Snůška pomluv

Kultovní pražská hiphopová ikona Kapitán Demo, kterou celá pražská hiphopová scéna k smrti nenávidí, natočil novou desku. Jaká je?

Vlastně ho nenávidí i početná hiphopová scéna Čech, Moravy, Slovenska, Moldávie a ještě pár jiných světových scén i všichni vně hiphopové scény kdekoli na planetě. „Tak je to správně, tak to má být,“ jak řekl mladičký hřebec Pomeje v explicitní roli jednoho starého českého soft porno filmu s kriminální zápletkou.

Kapitánova platňa se jmenuje Okamžitě odejdi v pokoji a vrať se, až budeš morální. Nebo tak nějak. O Kapitánu Demovi je známo, že je puntíkář a nikdy neponechá nic náhodě. Deska byla pochopitelně hotová už loni na podzim, jedenáctého prosince loňského roku přijel před budovu naší redakce kamión a vyskladnil osmnáct palet promo CD, aby se prý na každého dostalo. Inu, kromě kmenové redakce, která pod pohrůžkou musela povinně odebrat v počtu rodinných příslušníků, jsme obdarovali všechny zaměstnance sídlící v korporátním baráku a zbylých sedmnáct a tři čtvrtě palety jsme nechali v tichosti recyklovat.

V rámci objektivity recenze jsme zpětně oslovili některé interní i externí obdarované zaměstnance, bezdomovce i redaktory a tady je kompilát toho, jak si Kapitánovu desku oblíbili.

Šéfredaktor: Nebudu se k tomu, prosím vás, vůbec vyjadřovat. Já tomu vůbec nerozumím, ale abych se nevystavoval případné inzultaci, musím zcela neobjektivně konstatovat, že se mi moc líbí to intro na ságo. Při prvním poslechu jsem si myslel, že když dohrálo, skončila celá deska. A ne. Pak se mi líbí, jak někdo v druhé kompozici Všechno je moje, krká. Víc k tomu asi nemám co říct, ale doufám, že Demo dostane alespoň cenu Zavinyla, zasloužil by si to za tu kazetu.

Nejmenovaný redaktor 1: Ta deska je super. Jsme velká rodina, dostali jsme jich osmnáct. Rozvádím se, každá koruna se hodí, moje ex mě bude chtít oškubat, znáte to, no. Hned jsem s nimi běžel do bazaru, málem mi utrhali ruce, protože to vychází až teď. Vzal jsem za utržené peníze svoji novou přítelkyni na oběd do Loving Hut. Díky Demo, jsi můj vánoční hrdina.

Mladá blonďatá stážistka s pěknejma čtyřkama: On je prostě úžasnej! Zbožňuju ho! On má sex v hlase, úplně z něj teču, fakt. Budu si muset pořídit starší cédéčka toho Řezníka. Cože, to není Řezník? Já myslela, že ten tlustej s mastnou pusou, že to musí bejt logisticky řezník. Tak jak se teda jmenuje? Demo? Kapitán? No, to nevadí, stejně je boží!

Mzdová účetní na mateřské: Ano, opravdu se mi to líbí, jen... jsem z toho všeho trochu v šoku. Zrovna jsem uspala dítě, uvařila si kafe a chtěla jít zapnout pračku. Jenže v tom slyším, jak pan Demo rapuje o tom, že mu pták bude stát jako anténa, a to je pro někoho jako jsem já, s laktační psychózou, prostě moc velká soda, chápete mě, ne? Omylem jsem si do kafe nalila místo mlíka aviváž a do pračky zas to mlíko. To nejde, tohle...

Redakční drogový dealer: Hip hop mi nic neříká. Ale mám takovej pocit, že mám novýho stálýho klienta. Jenom nevím, co pro něj mám kupovat, podle těch textů to vypadá, že jel předtím nějakej hodně exotickej model. Za cédo díky. Dal jsem ho jednou, v bookletu si našel kontakt na Kapitána a už jedeme čilej biz. A na placku už jenom lajnuju, víš jak. Šňupat z Dema je dál než z Bible, to je jasná věc.

Nejmenovaný redaktor 2: Jďete s tím do hajzlu!

