Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Co poslouchá

Kamu ra

Čerstvé (z)boží

Matt, John Wolfhooker, Fanfan

Headliner

Ed Sheeran

Anketa

Album roku

Téma

Bootlegáři

Promo

Skutečně nebeská hudba

5 otázek

Kabát & Yarda Helešic

Rozhovor

Smrtislav

Téma

Indies

TOP

Goran Bregovič

Enface

Katarzia

Insider

Nick Hobs

Headliner 1/3

Jiří Burian

Headliner 2/3

10 tváří Jiřího Buriana

Headliner 3/3

Kapitán Demo

Fenomén

Večírky na úrovni

TOP

11 Nejlepších oscarových hitů

Story 1/2

Queen

Story 2/2

Queen & Adam Lambert

Rozhovor

Cirkopolis

Rozhovor

DJ Tráva

Rozhovor

LA4

Rozhovor

Dorian Concept

Story

The Subways

  • RectangleGraphicLine

    text ondřej horák

    foto Greig Clifford

    GraphicLine

    the Subways

    splněný sen

    Polygon

    7

    GraphicLine

    story

    1

  • Syrové kytary, hlučné bicí, řev i medové vokály a striktní hitovost, to jsou devizy, jimiž si The Subways vybudovali pověst živelné kapely. Před jejich březnovým koncertem jsme si povídali s nezastavitelným dříčem a neúnavně pozitivním Billym Lunnem, který kapelu už dvanáct let táhne.

    GraphicLineGraphicLine

    Představy o tom, že se kapely mají v zahraničí lépe než u nás, jsou naivní a stejně tak liché. Ve vyhlášené kolébce dobré hudby – v Anglii – fungují tisíce a tisíce mladých skupin, které se snaží všemožně zaujmout. Podobně jako je v Británii stále citelné rozkastování společnosti podle společenského původu, dělí se hudební scéna na několik slavných a ten zbytek.


    Dětský sen o rock‘n‘rollu

    The Subways se do privilegované skupiny dostali zázračně elegantně i brzy a své štěstí si uvědomují. Už kolem roku 2002, kdy vznikli, začali nahrávat doma a bombardovat demy všechny myslitelné promotéry klubů v oblasti

    kolem Londýna známé jako London circuit. „Já vlastně ani nevím, jak se nám to povedlo. Je to dost šílený a pořád tápu, jak se to všechno seběhlo,“ přemýšlí Billy nad otázkou, co je odlišilo od hromady dalších kapel.

    „Jsem vděčný, že se hudbě můžu věnovat každý den,“ pokračuje Billy, jehož dětský sen se dá schovat do věty: Až vyrostu, budu dělat rokenrol. O úspěchu podle něj kromě štěstí rozhodlo zapálení pro věc. „Byli jsme kapele naprosto oddaní. Nahodili jsme vlastní web, poctivě objížděli koncerty a rockové soutěže a naštěstí se dost lidem zdálo, že si naše hudba zaslouží vyjít na regulérní desce pod seriózním vydavatelstvím,“ žasne Billy dodnes.

    Když se ho zeptáte na rady pro začínající kapely, není uštěpačný ani sarkastický, jak

    Polygon

    7

    GraphicLine

    story

    2

  • GraphicLineGraphicLine

    Rodiče pro nás vždy byli rokenrolové ikony, svým způsobem jsou dost šílení

    manažer a stará se o bicí soupravu. Zpěvák tedy turné přirovnává k rodinnému výletu, z čehož logicky vyvstává otázka, v čem vězí všechen ten rokenrol, na který se The Subways tak rádi odkazují.

    „Ale táta má rád večírky, to se nemusíš bát! Na turné toho vypije hodně. Rokenrol chápeme jako boření konvencí, nechceme se jich slepě držet. Rodiče pro nás vždy byli rokenrolové ikony, svým způsobem jsou dost šílení. Máma prodávala trika a desky na našich koncertech, táta žije život podle vlastních pravidel a inspiroval nás k tomu, co dnes děláme,“ vzpomíná Billy, jak ho s bratrem jako dvanáctiletého caparta vzal na koncert AC/DC. „Když jsme rozjeli kapelu, bylo tak nějak přirozené, že toho táta bude součástí,“ říká.

    Své spoluhráče popisuje jako nejlepší kamarády, velkou rodinu, v níž jsou si všichni blízcí. Úzké propojení kapely a rodiny vidí jako důležité a v jistém smyslu nenahraditelné. „Pomáhá nám to stát pevně na zemi. Díky tomu jsme se neztratili v pokroucené kultuře celebrit a odolali jsme všem těm rokenrolovým fantaziím, k nimž to mnoho kapel tolik táhne,“ pochvaluje si Billy, jenž nechce dopadnout jako spousta kapel, které potkává na turné. Stěžují si, že jsou na turné, nadávají na festivaly, nadávají, protože musí dělat rozhovory, a Billy jim nerozumí.


