text Ondřej Horák

foto Prague Allnighters

V prosinci uplynulo pětadvacet let od chvíle, kdy zemřel Curtis Mayfield. Sam Cook, další soulová legenda, zemřel před padesáti lety. Když 20. listopadu navždy odešel Jimmy Ruffin, zpěvák ze stáje detroitského Motownu, vypadalo to, že konec roku 2014 se do historie soulu zapíše černým písmem. Ve skutečnosti ale převažují důvody k oslavám. Soulové večírky jménem Prague Allnighters si navzdory moderním trendům budují renomé v mnoha směrech unikátní akce. O co na nich jde? Naleštěte střevíce a račte. Soul žije!

Přes padesát let staré písničky, z nichž řada v době svého vydání ani nebodovala v hitparádách, znovu plní sály. Je v tom magie okamžiku, chuť protancovat se až do rána, předvést se, užít si. Soul žije a konkrétně v Praze tak jako nikdy předtím. Headliner přináší příběh plný nadšenectví a oddanosti pro hudbu. Příběh o duši.

Parket pokrývá jemný filtr bílého prášku, do něhož tanečníci kreslí podrážkami nalakovaných polobotek abstraktní obrazce. Kroky vypadají na první pohled opatrně, musejí ale být hbité, rytmus je neúprosně kvapný. Jsme na večírku Prague Allnighters a diskžokej káže z pódia evangelium northern soulu. Specifického a přitažlivého hudebního žánru, jehož popularita opět narůstá, a zdaleka se to netýká jen Británie, z níž na konci 60. let vzešel.

Tempo tance určují písně s velkorysým nástrojovým obsazením, orchestrálními aranžemi, téměř filmovými melodiemi a především s hromadou emocí. Parket z dálky vypadá jako celistvý živoucí organismus, který chvíli co chvíli podléhá lehké křeči. To když jeden z vyšňořených tanečníků vymrští nohu vysoko do vzduchu, udělá elegantní otočku nebo se vyvrátí na záda, aby hned vyskočil a nerušeně pokračoval v tanci.

Kořeny v undergroundu

Tím kazatelem na pódiu je Ondřej Roček, kterému nikdo neřekne jinak než Kočka nebo Mr. Cat. Jeho ovečky už zdaleka netvoří jen přátelé a známí, pro které začal večírky Prague Allnighters před dvěma lety pořádat.

Příběh pražských allnighterů se začal psát v undergroundovém prostředí mejdanů, na nichž diskžokejové z vinylových desek pouštěli ska, reggae a 2tone. Tedy rebelskou hudbu se skočným rytmem s neúprosnou pravidelností, což jsou prvky, kterými northern soul disponuje také.

Mr. Cat jako správný hudební fanoušek léta sbíral vinyly a obrážel tuzemské i zahraniční ska koncerty, soul si jeho srdce získával pomalu. „Podle mě za všechno může Path,“ zmiňuje diskžokeje, který v devadesátých letech spolu s DJ Buqim začal dělat první Skaparády v pražském Klubu 007 na Strahově. Právě tam se potkala většina protagonistů našeho příběhu.

Určující deska z Tesca

„Kulturně jsem k tomu měl blízko. Znal jsem módu, věděl jsem, jak to vypadá, ale nevěděl jsem, jak to zní,“ říká Path. Sedíme v backstage na Sedmičce, zatímco na parketu parta skinheadů hromadně pěje slova písně Modrej vřes od Marty Kubišové. Hit z roku 1967 je jednou z mála českých písní, které vzal northern soul za své, a zní na každém mejdanu.

„Soul jsem začal poslouchat v roce 2000, asi o dva roky později jsme udělali ve Wakatě první čistě soulový večer,“ rekapituluje dřevní historii pražské soulové scény. Ta v podstatě vyrostla na dvoualbu, které koupil v berlínském Tescu. „Koupil jsem ho třikrát. Jednou pro sebe, druhou desku dostal Buqi,

který tehdy dělal na Újezdě, kde to pouštěl lidem. Třetí jsem dal Kočkovi, který dneska dělá allnighters,“ říká.

