak jednou za měsíc pátek a sobota a pak Zoufalce zavřeli. A přišla éra Bunkru.

A to už jsi v tý době desky míchal?

Neblázni. My jsme v tý době ani gramofon neměli, to bylo drahý!

Takže se hrálo z čeho?

Z cédéček. A protože i ty byly drahý, vypalovačky tehdy ještě neexistovaly, hrál jsem k tomu i z kazet. Na první jeden gramofon jsem poprvé hrál až v Bunkru. Takže jsem se jako největší frajer učil dýdžejovat tak, že jsem pustil cédéčko, pak desku a tu domíchával do neměnný rychlosti céda. Dva gramce jsem poprvé měl až někdy v roce 94 v Roxy.

Vyhazov z Bunkru mi dovolil přetrhnout poslední pouto s bigbítem

aby toho nebylo málo, pustil se do mě znovu Hladík. Otočil jsem se, napálil mu ji pěstí a roztrhl mu obličej. Padnul v krvi na zem. Zbytek těch sráčů utekl, a to jich tam bylo třeba deset. Tak mu ještě říkám, vidíš to, jaký máš srabský kamarády, ani se za tebe nepostavěj, blbečku!

A šel jsi do Roxy...

Jo. A David Urban, kterej tehdy v Bunkru taky fungoval, odešel na protest se mnou, což dodnes považuju za velkej projev solidarity. Znali jsme pár lidí z Linhartovy nadace, který Roxy spravovali, párkrát jsme tam už předtím dělali soukromý acid party, takže to byl logickej krok někam dál. Tehdy jsem byl samozřejmě naštvanej, ale zpětně musím říct, že mi to pomohlo. Vyhazov z Bunkru mi dovolil přetrhnout poslední pouto s bigbítem.

Co tě uhranulo na housu, taneční, v podstatě hodně repetitivní muzice?

Já už o drogách moc mluvit nechci, ale má to s nima samozřejmě logickou spojitost. Představ si, že jsi na speedu, hraje punková nebo jakákoli kapela a je to tři minuty nářez, pak tři minuty ticho. A tak pořád dokola. Nahoru, dolů. Takže tě to vybudí a vzápětí nechá spadnout, což je megavopruz. Když vyšel maxi-singl Tune In (Turn On The Acid House) od Psychic TV, což je v podstatě první rave skladba na světě, byla to pro mě kombinace clashovskýho riddimu a do toho acidový zvuky. Super! Objevil jsem dveře do úplně nový hudební dimenze. Jiná věc je,

Byla bitka?

Trochu. Asi za tejden jsem tam hrál znova, oni přišli zase v tý samý sestavě a okamžitě, jak mě viděli, začali prudit. Do hodiny přišel majitel klubu Nemčok, hystericky na mě řval, co si to dovoluju hrát takový sračky v jeho rockovém klubu, a ať se okamžitě sbalím, že jsem skončil. Poslal jsem ho do prdele, zabalil si, a když jsem odcházel, tak

Proč jsi vůbec odešel z Bunkru?

Já jsem neodešel, já jsem byl vyhozenej! Jednou v sobotu jsem pouštěl, bylo tam poměrně málo lidí, a obcházela tam taková parta zmrdů, ve který byl třeba mladej Radim Hladík, Dvořák z Lucie a podobný exoti. A slavili tam narozeniny. Já v tý době už hrál mix raveu, techna, dubu a tvrdý elektroniky, jako byli Ministry, Revolting Cocks a podobný robotický věci. Oni mě nejdřív přemlouvali, ať jim pustím Párply, s čímž jsem je poslal do prdele, ať se vrátěj do minulýho století. Začali mi nadávat, pak po mně někdo z nich plivnul a mladej Hladík, uplně zlitej, na mě skrz pletivo, který oddělovalo dýdžeje od lidí, křičel, že se osobně postará o to, aby mě z klubu vyhodili, že tam nemám co dělat.