Majitel a ředitel Headlineru: Málokdo to o mně ví, ale vedle Davida Stypky a Kid Rocka je jedinou mojí opravdovou vášní hip hop domácí provenience. A jsem zarytý pacifista. Jsem opravdu neskonale potěšen, že pan Demo se uvolil vydat další desku. Je výborná, mimochodem. Moc rád bych svůj pacifistický um, coaching a zkušenosti nabité v antikonfliktním týmu použil k uzavření smíru mezi panem Demem a zbytkem české scény, protože si opravdu myslím, že konfliktů netřeba. Jinak jsem rád, že jsem dostal možnost promluvit, většinou mi je tento mediální prostor upírán kolegy upíry. Sám mám děti a moc mnou rezonuje název desky Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální i titulní píseň Až vyrostu, budu Nohavica. Předně – vlídná výchova bez tělesných trestů, to se mi na panu Demovi líbí, že prostě jen zlobivé dítě pošle do jeho pokoje, to je perfektní. A pak ta motivační věc... ano, už caparti by měli mít své cíle! Když chce být někdo Nohavicou, prosím, ať se tedy stane Nohavicou. A opravdu miluji ten jeho slogan, že pan Demo bude mít proslov, děkovat bohu a přát si mír. Je to rovný chlap, ten pan Demo. Metaforicky je album perfektní, sdělená poselství mají hloubku a hudebně je to dojemné. Jsem rád, že jsme se potkali, seznámili, že jsem mu mohl držet pumpičku, když se nafukoval, vůbec, ta spolupráce byla prostě perfektní a jsem za ni moc rád. Sílu a vytrvalost, Demo!

Nejmenovaný redaktor 3: Demo je mi u řiti a iritujou mě šéfové, co si myslej, že všemu rozumí, hlavně teda rapu, a navíc se rádi poslouchaj! Ale to tam nepište.

Editor: Demo? Jaký demo? Proč nám lidi v roce 2015 posílají dema?! Copak jsme Korál?

Recepční v budově redakce: To je ten debil, co sem poslal těch osmnáct palet, co? Kretén! Víte, jak dlouho jsem to stěhoval dovnitř? Hele, jako někdo, kdo děkuje vesmíru, žere tofu, bazalku a polníček a jeho brácha přitom dealuje peří, nemůže bejt normální. Já bych mu dal lásku, pokoru a sluníčko! Spratek jeden!

Nejmenovaný redaktor 4 – hipster: Někdo, kdo rapuje na héliu, navíc dementně, o tom, že jebat Berlín, a dělá si srandu z kolařů, vousáčů, bio produktů i cool klubů, jako je třeba Café Neustadt, je prostě retard. Až se to dozvědí v Café V lese, Kobza, na Náplavce, v Podniku, Bassementu i Meetu, tak má všude stopku a ani si neškrtne. Ale to tam nepište.

Předem prohlašujeme, že máme v edičním plánu se panu Demovi v příštím čísle Headlineru za recenzi veřejně omluvit a se signovanou písemnou peticí „Promiňte, pane Kapitáne“ pošleme do jeho rezidence našeho privátního dealera s bonusovým dárkem a velkou červenou kartou.

1. Ságo pokračuje

2. Všechno je moje

3. Samá chvála

4. Beatmakerky feat. Andy Čermák

5. Seriály feat. Rey Ben

6. Láska, pokora a sluníčko

7. Ovce feat. Jarka z benzínky na osumašedesátým km Praha–Brno

8. Moje famílie

9. Jebat Berlín feat. Pražská kavárna MCs

10. Až vyrostu, budu Nohavica

11. Kdo to udělal?

12. Nenávidím koně feat. Givi Kross

13. Národní bohatství

Devátý islandský vulkán

Vulnicura je od Björk další náladotvornou, cinematickou deskou, která jen těžko dostane masy, ale má potenciál oslovit fajnšmekry.

Paní Björk není pan Kapitán Demo. Humoru aby jeden pohledal. Ráchat se v islandských horkých pramenech a klouzat po ledovcích může být zábava, ale malinko odtažitě ten krásný ostrov působí, ne že ne. Björk do toho snového světa zapadá víc, než kdy předtím. Její devátá studiová deska je velmi osobní, s minimem metafor a maximem autobiografických odkazů na intimní vztahové záležitosti. Porozchodová litanie, řekněme. Plná chmurných obrazů, obviňování i sebereflexí, tajuplná jako islandská scenérie.

