Kapela, která stála u zrodu grunge, je dnes zosobněním všeho, co přežilo z nezávislého rocku a má stále smysl. Pražský koncert The Afghan Whigs byl z těch, na něž se nezapomíná.

text Antonín Kocábek

foto vojta florian

Hymny, vášeň a hřebíky do hlavy

Lucerna Music Bar, Praha, 13. 2. 2015

V životě by mě nenapadlo, obzvlášť po zkušenostech s klubovými sety Swans, Killing Joke nebo Unsane, že špunty do uší budu postrádat právě u těchto melodiků z Ohia. Ale bylo to tak: šestice zahájila už pár minut po osmé a od počátku se do toho opírala naplno. I když byl zvuk tentokrát naprosto excelentní, sluchovody příchozích opravdu nikdo nešetřil. Zahajovalo se neobvykle brzo, ale i když bylo několik minut před začátkem ještě poloprázdno, už v průběhu intra se za zvuku houslí klub včetně balkonu bleskurychle zaplnil.

O The Afghan Whigs se poslední dva roky opakovaně říká a píše, že jsou po svém návratu v životní formě. Kdo tomu nevěřil, mohl se přesvědčit osobně. Frontman Greg Dulli od počátku předváděl, že neztratil hlas ani přesvědčivost, zápřah tří kytar dával hudbě tah a multiinstrumentalista střídající klávesy, housle a cello zase podpořil už tak náladovou barevnost skladeb. Porce jen zdánlivě obyčejných bigbítových písniček a hořkosladkých melodií zkrátka zafungovala i po letech.

Základem setu bylo loňské album, stejně jako na většině koncertů turné na úvod zazněla svižná Parked Outside. Ale chybět pochopitelně nemohly ani hity Debonair či Gentleman a z rukávu kapela tahala

i nejrůznější covery. Nejlepší byla asi procítěná balada Morning Theft, původně od Jeffa Buckleyho, ale došlo i na Beatles či citaci z The Doors. Sled skladeb byl pak mistrnou lekcí z dynamiky. Jen málokdo si může podobným způsobem dovolit po baladické skladbě zařadit skladbu s pomalým úvodem a teprve postupně ji vygradovat až do zběsilosti, v níž se Dulliho podmanivý zpěv mění v hysterický nářek. I novější skladby, na albu uhlazenější, zněly tentokrát tak nějak špinavěji a divočeji.

Kapela sama nepředváděla nijak výjimečnou show, mnohem více než hudebníci nadšeně poskakoval třeba pódiový zvukař, ale přesto se i Dulli, který vše podstatné zastane svým hlasem, dokázal rozdovádět při třískání do pohotově přineseného bubnu. V závěru publiku dlouze děkoval a vesele komunikoval s davem, ze kterého vytáhl nahoru i udýchaného tanečníka.

The Afghan Whigs i tentokrát nejen nezklamali, ale nabídli vše, co si lze představit pod slovy „vynikající koncert“. Zábavu, vzrušení, energii i romantiku. A tu tsunami emocí a sladkobolných melodií, která se podzemním klubem prohnala, si určitě všichni přítomní budou pamatovat ještě dlouho.