    Doma v klubu

    Pro začínající skupinu je důležité mít vlastní základnu, domovský klub, v němž si formuje své publikum. Pro The Subways byl takovým

    dělejte to, co chcete dělat. Život je příliš krátký na to, aby člověk dělal to, co po něm chce někdo jiný.“

    Kapelu The Subways založili ve čtyřicetitisícovém Welwyn Garden City před dvanácti lety a tu káru stále táhnou v nezměněné sestavě. Stabilita je pro The Subways příznačná a důležitá. „Založte si kapelu s lidmi, které máte rádi. S nejlepším kámošem, s rodinou, s lidmi, kterým můžete věřit. Čeká vás dlouhá a šílená cesta se spoustou vrcholů a pádů,“ říká Billy. Moc dobře ví, o čem mluví.


    Táta jménem rokenrol

    The Subways jsou totiž v jistém smyslu rodinný podnik. Bubeník Josh Morgan je Bil­lyho bratr, basistka Charlotte Cooperová je jeho bývalou dlouholetou přítelkyní. Samotnou sestavou ale úzké osobní vztahy nekončí. Billyho otec s kapelou jezdí jako tour

    to bývá. Z jeho hlasu je cítit pokora, upřímně myšlených rad má plnou kapsu a neváhá je vysypat na stůl. „Pište skladby, kterým bezmezně věříte. Nehrajte si na někoho, kým nejste,“ začíná výčet a pokračuje: „Hlavně

    Polygon

    7

    GraphicLine

    story

    3

  • místem Buffalo Bar situovaný pod úrovní chodníků londýnské čtvrti Highbury. Klub byl ke smutku hudební veřejnosti nedávno zavřen, kromě The Subways na rudo vymalovaná kobka do světa vyvrhla i The Libertines nebo The Joy Formidable. „To místo pro nás znamenalo strašně moc. Odehráli jsme tam náš první londýnský koncert, byl to tuším rok 2002,“ říká Billy.

    V malém klubu členové The Subways formovali svůj zvuk i charakter, ať už jako kapela, nebo jako diváci. „Měli jsme nahnáno, byli jsme pořád školáci. Pokaždé, když jsme prošli těmi dveřmi, říkali jsme si: Bože, jestli někdo zjistí, že nám ještě nebylo osmnáct,“ vzpomíná Billy na klub, v němž se seznámili s kapelami o generaci starších muzikantů.

    Pro The Subways to bylo inspirativní místo a Billy se snaží vysvětlit, jak rudé stěny a stísněný sál formoval jejich zvuk. „Každý koncert, který jsme tam hráli, se zvrhl v totální šílenost. Lidi lezli všude a po všem, vládla absolutní mánie, která ovlivnila naše rané skladby a v jistém smyslu nás inspiruje pořád,“ uvažuje. „Když jsem se dozvěděl, že klub zavřeli… Upřímně? Začal jsem brečet, zlomilo mi to srdce. Nemohl jsem se smířit s představou, že Buffalo Bar už nebude,“ vzpomíná.

    Anglické puby jsou pověstné nesmlouvavým dodržováním pravidel a zákonů. Dostali nezletilí The Subways pivo? „Já už si to moc nepamatuju. Myslím, že jo, ale oni nevěděli, že jsme nebyli plnoletí! Vždycky jsme se je snažili zmást,“ snaží se Billy i po letech

    bránit personál zavřeného klubu. „Líbila se jim naše hudba, tak se o to asi moc nestarali.“


    Z klubu na Glastonbury

    Zlom pro kapelu přišel poměrně brzy a byl jako nečekaná sprcha ledovou vodou. To když jim v roce 2004 zavolal Michael Eavis, zakladatel a ředitel legendárního festivalu Glastonbury. „Dozvěděli jsme se, že budeme hrát na Glastonbury hned, jak jsme slezli z pódia na lokální soutěži rockových kapel v Piltonu. A další koncert jsme skutečně odehráli na obrovském pódiu před deseti tisíci lidmi. Z klubů pro sto lidí typu Buffalo Bar jsme se jako lusknutím prstu dostali na takovou stage,“ vzpomíná Billy. Na samotný přelomový koncert si ale zpěvák nepamatuje. „Vím, že jsem šel na pódium, a vím, že jsem z něj odcházel. Všechno, co se dělo mezitím, mám ale v mlze. Byl jsem tak nervózní a natěšený, že to moje paměť prostě nezvládla.“