Pochopit Björk není snadné a pokoušet se o to vyžaduje buď rozervanou duši, nebo notnou dávku porozumění pro umělecký excentrismus a hodně trpělivosti. Pokud budete jen předstírat, unudí vás k smrti. Pokud proniknete mezi významy a necháte se pohltit velmi sofistikovaným hudebním světem, odmění se vám. To platí o její tvorbě obecně, u některých desek méně, u jiných více. Vulnicura je album, jakkoli je jeho instrumentace minimalistická, jehož míra exprese je obdivuhodná. A co je hlavní, i přesto, že většina skladeb má orchestrální, převážně smyčcové aranže skoro za hranou vážné či scénické hudby, zní velmi futuristicky a moderně.

Björk se vždycky uměla obklopovat lidmi s vizionářským pohledem na hudební produkci. Ani tentokrát nesáhla vedle a nové desce vdechla život s vydatným přispěním venezuelského producenta a DJ žijícího v Londýně, známého pod pseudonymem Arca. Ten se, kromě vlastní kolekce na respektované značce Mute, podílel jako jeden z producentů a zvukový konzultant na geniální desce Yeezus Kanye Westa. Na Vulnicura se očividně vyřádil jednak jako producent, tak i částečně jako spoluautor několika věcí. Kromě ambientních ruchů a atmosférických ploch jsou signifikantním prvkem struktur skladeb hlavně perkusivní kompozice. Ty totiž nejenom dokonale akcentují naléhavost a dramatičnost, ale vytvářejí nad lehce rozpoznatelnou Björk další, neméně zajímavou nadstavbu. Ta odkazuje na současnou sofistikovanější větev EDM, jakou reprezentují třeba Hudson Mohawke, Kaytranada a další. I přes všechna nesporná pozitiva a kredit, který Björk bez diskuze má, je ale Vulnicura prostě další náladotvornou, cinematickou deskou, která jen těžko osloví masy, ale má potenciál u fajnšmekrů.

1. Stonemilker

2. Lion Song

3. History of Touches

4. Black Lake

5. Family

6. Not Get

7. Atom Dance

8. Mouth Mantra

9. Quicksand

Zbytečná deska skvělé kapely

Když bluesová kapela natočí album jako poctu Pink Floyd, dá se očekávat docela zajímavý experiment. Tentokrát ho ale nečekejte, byli byste zklamáni.

Kapelu Gov‘t Mule založil v roce 1994 kytarista Allman Brothers Warren Haynes. Proslula nejen skvělou studiovou diskografií, ale především velmi dlouhými a vynikajícími koncerty, postavenými na jamování Haynesovy kytary se zbývajícími neméně kvalitními muzikanty. Proto také Gov‘t Mule vydávají s chutí pravidelně živé nahrávky, dobře totiž vědí, že právě v tom je jejich největší síla.

Album The Dark Side of the Mule je archivní živá nahrávka, která byla pořízena už v roce 2008 na tříhodinovém koncertě v Bostonu, který Govt´ Mule věnovali repertoáru Pink Floyd, jistě úctyhodné a dodnes velmi populární kapely, nicméně hudebně velmi vzdálené kořenům, jež jsou jinak pro kapelu zásadní. Před hráčským uměním Warrena Haynese, dalších členů i hostů samozřejmě klobouk dolů, naučit se zahrát dokonale „Floydy“ jistě není žádná legrace. Ale kromě občasných odlišných barev zvuku kytary a samozřejmě Haynesova hlasu si při poslechu nahrávek posluchač připadá, jako kdyby si dal do přehrávače nějaký živák skutečných Pink Floyd. Neodehrává se vlastně vůbec žádná změna, všechno sedí do původního konceptu, dokonce i samply uvádějící některé skladby nebo barvy klávesových nástrojů jsou vlastně totožné. Nabízí se otázka, jaký má takové detailní přehrání klasických písniček z floydovských alb Meddle, Animals, Wish You Where Here a především The Dark Sice Of The Moon smysl. Na to bychom se ale museli asi zeptat přímo Warrena Haynese. Osobně se mnohem víc těším na nové autorské studiové album ohlášené už na přelom letošního ledna a února.