Pusť tam „hříšňák“

„Path mi kolem roku 2005 půjčil první soulové cédéčko, které koupil někde v Berlíně. A já jsem ho pořád točil v práci,“ vzpomíná Roček na malý žlutý magneťák, který se u něj v kanceláři nezastavil. „Tehdy jsme se tomu smáli, přišlo nám to strašně vtipné. Říkali jsme, že posloucháme hříšňák,“ vzpomíná pobaveně na první kontakt s hudbou, které později propadl.

Ve skutečnosti to nebyl soundtrack k letnímu románku Patricka Swayzeho, ale kompilace Soul Survivors s podtitulem 40 Northern Soul Anthems. Těch čtyřicet hymen točil na žlutém magneťáku tak dlouho, až se přestal

Před tancem je třeba parket zasypat dětským pudrem, aby správně klouzal. Pokud ale máte na nohou dobré taneční boty a solidní parket pod nimi, pudru není třeba.

smát. „Začalo mi docházet, že je to seriózně dobré.“ Netrvalo dlouho, koupil si první sedmipalec a northern soul pohltil jeho duši.

„Je to jako droga,“ říká stále trochu udiveně. „Když máš ve ska jasno a líbí se ti řekněme Hepcat, koupíš si pět desek, protože víc jich nemají. Ale v soulu mnohdy platí, že co zpěvák, to jedna písnička. Je složité se v tom orientovat,“ naráží Roček na fakt, že northern soul je sběratelský žánr plný mnoha umělců s jedním hitem, který zpravidla upadl v zapomnění, aby mu parta nadšenců později opět vdechla život.

Severní tanec je krutý

Střih. Píše se rok 1967 a stojíme v obchodu s deskami u malého kruhového objezdu v centru

Londýna. „Když přijedou zákazníci ze severu, neztrácejte čas tím, že jim budete pouštět nahrávky, které právě bodují v americkém žebříčku. Pusťte jim prostě něco jako... jako northern soul,“ hledá Dave Godin slova, když mluví ke svým zaměstnancům. Právě jemu je pojem northern soul připisován.

Hudební novinář, propagátor soulu a spolumajitel krámu Soul City na Covent Garden vypozoroval, že zákazníci z drsného, chladného a industriálního severu Anglie mají na hudbu specifické požadavky. Většinou se jednalo o fotbalové fanoušky, kteří přijeli do Londýna podpořit svůj klub, vypít hodně piva, rozdat pár ran, podobný počet jich dostat a také nakoupit desky. Aktuální hudební trendy je vůbec nezajímaly.

Mladí lidé zpravidla tíhnou k nové

Ti lidi se sami musí cítit blbě, když vidí, jak dobře všichni ostatní vypadají

tuzemské poměry vcelku striktní dress code, a přestože jádro soulových fanoušků se rekrutuje z nonkonformních subkultur skinheadů, pankáčů a modernistů, na elitářství si nikdo nestěžuje.

„Po první akci nám někdo paradoxně vyčítal, že jsme moc benevolentní. Dodneška jsem ale nenašel sílu, abych klukům na vstupu řekl, že půjdeme hodně do tvrda,“ říká Roček. V kraťasech se na allnighter nedostanete, jinak ale organizátoři spoléhají spíš na soudnost tancechtivců. „Ti lidé se sami musí cítit blbě, když vidí, jak dobře všichni ostatní vypadají.“

Unese to celý večer?

Během posledních let se northern soul stal pravidelnou součástí repertoáru selektorů na strahovských Skaparádách. Uspořádat ale čistě soulový mejdan, opravdový pražský allnighter, byl nejistý podnik. „Jeden ze zlomových momentů přišel, když jsem pouštěl desky po The Chancers na Sedmičce. Měl jsem asi třicet soulových desek a byl na ně perfektní ohlas,“ vzpomíná Roček na okamžik, kdy ucítil svou šanci.

První regulérní Prague Allnighter se odehrál 1. prosince 2012 v kavárně na pražském Vítkově. Dorazilo osmdesát lidí a bylo jasné, že se bude pokračovat. „Také tam mohlo přijít deset lidí. Tehdy jsme tomu začali věřit,“ říká Roček o určujícím mejdanu pod záštitou bojovníka Jana Žižky, který celou akci proseděl na koni.