Dobu, kdy se rozhodovalo o naší budoucnosti, jsme protancovali a profetovali

trip hop, dub, breakbeat, klasickej rave, goa trance s etno prvkama... došlo mi, že to je nová kultura, která má svoji barevnost i spiritualitu a nepotřebuje k tomu kytary a roken­rolový pózy. A tak jsem šel v Anglii do krámu, nakoupil za všechny zbylý prachy desky a vrátil se s nima zpátky do Prahy.

A tím začala legendární éra Roxy? Jak?

V Praze byly v tý době dvě základní party. Já s Davidem Urbanem jsme si dělali naše věci v Roxy. Pak tady byl Jarda Krampol s Petrem Hoškem a Loutkou, kteří založili Roxydust, a ti zase pořádali mejdany v Ládví, kde jsem taky občas hostoval. A protože máme s Hoškem skoro stejně narozeniny, tak nás napadlo udělat společně narozeninovou party, kterou jsme nazvali Shake. Zafungovalo to skvěle. V Roxy vydělali peníze, všichni byli nadšený. Začali jsme to pořádat pravidelně, každý dva měsíce, a během prvního roku bylo z osmdesáti kamarádů najednou osm set lidí. A každej z nás tam kromě Shake měl ještě svůj pátek, čímž se z Roxy rázem stalo místo, kam mohli lidi chodit na mejdany furt.

A to už jsi tedy míchal desky, předpokládám, mám-li se vrátit k načatýmu...

No, poprvé to bylo až v roce 1994.

A to bylo jako jak? Jakože jsi si k tomu prostě stoupnul, zkusil to a ono to najednou nějak samo šlo? Žádný trénování doma, nic takovýho?

A z čeho?! To byla tehdy úplná utopie, mít

Jak tě zasáhla první vlna venkovních rave parties, anglický sound systémy, Spiral Tribe a nástup freetekna v Čechách?

Já jsem byl de facto první českej DJ, kterej se Spiral Tribe hrál. Přivezl je sem tehdy Bert, co zvučil v Roxy. Moc dobře jsem věděl, že to nebude žádná parta diskofilů. Zažil jsem poslední sjezd travellers v Brightonu v roce 1994, předtím, než přišel v září v platnost ten dementní zákon The Criminal Justice and Public Order Act. Takže já jsem si dal celej červenec a srpen na pláži, kde bylo víc než třicet tisíc pankáčů. A tam mi to taky kompletně docvaklo. Říkal jsem si, co se to v tý Praze kurva děje, že tam by všichni furt nejradši dokola poslouchali Deep Purple a tady už jsem ve dvaadvacátým století. Do Čech došlo tehdy vlastně jenom techno. Tam bylo celý léto třeba pětadvacet, třicet sound systémů, který hrály všechno –

že si dneska zpětně uvědomuju, že dobu, kdy se rozhodovalo o naší budoucnosti, jsme protancovali a profetovali. A s některejma věcma už dneska nejde hnout, je pozdě. Ujel nám prostě kvůli fetu a mejdanům vlak, když se tehdy projektoval dnešek.

doma dva gramce. Pamatuju si, že svůj historicky první mix jsem udělal v Roxy. Jamiroquai s něčím, už si nepamatuju, co to bylo, kdy to poprvé na šestnáct taktů drželo pohromadě a nerozjelo se to. My se neměli kde učit, až někdy v roce 2000 se tady otevřela první škola dýdžejingu, do tý doby jsme neměli žádný tutoriály, nic takovýho. Mohli jsme se tak leda koukat, jak to dělají ostatní dýdžejové. To byly pionýrský doby!

Jak bys definoval svůj vývoj stylu od začátků až po to, co hraješ dneska?

Myslím, že to má pořád stejný vibrace. A snažím se hrát hlavně svoje autorský věci.

Tobě teď vychází nová deska...

Jo, 30. ledna a je to spojený zase s mýma narozeninama. Dělali jsme ji s Ristem a pro mě to je takový zúročení posledních pár let a hledání kvalitního zvuku. Jmenuje se Lazy Lizard Studio Session a hodlám s ní jít i na Beatport (internetová komunita pro dýdžeje – pozn. redakce), kterej jsem doteď ignoroval. Což je velkej krok. Dlouhou dobu jsem si myslel, že budu dělat jenom vinyly a tím pro sebe vnitřně oddělím underground od diskošky. Ale záměrně jsem ten názor přehodnotil a budu prodávat i digital, aby se dostal k víc lidem.