1. One Of These Days

2. Fearless

3. Pigs On The Wing, Pt 2–5

4. Shine On You Crazy Diamond, Pt 1

5. Have A Cigar

6. Breathe (In The Air)

7. Time

8. Money

9. Comfortably Numb

10. Shine On You Crazy Diamond, Pts 6–9

11. Wish You Were Here

Poloslepá sázka na růžovou

Kdykoli vidím obal téhle desky, první, co mě napadne, je slovní spojení „růžová frnda“.

Těžko říct, jestli byl záměr primárně nahrávat sexuálním kontextům, na druhou stranu obecný trend, který naprosto nepokrytě čouhá i z The Pinkprint, je obcházet puritánskou cenzuru, jak to jen jde. A Nicki Minaj se to daří celkem úspěšně naplňovat a ještě na tom slušně profitovat. Je ostrý sexuální obsah to, co určité žánry víceméně prodává? Na jasně položenou otázku dává naprosto explicitní odpověď video k songu Anaconda s bezmála čtyřmi sty milióny zhlédnutími na YouTube. Lascivní soft porno, ve kterém je každá hranice obecné snesitelnosti posunuta na samý okraj okraje, prokázalo nové desce velmi dobrou službu. Kult velkých zadků převálcoval kult vychrtlých modelek na celé čáře. Twerk je, i díky tomuto klipu, nové globální Cvičme v rytme. Jakékoli sexistické poznámky jsou tady absolutně mimo mísu, protože TADY o sex jde. O sex především. Jasná a srozumitelná popisnost namísto opatrných metafor. Není důvod se jakkoli pohoršovat, protože Nicki jen nastavuje zrcadlo mužskému macho hip hopu, jehož vulgarita už dneska nikoho ze židle nezvedá. Tohle je jedna strana dolaru. Ta druhá už není tak vzrušující. Jakkoli lépe Nicki na The Pinkprint rapuje, je rychlejší a jistější ve svých rýmech, nelze se ubránit dojmu, že atmosféra kolem jejích začátků už je neopakovatelně pryč. Rozhodně nedosahuje explozivní surovosti svého druhého mixtapu Sucka Free, na němž hostoval hlavně Lil Wayne, ale i Gucci Mane a Jadakiss, a který byl vstupenkou do světa velkého hiphopového undergroundu. Nesahá ani po pás její první desce Pink Friday, které se prodaly neuvěřitelné skoro čtyři milióny kopií. Ta mimochodem Nicki Minaj, jako jedinou rapující ženskou, nominovala mezi převážně mužské protagonisty nejlépe vydělávajících umělců ankety časopisu Forbes. The Pinkprint je prostě jen jasná sázka na jistotu. Mix chráněného a tím pádem bezpečného žebříčkového popu, hip hopu s tunou automatických dolaďovaček, hvězdných hostovaček i dnes už nezbytných prvků moderní dance music navrch. Kromě zmiňovaných provokací a efektních doplňků je to ale vlastně průměrná, byť celkem fajn deska. Jenže šestnáct (respektive devatenáct) tracků je k uzoufání moc. Natož pro bělocha.

1. All Things Go

2. I Lied

3. The Crying Game

4. Get on Your Knees

5. Feeling Myself

6. Only

7. Want Some More

8. Four Door Aventador

9. Favorite

10. Buy a Heart

11. Trini Dem Girls

12. Anaconda

13. The Night is Still Young

14. Pills n Potions

15. Bed of Lies

16. Grand Piano

17. Big Daddy

18. Shanghai

19. Win Again

Potemnělý příběh sídliště

Třetí sólová deska zastihuje LA4 kluka ve splínu, ale připraveného. Posluchače neurazí.

Indy a Wich bez Indyho, zato s Lavorem. I tak by se dala chápat třetí sólová deska rappera, který od první poloviny devadesátých let, kdy na scénu vkročil, stojí trochu v pozadí, přesto si vybudoval respekt a solidní pozici.