Právě ten je jedním z lákadel mejdanů, které spustil na podzim roku 2012. Nejenže si jdete poslechnout dobrou hudbu a zatančit, vše musí mít náležitou úroveň. Večírky ctí na

a neokoukané hudbě, tehdy tomu ale bylo jinak. Soundtrack mládežnické subkultury modernistů tvořil kromě ska i northern soul. Mods se pídili po starších a komerčně neúspěšných nahrávkách z USA. Čím raritnější a rychlejší, tím lepší. Tempo jako o život, móda, tanec a amfetaminové tablety položily základy ravu a britské klubové taneční scény obecně.

Je za tím něco hlubšího

Další střih. Bezmála o padesát let později sedíme s Ondřejem Ročkem v pražské kavárně a northern soul má podle všeho stále co říct. „Miluju ten rytmus. Stejně jako u ska nebo 2tone mě chytla ta pravidelnost beatu,“ jmenuje styčné body žánrů a plynule přechází k tématu celistvé subkultury. „Začal jsem sledovat filmy o Motownu a zjišťovat, jak to vznikalo. Není to jen dobrá hudba, stojí za ní i něco hlubšího. Má silný příběh.“

S iPodem nebo počítačem byste na allnighteru neoslnili. Hudba se pouští výhradně z vinylových sedmipalců.

Výlet do díry

Střih číslo tři. Partička pražských nadšenců právě vystoupila z vlaku, přes obličej je praštil slaný vítr a déšť. Ocitli se v severoanglickém Blackpoolu a Británie jim na uvítanou rozevřela svou tradičně vlídnou náruč. Cesta z Londýna trvala místo dvou hodin pět, země se zrovna potýká s povodněmi. Přes všechny peripetie ale Praguers, jak jim v Blackpoolu říkají, dorazili na místo činu. Už podruhé.

„Letos jsem vybral trochu lepší hotel. Minule jsme sice měli krásný výhled na město, ale také jsme ve třech spali na deseti metrech čtverečních a topili si větrákem. Říkali jsme mu fén. Každých patnáct minut se musel zmáčknout a byla hrozná zima,“ vzpomíná Roček na první návštěvu města pod Blackpool Tower a rozumí mu každý, kdo se v Anglii snažil třeba jen trochu ušetřit na hotelu.

„Angličani se vždycky diví, že se Čech dobrovolně vydá do takové díry. Bývalo to industriální město, teď je tam poměrně vysoká nezaměstnanost. A ta bída je tam vidět,“ líčí Roček bezprostřední postřehy z Blackpoolu. Zhruba stopadesátitisícové městečko leží na západním pobřeží britských ostrovů, pyšní se jednou z nejdelších písečných pláží v Anglii a na „dělnickém“ severu platí za prázdninové letovisko s dlouhou tradicí. Do rozvrzaného zábavního parku se sjíždí všichni Angličané, kteří si nemohou dovolit dovolenou v Evropě nebo prostě jen neradi opouštějí rodnou hroudu.

Sběr kontaktů

„Chtěli jsme vidět, jak se to dělá ve velkém a pořádně. Seznámili jsme se tam s Kevem, což je v rámci subkultury dost respektovaná

osobnost,“ vysvětluje motivace Roček. Kev Roberts je prominentní northernsoulový disk­žokej, jehlu na vinyl veřejně poprvé položil v roce 1973 ve Wigan Casinu, což je mekka severského soulu. Mimo jiné se podílel na produkci aktuálního bijáku Northern Soul a napsal manuál The Northern Soul Top 500, jímž se diskžokejové na celém světě dodnes řídí.

„Je to sympatický chlápek a pomáhal mi do Čech dostat lidi z Anglie, jeho jméno v komunitě rezonuje a funguje jako otvírák,“ popisuje Roček, jak se do Prahy dostala Madeleine Gould. Ta na posledním Prague Allnighteru působila v roli porotce, pouštěla desky a rozhodně patří mezi ty, kteří mají pražské scéně co nabídnout. V posledních dvou letech se dostala mezi dvanáct nejlepších tanečníků v Blackpoolu.