    S Michaelem Eavisem jsou The Subways dodnes přátelé. Znamená to přátelství lístky na nejslovutnější festival zdarma? „Naneštěstí neznamená!“ křičí do telefonu Billy se směsí pobavení a zklamání. „Nezáleží na tom, jak moc se kamarádíš s pořadateli, stále je těžké dostat lístek na Glastonbury. Je to totiž tak důležitý festival, že pořadatelé nemůžou jen tak postrádat pár lístků. Lidé po celém světě by se chtěli na Glasto dostat, jenom se podívej na line up z posledního roku. Lidi prostáli celou noc ve frontě, jenom aby dostali lístek.“

    Polygon

    7

    GraphicLine

    story

    4

  • GraphicLineGraphicLine

    Kytarová hudba je akustická, stojí na fyzických pohybech těla, má dynamiku

     
    GraphicLineGraphicLine

    The subways

    Patrně největší hit kapely přináší jasnou otázku. Potřebuje Billy peníze na to, aby se dobře bavil? „Určitě potřebuju peníze k tomu, abych se najedl. Ale pobavit se můžu asi s jakoukoli částkou v kapse,“ řehtá se do telefonu.

    Rectangle

    We Don‘t Need Money To Have A Good Time

    GraphicLineGraphicLineGroup
     

    Vidíš, jak lidem teče pot

    Glastonbury ale nebyl posledním koncertem, na kterém se The Subways postavili čelem tisícihlavému davu. V roce 2007 odehráli pár koncertů před Foo Fighters, o dva roky později předskakovali AC/CD na stadionu ve Wembley, což už je slušná meta.

    „Když hraješ pro padesát tisíc lidí, je to nepopsatelné. Už jen proto, že vidíš tolik lidí na jednom místě, jak skáčou nahoru a dolů, dělají moshing a obří circle pity. Ale stejně

    „Podle mě si lidé jen opět uvědomili hodnotu kytarové hudby. Všude kolem je hromada digitálu a upřímně, nevidím v tom žádné vzrušení ani vášeň. Kytarová hudba je akustická, stojí na fyzických pohybech těla, má dynamiku. Když někdo stojí na pódiu a hraje na bicí nebo basu, to je něco, co digitální hudbě bytostně chybí. A lidi potřebují, aby

    tak je magické hrát v menších prostorech, kde se můžeš doslova dotknout lidí v publiku, surfovat po jejich rukou, vidět jejich obličeje a oči, slyšet, jak zpívají texty, a sledovat, jak jim po obličeji teče pot,“ líčí Billy pocity z intimních koncertů, které rámují pojmy punk rock, tribalita a vášeň.


    Sladká léta rokenrolu

    Anglické punkrockové trio The Subways vyrazilo na válečné tažení ve jménu kytarové hudby už kolem roku 2003. Tu velkou bitvu ale nakonec minulý rok vybojovali Royal Blood, kteří vrátili kytarovou hudbu do slovníku masových médií. V čem tkví jejich tajemství? Co je na nich tak přitažlivého, že na sebe strhli tolik pozornosti?

    Polygon

    7

    GraphicLine

    story

    5

  • GraphicLineGraphicLine

    Když jsem se léčil z alkoholismu, potřeboval jsem si najít nový směr

     
    GraphicLineGraphicLine

    The subways

    Kapela natočila o čtvrté a eponymní desce dokument. Tady je jeho první část, v níž poznáte otce Billyho a Joshe, stejně jako celou crew, která kapelu na cestách doprovází.

    RectangleGroupGroup

    v knihách, jejich postavách a umělecké zkratce všech těch starých spisovatelů,“ vysvětluje. Mluví o síle poezie a o tom, jak mu verše pomohly vybudovat užší vztah s nástrojem. „Přestal jsem veškerou bolest tišit alkoholem a rozhodl se, že se budu vyjadřovat skrze kytaru a písně. Čtení mi pomohlo vykřesat básníka, který byl někde uvnitř mě schovaný.“

    „Přestože digitál a všechny ty sračky můžou znít cool, absolutně se to nemůže rovnat zážitku, který můžeš mít z poslechu živé rockové kapely typu Royal Blood. Jednou za pár let si lidé vždycky vzpomenou, že rocková hudba je úžasná a člověku může změnit život. A vypadá to, že tohle období právě přichází,“ doufá Billy ve světlou budoucnost pro rock‘n‘roll. Alespoň na pár let.


    Student poezie

    Když Billy mluví o knihách a studijních materiálech, které si s sebou pečlivě balí na turné, vypadá to, že nezřízené zábavy je na rodinných výletech The Subways ještě méně. „Knihy a studia mi pomáhají s řemeslem. Některé texty mě přímo inspirovaly ke skladbám na poslední desce. Třeba píseň Just Like You vychází z knihy Neblahý Juda od Thomase Hardyho,“ poukazuje Billy na nečekaný intelektuální rozměr zvukově nespoutané kapely.

    „Když jsem se léčil z alkoholismu, potřeboval jsem si najít nový směr a našel jsem ho

    jim někdo připomínal, že hudba je vyjádřením sebe sama,“ shrnuje Billy úspěch dnes podstatně slavnějších kolegů.