Panorama je lyricky nekonkrétním příběhem o sídlišti, jehož betonové ulice vystavěl DJ Wich pomocí náladových beatů. Mají ospalé tempo a ani Lavor se v dikci nikam nehoní. Sídliště taková ostatně bývají, jejich čas plyne pomalu.

Desce chybí výrazný hit, ovšem silné skladby, které by měly potenciál zlidovět, se na české rapové scéně beztak už pár let neurodily. Orionovo Noční vidění bylo výletem do propršené kocoviny, James Cole v sobě objevil zvrhlého Moby Dicka, v hlavě toho moc neuvízlo ani z dalších počinů. Dalo by se říct, že poslední opravdu silnou deskou českého hip hopu byl Epilog Penerů strýčka Homeboye, což dost kontrastuje se stále rostoucí popularitou žánru, který se obsahově i formálně v posledních letech poněkud zacyklil.

Na této desce v sobě největší hitový potenciál nese singl Vim, kde bydlim, jehož kytarový riff zasmušilou desku příjemně prosvětlí. Hostování mladé krve labelu Bigg Boss funguje, Refew se drží tématu a vedle typicky (a pravděpodobně záměrně) ospalého Lavora působí svěže i jeho dravá flow. Z hostů pobaví mazák James Cole, překvapí Paulie Garand, zato Hugo Toxxx si stále jede tu samou písničku o kopcích marihuany.

Lavor má osobitý styl, který staví na základech tradičního zvuku newyorského hip hopu. Už kvůli tomu nikdo nemohl čekat, že natočí zvukově přelomovou desku. Svůj standard si ale udržel.

1. Intro

2. Denně (ft. Separ, Martin Svátek)

3. Tam kam patřim

4. Zlato v bahně (ft. Vladimir 518)

5. Volnej spád (ft. James Cole)

6. Energie (ft. Paulie Garand, Elpe)

7. Můj čas (ft. Mooza)

8. Šťastnou cestu (ft. Supa, Martin Madej)

9. Krásní lidé (ft. Hugo Toxxx)

10. Neskonale mužný

11. Vim, kde bydlim (ft. Refew)

12. Šok nula (ft. Efko)

13. Poslední případ

14. Outro

Slušně odvedená práce

Od rap-metalu, který předváděli v začátcích, se Papa Roach postupně vypracovali v hardrockovou jistotu.

Dokazuje to i jejich osmé studiové album F.E.A.R., jehož název je akronym Face Everything And Rise, tedy Čel všemu a povstaň. Po předchozí nahrávce The Connection, na níž se frontman Jacoby Shaddix vypsal z depresí a všeho negativního, co ho v životě potkalo, je novinka, alespoň z hlediska textů, pozitivní. Název zní Strach, nicméně ono Face Everything And Rise odráží sice klišovité, leč stále fungující „co tě nezabije, to tě posílí“.

Veškerý materiál na desku vznikal přímo ve studiu, výsledkem je kolektivní a kompaktní práce. Producentské duo Kevin a Kane Churko se postaralo o hutný a zároveň svěží zvuk. Na svědomí má i elektroničtější povahu některých skladeb. Zářným příkladem je hned otvírák, titulní píseň a zřejmě největší hitovka nahrávky. Lehce elektronický start vrátí asi o deset let zpátky, do doby, kdy rádia v éteru točila desku Hybrid Theory od Linkin Park.

Skeletons je pomalejší procítěný kus s čistými zpěvy. Písně Broken As Me, v níž si užijete řevu, Falling Apart, Love Me Till It Hurts, emotivní metalový love song, War Over Me s orchestrálním úvodem a Broken As Me by se neztratily na žádném z předchozích počinů kapely. Následuje Never Have to Say Goodbye ve středním tempu. Gravity, v níž hostuje zpěvačka In This Moment Maria Brink, připomíná tvorbu Cypress Hill.

Právě In This Moment zásadně, i když nepřímo, ovlivnili novou desku Papa Roach. Díky jejich zvuku kapela za producenty zvolila otce a syna Churkovy.