Naděje českého soulu

Northern soul v Česku nemá letitou tradici jako v Anglii a není na co navazovat. Návštěvy lidí jako Madeleine jsou pro pražské tanečníky vítanou inspirací. „Nikdo kromě nás se tomu tanci v České republice nevěnuje, takže vše musíme okoukávat z videí. Madeleine nám něco ukázala, snažit se ale musíme hlavně sami. Ale třeba dodnes neznáme názvy triků,“ říká Robin Marhold, který patří k největším nadějím pražského soulu. Právě on na posledním allnighteru vyhrál neoficiální mistrovství republiky, čímž si vysloužil letenku do Blackpoolu.

Robin se od osmi let věnoval breakdancu, takže měl na co navazovat. „Soul je fyzicky náročnější. Potvrdila mi to i kamarádka,

Taneční svátek v Blackpool Tower trvá tři dny, utancovat ho celý je nadlidský úkol. Praguers tam jezdí především čerpat inspiraci. „Je spousta věcí, které stále neděláme. Třeba jsme nenašli koule na představování písniček do mikrofonu. Jednou jsem to zkusil

která breakdance dělá a byla i na našem workshopu. Break je hodně o síle a tricích, v soulu ale člověk jede nonstop na sto procent. Je to intenzivnější a rychlejší,“ jmenuje největší rozdíly zdánlivě podobných tanců.

v Bubnu a je to docela náročný. Písnička má v průměru dvě minuty třicet a jméno na desce není úplně vždy k přečtení,“ říká Roček.

V Anglii je to přitom neodmyslitelnou součástí soulového ritu. „Pokaždé uvedou jméno skladby i interpreta, optimálně i na jakém labelu vyšla a v jakém roce,“ vysvětluje Roček rituály britských diskžokejů a dodává, že jeho kolegové Buqi a Path se k práci s mikrofonem nemají. „Tak nevím, jestli mám na příštím allnighteru excelovat sám,“ přemýšlí Roček nad zradou svých souputníků.

Už na příští akci ale pravděpodobně zavedou jinou vychytávku. „Na plátně pouští záběry desek, které právě hrají nebo hrát budou. Člověk má přehled o playlistu,“ říká. Přitom na konci 60. let byla jména skladeb střeženým obchodním tajemstvím. V rámci rivality diskžokejové přelepovali labely sedmipalců, aby ostatní neviděli, co hrají. Tyto triky by dnes lehce obešel zákeřný DJ a chytrý telefon s aplikací typu Shazam.

Northern soul je nejčastěji spojován se britskou subkulturou mods, jíž jsou elegantní skútry značky Vespa a Lambretta nedílnou součástí. Tyto jsou navíc vymóděné květy vlčího máku jako vzpomínka na padlé ve světových válkách.

Revival pomocí filmu

Nové zájemce k staromilskému spojení tance a hudby přinesl film nazvaný prostě Northern Soul. Podobný scénář nastal už v roce 1979, kdy The Who a režisér Franc Roddam natočili dnes již kultovní modernistický film Quadrophenia. Příběh kluka, jehož životní náplní jsou bitky s rockery a víkendové taneční allnightery v Brightonu, zburcoval mods po celém světě a subkultura zažila solidní revival. Hudebně z něj v 90. letech čerpaly Oasis nebo Blur.

Pětapadesátiletý dědulové a pupkáči s vanama dělali stojky, otočky a všechno. Prostě nádhera

Vstup do hlavního sálu byl bez debaty nejzásadnější moment anglické mise i pro Robina. „Ve dveřích jsem naprosto zkoprněl a jenom zíral, jak se ten naplněnej parket houpe do rytmu,“ kroutí Robin hlavou. „Když jsem poprvé vkročil na parket, málem jsem sebou šlehnul. V životě jsem nic takovýho nezažil. Pětapadesátiletý dědulové a pupkáči s vanama dělali stojky, otočky a všechno. Prostě nádhera,“ shrnuje.