A kde se tedy pohybuješ stylově?

Je to takovej ten náš klasickej mix deep housu, tech housu a minimalu, celkem dvanáct tracků.

Zmiňoval jsi narozeniny, je ti padesát, což je i jeden z důvodů, proč vedem tenhle rozhovor. Jak vnímáš coby dýdžej věk?

Hele, vlastně vůbec. Jenom čím jsem starší, tím víc si tělo říká o víc spánku, takže hodně spím, když můžu. A dvacet let dělám jógu.

Tobě se dějou občas i zvláštní, těžko vysvětlitelný věci, že jo?

No, jo. Nechci se dohadovat, jestli existuje nebo neexistuje inkarnace, ale tím, že jsem si zažil svoji osobní zkušenost, vím, že tyhle věci nějak fungujou. Na jiným principu, než se domnívají lidi, a má to jiný zákonitosti...

Co je ta osobní zkušenost?

Já jsem dvakrát klinicky zemřel, což mě utvrdilo v mým spirituálním hledání odpovědí. To je podobná situace, jako když jsem poprvý viděl UFO. Ty víš, že existuje spousta hypotéz a teorií, ale nemáš s tím osobní zkušenost, tak si na to logicky nemůžeš utvořit vlastní názor. Formovat si ho byl taky zdlouhavej proces.

A kolikrát jsi viděl UFO?

Měl jsem pět setkání a jednou u mě dokonce přistáli a komunikovali. Ale uklidním tě, dvakrát z toho to byli vojáci.

Tohle je zajímavý téma, stejně jako vyskakování z těla, ilumináti, zednářský kliky i pražská okultní galerka. Ale stejně mi asi pro účel rozhovoru víc neřekneš, tak tedy

No, a tohle je právě taky zajímavý téma. Ty jsi říkal, že v devadesátkách byly hlavním stimulem k tomu, dostat se do hypnotickýho stavu, drogy. Lze si plnohodnotně přivodit chemický euforie i bez nich, jenom čistě hudbou?

Určitě jo. Já se to snažím praktikovat tak, že jsem snížil BPM na úroveň rytmu srdce, takže se pohybuju od 125 do 128 (BPM) a nerad zrychluju, i když vidím a cítím, že to lidi chtěj. Tohle tempo je přirozený a spíš tě nabíjí, než vysává. Má konzistentní průběh, takže podle něj můžeš dýchat tak, že zbytečně rychle nestárneš.

zpátky k hudbě. Sleduješ současnou taneční scénu?

Jasně, je to zvláštní. I když jsem vyrostl na dubu, tak jsem třeba alergickej na dubstep. Sice se mi líbí zvuk a hutný basy, to tě přejede jako parní válec, ale ten princip je na mě moc divokej. Je jako tobogán, má nevyrovnanou energii, která tě nedostane do vnitřního transu, a ten já nutně potřebuju. Pro mě je dubstep jako Matějská. Absolutně netaneční záležitost pro vesnický headbangers. I v tomhle je vidět generační rozdíl v přístupu k taneční muzice. Já naopak potřebuju mít ten loop co nejdelší, aby mě zhypnotizoval...

Řekni mi, jde si udržet standard a zároveň se vyvíjet, aniž by ses moc přizpůsoboval trendům i tomu, co se od tebe, jako od DJ Trávy, asi očekává?

Jde to, ale pochopitelně za nějakou cenu. V roce 2004 jsem měl ošklivou bouračku, strávil rok v nemocnici, pak rok a půl v rekonvalescenci, takže jsem skoro tři roky nehrál. Jenom jsem ležel a fetoval. V určitý životní etapě donekonečna odkládáš zodpovědnost za některý svoje minulý rozhodnutí. Pak se stane něco nenadálýho, ty vystřízlivíš a najednou před sebou máš zastup problémů, který se ti za ty roky nakupily. A musíš začít hledat cesty, jak se s nima vypořádat. To jsou věci v osobní rovině. A pak chceš zase začít hrát a zjišťuješ, že najednou nemáš co, že lidi se za tu dobu nehraní taky trochu změnili a chtějí něco jinýho i od tebe. Tak jsem udělal takovej krok, kterej hodně lidí nepochopilo. Prostě jsem šel víc zpátky do undergroundu, ale s vlastníma autorskejma věcma. Bylo a je to náročnější, ale zase to ze mě dělá toho Trávu, jakým jsem a jakým jsem vždycky byl. Bez kompromisů. A jak lidsky, tak hudebně, jsem díky tomu postoji dneska vybroušenější.