V hymnické skladbě Warriors, první zveřejněné ochutnávce z nové desky, hostuje rapper Royce da 5’9. Pokud upřednostňujete tklivější písně, jež chytí za srdce, budou se vám líbit tracky jako Falling Apart. Ti, kdož dávají přednost songům od podlahy, si oblíbí Face Everything And Rise či War­riors. Album F.E.A.R. je slušně odvedená práce a ukazuje, že Papa Roach by se ještě pár let mohli hřát na výsluní.

1. Face Everything And Rise

2. Skeletons

3. Broken As Me

4. Falling Apart

5. Love Me Til It Hurts

6. Never Have To Say Goodbye

7. Gravity

8. War Over Me

9. Devil

10. Warriors

11. Hope For The Hopeless

12. Fear Hate Love

Potichu a pro radost

Android Asteroid se vrátili se snovou deskou, s hutným zvukem a tempem.

Málokterá česká kapela umí šetřit tóny tak jako Android Asteroid. Do stávající polohy směřovali už v dobách, kdy hráli pod jménem Navigators. Solidní a na české poměry nevídaně ukázněná a precizní r‘n‘b parta tehdy s každou deskou a koncertem ubírala na tempu a zbrklosti, soustředila se a promýšlela každý úder bicích, dotek strun a každé slovo.

Tohle šetření by jí mohl závidět nejeden ministr. Rapper Jan Pospíšil a bubeník Tomáš Konůpka, pojící tažné prvky obou kapel, se totiž prošetřili až k projektu Android Asteroid a aktuální desce Íkaros. Jako muzikanti za sebou mají slušnou řadu alb, mimo jiné i nahrávání v legendárních Abbey Road Studios, kde si živou deskou splnili sen. A právě o plnění a konkretizování snů je i Íkaros.

Z Android Asteroid vychází silně imaginativní hudba, možná i meditativní. Pokud si ale představujete vonné tyčinky a batikovaná trička, vyžeňte to z hlavy. Mluvíme o učesaných, ale stále živelných jazzových postupech, hiphopové repetitivnosti a rapu v angličtině, který nezní blbě (!). Pospíšilův hlas je průvodcem nahrávkou, hřeje. Byla by škoda nezmínit grafiku, o níž se kapele už několik let stará výtvarník Pavel Fuksa. Je stejně skromná a funkční jako hudba sama a tohle splynutí by mělo být cílem každého vizuálu.

Android Asteroid jsou velmi trpělivou kapelou. Neustále si vymýšlí zdánlivě šílené cíle, načež se k nim pomalými kroky a vždy elegantní chůzí vypraví. Říká se, že trpělivost se vyplácí, a pokud jejich snem bylo udělat skvělou klidnou desku, která nefunguje na první poslech, to slovní spojení je pravdivé.

1. Great Adventure

2. Best Regards As Soon As Possible

3. God‘s On Tour

4. Good News

5. Illusionist

6. New Beginning

7. Ikaros

8. The Fall

9. Synchronize

10. Run

11. 4D

12. Go

Kambodžská psychedelie? Proč ne?

Zní to jako šílený nápad, kalifornská muzika 60. let zpívaná v kambodžském jazyce a tamní melodikou v hlase rodilé zpěvačky. Ale tenhle nápad se úspěšně realizuje čtrnáctý rok.

Těm, kteří sledují už nějaký rok import kapel world music do Česka, není jméno Dengue Fever neznámé. Kapela vystoupila jako jedna z hlavních atrakcí pražského festivalu Respect v roce 2008. Tehdy představila své čerstvé album Venus On Earth, třetí v pořadí a první na labelu Petera Gabriela Real World. Letošní novinka v její diskografii nese pořadové číslo sedm. Je to tedy celkem aktivní parta.

Založili ji koncem 90. let kalifornští bratři Ethan a Zac Holtzmanové, klávesista a kytarista s vizáží části členů kapely ZZ Top a zálibou především v psychedelickém rocku druhé poloviny 60. let. Ten rezonoval, jak na své „batůžkářské cestě“ Asií zjistili, i v Kambodži, která si prošla v 70. letech šílenými zvěrstvy diktátora Pol Pota, vedle Stalina a Hitlera jedné z největších lidských zrůd 20. století. Pol Pot vyvraždil (ať už přímo, nebo zprostředkovaně hladomorem) skoro polovinu obyvatelstva své země – a umělci šli na popraviště mezi prvními. Rodině zpěvačky Chhom Nimol se podařilo emigrovat. V Kalifornii se vytvořila silná kambodžská komunita a právě v ní svou budoucí parťačku, s níž vytvořili tenhle ojedinělý, ale mimořádně působivý mix, Holtzmanové objevili.