Generační rozpětí tanečníků učarovalo i Ročkovi. „Vidíš tam tancovat matku

Opilí atmosférou

A jak to na severu Anglie vypadá dnes? „Těžko se to popisuje někomu, kdo tam nebyl. Ale když vlezeš na parket, máš pocit, že pod tebou jede metro. Celou noc,“ hledá Roček slova. Dřevěný parket se pod náporem tisíců tanečníků houpe do rytmu a samotný tanec je jaksi lehčí. „Jel jsem dvě hodiny v kuse, což jsem nikdy předtím neutancoval. Druhý den mě extrémně bolely nohy a skoro jsem nemohl chodit. Na tom parketu to jde úplně samo,“ vzpomíná stále s jistou dávkou údivu.

Takhle to vypadá, když se Robin Marhold, český šampion v northern soulovém tanci, rozdeje.

Britové jsou s tou hudbou naprosto spojení. Triky dělají přesně v ten moment, kdy to má přijít

s dcerou a klidně i s babičkou. Letos tam oproti loňsku bylo hodně mladších lidí, partičky dvacetiletých, co si tam nosili vinyly, které chtěli pustit,“ popisuje současnou tancovačku v Blackpoolu.

Mám co dohánět

Zpět k soutěži. Měl Robin připravenou nějakou strategii? „To úplně ne. Mám v háji koleno, takže strategií bylo nevnímat to. Konkurence byla obrovská a mám dost co dohánět. To bylo podle mě nejpřínosnější z celého výletu. Vědomí, že mám co pilovat,“ rekapituluje umístění mezi čtyřiadvaceti nejlepšími tanečníky soulu na světě.

Vyjadřovacím prostředkem tance je výhradně pohyb, podle Ročka ale jazyková bariéra

hraje velkou roli. Angličané znají texty písní a při tanci je zpívají. „Textům pak uzpůsobují taneční prvky, což vyznívá perfektně. Řekněme, že se zrovna zpívá o lásce a tanečník si sáhne na srdce. Britové jsou s tou hudbou naprosto spojení. Triky dělají přesně v ten

„Kluci se mi snažili radit. Vtipkovali, že se mnou jedou jako trenéři. Použití rad v praxi ale vázlo. Tanec mám už nějak zaběhlý a během jednoho večera to těžko překopeš,“ přiznává s lehkým úsměvem Robin.

Drtivá většina tanečníků pochází z Anglie a při první návštěvě vítal Kev Roberts Pražáky do mikrofonu společně stejně jako výpravu ze Singapuru. „Byli jsme trochu jako exoti,“ směje se Roček. Zajímavé je, že do finále se dostanou především lidé ze severu Anglie, kteří měli k northern soulu vždy nejblíž. „Letos byl ve finále jeden člověk ze Stoke-on-Trent, jeden z Wiganu a jeden z okolí Blackpoolu. Loni to byli zase dva lidi z Manchesteru,“ jmenuje Roček.

moment, kdy to má přijít,“ žasne Roček nad procítěným tancem a ponouká Robina, aby začal pilovat angličtinu.

Za soulové allnightery Praha vděčí především této trojici diskžokejů. Buqi, Path a Mr. Cat (zleva) v Blackpoolu nejen tančili, ale vzali ztečí z obchody s vinylem.

Gentlemani pouze na parketu

Jako organizátor pražských tanečních nocí si nemůže vynachválit pověstné anglické gentlemanství. „Striktně se tam nekouří a neexistuje, že by někdo vlezl s alkoholem na parket. Na tři tisíce lidí je cirka pětičlenná ochranka, všichni jsou strašně vycepovaný. Sice lejou první ligu, ale nevidíš člověka, který by se motal nebo dělal problémy.“

Mimo území posvátného tanečního parketu ale dobré mravy podroušené gentlemany občas opouští. „Na hotelu byli nalití Angláni a ptali se nás, jestli jsme z nějaký armády, protože jsme všichni na sobě měli parky. Buqi na ně hned začal česky řvát, co si nás berou do huby, načež si přisadili, jestli

nejsme Poláci. To situaci moc neuklidnilo. Nakonec ale naštěstí žádný konflikt nebyl, byli to takoví ti bezkrkáči,“ vzpomíná Roček pobaveně.