     
    Polygon

    7

    GraphicLine

    story

    6

  • Stoprocentní The Subways

    Kapela svědomitě dodržuje tříletý rozestup mezi vydáváním alb, intenzivní koncertování jí podle Billyho prodlevy beztak zkrátit nedovolí. Čtvrtá deska vychází pod jednoduchým názvem The Subways právě v těchto dnech a eponymní název v sobě nese chytrou pointu.

    „Za poslední léta jsme měli to štěstí, že jsme nahrávali s největšími jmény mezi producenty,“ rekapituluje Billy. Ian Broudie, producent první desky Young for Eternity, sice mezi producentská esa nepatří, ale už při nahrávání druhého alba All or Nothing za mixážním pultem seděl Butch Vig. Toho proslavila spolupráce s Nirvanou na určující desce 90. let – Nevermind. Třetí desku Money and Celebrity s The Subways nahrával respektovaný Stephen Street, jehož jméno je uvedeno v bookletech alb The Smiths a Morrisseyho.

    „Za ta léta jsme se naučili spoustu úžasných věcí, a když jsme mluvili o dalším producentovi, došlo nám, že si to můžeme nahrát sami. Udělal jsem si letmou rešerši věcí, v nichž jsem si nebyl úplně jistý, nechal si poradit od pár producentů, utratil spoustu peněz za technické vybavení a pak jsme na to prostě vlítli,“ popisuje Billy, kterak vytěžili know how a zkušenosti z nahrávání předchozích desek.


    Návrat ke kořenům

    Když The Subways pořizovali první demonahrávky, aby ušetřili, vše si točili doma na koleni. „Skladby jako Rock & Roll Queen, Oh Yeah a další jsem napsal a nahrál v kuchyni v domě

    našich rodičů na staré ošuntělé mikrofony,“ vysvětluje Billy. S nápadem na eponymní desku přišla basistka Charlotte. „Pomohlo nám to znovuobjevit náš starý zvuk, prvotní vášeň a zápal. Ta nahrávka jsou stoprocentní The Subways, proto to jméno.“

    The Subways jsou především živou kapelou, což je dalším důvodem, proč se rozhodli pro nahrávání ve vlastní režii. „Ve studiu se cítíme trochu jako z donucení, jsme tam odříznutí. Kapela pro nás primárně znamená pohyb na pódiu a kontakt s fanoušky. Chtěli jsme, aby nahrávání tentokrát bylo uvolněnější, a tohle byl nejlepší způsob, jak toho docílit,“ říká Billy.


    Chytrý tah

    Stejně jako Madonna, i oni poslali půlku desky do světa pár měsíců před oficiálním datem vydání. Ovšem ne proto, že by unikla na internet. „Vždycky jsme o našich albech přemýšleli jako o straně A a straně B, protože milujeme vinyly. Vždycky je vidíme jako dvě strany dvanáctipalcové desky,“ popisuje Billy a zároveň přidává, že ten hlavní důvod byl spíš praktický.

    Jednalo se o vychytralou taktiku manažera, který potřeboval, aby Billy pohnul s mixem. „Dával jsem si s tím trochu na čas. Ben za mnou přišel a řekl, že potřebuje šest finálních mixů teď hned, protože je dáme fanouškům. Tak jsem mu je prostě dal. Chytrý tah,“ směje se Billy do telefonu, což ostatně dělal po celou dobu rozhovoru. Kdo by se nesmál, když žije svůj sen.

    Polygon

    7

    GraphicLine

    story

    7

 
×
Čtete:
2015/2
The Subways

Rozhovor

Enter Shikari

Story

Jelen

Ženský element

Katy Perry

Portrét

Kid Rock

Pohled

Madonna

Pohled

Protesty do větru

Enface

Modest Mouse

V hlavě

Honzy Kaliny – Sto zvířat

Televize

Videorama

Hip Hop

Elementy ulice

Klasika

Teď vážně

Folk

Bez cancáku

Hard & heavy

Ocelové srdce

Jazz a blues

Bluesbar

Indie

Ty kytary!

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Odjinud

Mimochodem

Test

H-D Kvíz

Deska měsíce

Mark Ronson

Recenze

Recenze 19. února 2015

Recenze

Recenze 5. února 2015

SMS/REC

SMS Recenze

Duel

Marilyn Manson

Naživo

Kiesza

Naživo

Goran Bregović

Naživo

Ed Sheeran

Naživo

The Afghan Whigs

Naživo

25 let Indies

Naživo

Enter Shikari

Naživo

Royal Blood

Naživo

Zoot Woman

Naživo

Battlelines

Naživo

Undercover Games

Tipy

Kam vyrazit?

Demence

Nickelback

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.