Nebýt asijských melodií a zpěvu, posluchač by se hádal, že třeba téměř titulní písnička nového alba, Deepest Lake On The Planet, je nějaký nevydaný track The Doors. Má přesně jejich atmosféru. Ostatně vedením kytarových a klávesových (staré elektrické varhany Farfisa) linek právě tuhle kapelu připomínají nejvíc. Jindy můžete slyšet rozvolněné zhulené jamování Jefferson Airplane nebo Grateful Dead, dechové nástroje (třeba v Golden Flute) dodávají lehounký, ale opravdu jen lehoulinký opar začátků jazzrockové fúze. Nad tím vším se ale vznáší ono exotično ze zlatého hrdélka Chhom Nimol, které z běžného revivalu dělá Událost.

1. Tokay

2. No Sudden Moves

3. Rom Say Sok

4. Ghost Voice

5. Deepest Lake on the Planet

6. Cardboard Castles

7. Vacant Lot

8. Still Waters Run Deep

9. Taxi Dancer

10. Golden Flute

Konec bluegrassu

Punch Brothers dokazují, že i v country lze pořád ohromovat.

Někdo si možná řekne, že bluegrass a vůbec všechny typy americké country jsou žánry sto let za opicemi. Tím na sebe ale prozradí, že sto let za opicemi je jen on sám. Zřejmě si myslí, že tahle muzika skončila u našich Greenhorns. Punch Brothers by mu mohli pomoci prohlédnout.

Frontman Punch Brothers, mandolinista a zpěvák Chris Thile, koncertoval loni v Praze na Strunách podzimu v pohodářsky-virtuózním duu s klavíristou Bradem Mehldauem. Bylo to skvělé, ale vidět Punch Brothers, to musí být ještě onačejší zážitek. Nová deska, produkovaná geniálním T Bonem Burnettem, tuhle touhu ještě podporuje.

Z klasického bluegrassu mají jen obsazení s dominantní mandolínou, banjem, akustickou kytarou, houslemi a kontrabasem, někde se přidají bicí. Jinak je ale na albu vlastně jen jedna jediná písnička, kterou k tomuto stylu můžeme s klidným svědomím zařadit: Boll Weevil. Ale hned úvodní Familiarity je skoro jedenáctiminutová členitá kompozice, s místy v duchu žánru, pro který se kdysi razil název Nová akustická hudba, ale také s vokály jak z pacifického pobřeží USA v polovině 60. let.

Kalifornské ohlasy ostatně nejsou výjimečné: třeba takovou I Blew It Off by od minuty mohli vzít do repertoáru třeba The Byrds. Oproti tomu umělecké, ale rozhodně nějaké intošské nadřazenosti dalece vzdálené choutky si Punch Brothers, tedy asi hlavně Thile, řeší kapelovou úpravou čtvrté části klavírní suity francouzského impresionisty Clauda Debussyho Bergamasque s názvem Passepied. A třeba písničku Magnet kdybychom si představili zahranou ve stejném aranžmá, jen se zkreslenými kytarami, máme parádní rockový nářez.

Hlavní význam Punch Brothers a kvalita jejich čtvrtého alba není v popsané členitosti ani v hráčském mistrovství všech zúčastněných ani v tom, že celé kvinteto zpívá jak slavíčci zjara. Tkví v tom, že jsou úplně jiní než všichni ostatní, že jejich fúze je naprosto neoposlouchaná a vzhledem k tomu, že se – po pravdě řečeno – nejedná o úplně jednoduchou muziku, také asi neoposlouchatelná. S každým přehráním přichází něco nového. A úžasného.

1. Familiarity

2. Julep

3. Passepied

4. I Blew It Off

5. Magnet

6. My Oh My

7. Boll Weevil

8. Prélude

9. Forgotten

10. Between 1st and A

11. Little Lights