Ani ránu bez originálu

Northern soul je hra o stylu a jeho kultura se neobejde bez vinylových sedmipalců. Dokáže si Ondřej Roček představit, že by se na nějakém allnighteru pouštěla hudba z cédéček nebo rovnou mp3 přehrávače? „To v žádném případě, Britové jsou v tom hodně striktní. Na večírcích se často hraje pouze z originálů, což znamená, že nemůžeš pustit žádný repress,“ říká.

Tři nejlepší tanečníci neoficiálního mistrovství České republiky v northernsoulovém tanci. V porotě byla i Madeleine Gold (vlevo). Na allnighter v srdci Evropy přiletěla z Británie, učila kroky, pouštěla desky a bavila se.

Pro velkou popularitu severského soulu v 60. a 70. letech zbylo jen málo singlů, kterých by se nedotkla jehla gramofonu, a cena zachovalých kusů masivně vzrostla. Na konci prosince minulého roku se dražila nehraná kopie singlu Open The Door To Your Heart od Darrella Bankse za 11 000 liber, což dělá něco přes 390 000 korun.

„Je to uměle vytvořená situace. Tehdy ty singly skupovali za pár pencí a dnes za ně chtějí úplné nesmysly. A zákaz pouštění pozdějších vydání tomu samozřejmě nahrává,“ spekuluje Roček nad astronomickými

cenami vinylových kotoučů. V Anglii existuje i další nepsané pravidlo: v případě, že mají diskžokejové stejný singl, hraje ho ten, který má vydání staršího data.

Robin byl v Anglii poprvé, vlastně absolvoval i první let. „Jsem rád, že to vyhrál někdo, kdo si to opravdu užije,“ říká Roček. Pro Robina a vlastně celou soulovou crew to ale taneční extází v Blackpoolu nekončilo. „Promenáda Vespa gangů na Carnaby Street, čtyři party na vyšperkovaných Vespách,“ vyhrkne bez přemýšlení v reakci na otázku, co zažili. Praguers totiž potkalo štěstí

Miluju starou hudbu a miluju rychlou hudbu, v soulu je obojí

Příběh northern soulu dokazuje, že ne všichni mladí bezmyšlenkovitě podléhají masovým trendům. Stále existují silné alternativy. Robina nijak nevzrušuje, že poslouchá o padesát let starší hudbu než jeho současníci. „Miluju starou hudbu a miluju rychlou hudbu, v soulu je obojí.“ A pak je tu ojedinělý tanec a hlavně zapálení lidí pro životní styl. „Viděl jsem to v Anglii. Spoustě tanečníků bylo oproti mně třicet let navíc a vydrželi tancovat mnohem déle než já. Oni to netancujou, oni tím žijou,“ vystihuje Robin největší přednost žánru. Soul totiž znamená duše.

a Londýn zastihli 11. listopadu, tedy v Den válečných veteránů. Ten den je celá Anglie poseta květy vlčího máku, které zdobí nejen britské klopy, ale takřka vše.

Infekce soulem

„Pokud najdeme sílu, chceme udržet tempo tří až čtyř větších akcí do roka, “ plánuje Roček budoucnost českého soulu. Pro Prague Allnighters hledá nové a atraktivnější prostory a soulové evangelium začínají vyvážet i za hranice. „Nedávno jsme hráli na Slovensku a přišlo na čtyři sta lidí.“

Prague Allnighter VIII.

Od posledního soulového večírku uplynul už celý půl rok, je tedy čas na další. Již osmý mejdan proběhne ve zbrusu nových prostorech, které tanečníkům poskytnou luxusní parket o rozloze 240 m2. Vinylové desky bude kromě tradičního osazenstva v sestavě Mr. Cat, Dj Path a DJe Buqiho točit host Scot James ze Skotska, který působí v Stockholm Club 5:15.

13. 3. 2015

20.00 až 4.00

KZ Domovina, Na Maninách 32A

Praha 7 – Holešovice