Jaký máš vztah k Praze jako městu?

Já miluju Prahu, ale to, co po ní občas chodí, rád nemám. Ale žiju tady od svých šestnácti, možná sedmnácti, to si to město nemůžeš nezamilovat.

Neměl jsi nikdy chuť vypadnout a žít úplně jinde, mimo Čechy?

To víš že jo. Největší zážitek byl pobyt na Kostarice asi dva roky zpátky. Konstantní teplota dvacet devět stupňů, ideální vlhkost, jenom přírodní věci. Hrál jsem v barech na pláži za velmi slušný peníze, roznášel jsem ten svůj psychedelickej tech-house po Jižní Americe a měl na něj velmi dobrý ohlasy. Přestože jsem obecně v životě spíš smolař na takový normální věci, tak v tomhle mám, nevím proč, vždycky štěstí. Odjel jsem třeba hrát do Mexika, hned po prvním hraní přišel kluk, že má podnik v dalším městě a jestli bych tam taky nechtěl vystoupit, a tak si mě tam předávali, až jsem to nakonec projel celý z Mexika až do Panamy. A hlavně jsem se ubezpečil v tom, že kdybych se tady chtěl na všechno definitivně vykašlat, tak si zabalím tašku, odletím tam a bez stresu se uživím. Nejpozitivnější věc na dýdžejingu je právě cestování a poznávání míst, kam by se člověk asi normálně vůbec neměl šanci dostat.

Zpátky do Čech, začínám mít taky chuť někam zmizet. Takže, všichni, kdo ty roky nezažili, chtějí slyšet o tom, jak byly devadesátky divoký, o drogách, mejdanejch... Myslíš si, že to je opravdu takovej historicko-společenskej fenomén?

Jo, asi je. Za nějakejch dvacet, třicet let se o tom možná budou točit dokumenty a psát knížky. Zrovna nedávno za mnou přišel takovej vychcan a chvástal se, že o mně a Loutkovi natočí dokument. Tak mu říkám, že nenatočí. Protože jednak to nechci a potom mám hlavně dojem, že je na to pořád ještě brzo.

Jak vidíš pražskou kulturní scénu současnosti?

Špatný to je, hodně špatný. Nazi hipsters jsou mi totálně k smíchu. Hudebně to je katastrofa. Lidi už dneska neví, co to je nezávislá muzika. Mluvíme-li o hudební branži, sice se všichni tvářej, že jsou nezávislý, ale přitom jsou naopak těžce závislý na svým kontě a egu.

Je podle tebe někdo, koho jsi viděl v poslední době, talentovanej tak, že by to mohl dotáhnout někam dál, třeba i ven z republiky?

Z Čechů ne.

Chodíš vůbec do klubů, když zrovna sám nehraješ?

Ale jo, pořád tu scénu sleduju. Jenže je to těžký. Byznysu kolem klubový muziky se chytli jenom samý takzvaný řezníci a zelináři, lidi, který to nechápou a ani je ta kultura nezajímá. Oni potřebujou plnej klub a „hezkou“ taneční muziku, a přitom tomu vůbec nerozumí. Hodně dobrejch klubů po celý republice zavřelo. Dřív jich byla spousta, dneska funguje sotva třetina. Mladý lidi nerespektujou nic a nerespektujou především ani sami sebe. Péčko zabilo český techno. Je to celospolečenskej problém, ne jenom problém určitý kulturní entity. Náš politickej systém to ví a zneužívá toho stavu. Dává ti záměrně ty největší sračky, který tě pomalu ničí. To znamená jak špatný drogy, tak špatný jídlo, ale hlavně špatný názory a špatný ideologie.