text Alena Bílková 

foto mystic production

Archive nejsou kapela, ale londýnský triphopový miniorchestr, který krajané nikdy plně neocenili, a tak jezdí do Evropy. Jejich posluchače spojuje podivná aura muzikantského elitářství. Patnáctiminutové ždímačky emocí, říznuté rockem i elektronikou, totiž není ochoten vnímat a pochopit kdekdo. „Jsme svobodní, jsme přátelé a k Archive se vracíme jako k rodině,“ říká Pollard Berrier, který s formací už deset let zpívá.

Deset let přitom znamená jen půlku existence Archive, kteří se poprvé rozpadli hned po vydání první desky. Jejich první dekádu lze stylově zařadit jako smyčcový triphop, druhé desetiletí od alba Noise charakterizuje progresivní rock. Žánry se, stejně jako muzikanti, ve skupině přirozeně střídají. Těžko se vlastně dobrat konkrétních čísel. Pollard musí počítat na prstech obou rukou, aby se vyjádřil: „Je nás devět a na turné nás jezdí šestnáct. Jsme svobodní, jsme přátelé a k Archive se vracíme jako k rodině. Nezažíváme ale takový tlak, jako kdybychom například celý život dělali muziku s pouze dalšími třemi stejnými lidmi. Jsme osobnosti, mezi kterými vznikají pouta. Jsme tým, který se mění, ale hlavní

je zvuk. Dáváme si pauzy na psaní, na rodiny. Máme rovnováhu. Vzájemně se tlačíme k tomu, abychom rostli.“

Doma nepochopení

Ačkoli je pro mnohé pojem Archive vyjádření muzikální dokonalosti a hudební kritika jejich činy pravidelně chválí, skupina nikdy nedosáhla takové slávy, jako její současníci Portishead nebo Massive Attack. Pollard na tom umí najít jistá pozitiva: „Možná je ve výsledku lepší, že nejsme tak slavní, protože by nás ta touha překonávat vlastní slávu tlačila do kouta. My stále prozkoumáváme

Pro nás je lepší, že nejsme tak slavní

záleží na penězích, jde jenom o pop. Je to manipulované, ne jako dřív, kdy v Británii fungovalo plno pirátských rádií a alternativních vysílání. Dnes musíte být protlačeni a stát se dobrým marketingovým produktem, aby vás někdo hrál. Je to tu už skoro stejně špatné jako ve Státech. V klubech je obrovská undergroundová elektronická scéna, což je super, ale je to opravdu na okraji zájmu. Jsou to jenom trhliny v hlavním proudu,“ tvrdí.

Udržet pozornost

Kdo viděl britský film Frank o výstřední a nadané hudební skupině, kterou zničí touha stát se popovými hvězdami, toho může napadnout stejná otázka, jakou jsme položili Pollardovi. Nenapadlo ho někdy vykašlat se na komerční sebevraždu tvořením složitých hudebních kompozic a prostě složit nějaký hit? „Ne, takhle jsem nikdy nepřemýšlel,“ oponuje. „Pro nás je už jen nahrát píseň ve standardní délce mimo to, co je pro nás normální. Jasně že chceme, aby se naše hudba líbila. Ale mnohem důležitější je napsat věci upřímné a silné. Na poslední desce jsou písně kratší než dřív, což je experiment, třeba Feel It je singlovka.“

Není tak ale těžké udržet pozornost posluchačů? „To je vlastně důvod, proč někteří lidé naši hudbu nepřijímají. Většina chce hudbu jen jako pozadí a nechtějí se obtěžovat koncentrací a přemýšlením nad patnáctiminutovým songem. My bereme lidi na cestu. A na té cestě musí přemýšlet, což mnohé bolí,“ dodává.

Mohlo by se tak zdát, že jako muzikanti zatrpknou a londýnskou hudební scénu definitivě opustí, protože kontinentální Evropa je vítá mnohem nadšeněji než britská veřejnost. Rozmanitost Londýna ale Archive naopak semkla natolik, že i přes krátkodobý útěk jednoho člena do Paříže se všichni stále pohybují buď přímo v londýnské metropoli, nebo jejím okolí. I když na otázku, jak se Pollardovi daří, odpověděl rozzářené: „Skvěle!“ a nezapomněl dodat, že je v Londýně zrovna hnusné počasí. Jako ostatně vždycky.

Přesto zpěvák Archive někdy dokáže znít i lehce zahořkle, to když se vyjadřuje o současném popu. Do úst si vzal třeba Lady Gaga, když se rozčílil, že Archive na rozdíl od ní nejsou žádná děcka, kterým jiní píšou písničky. Nechvalně se vyjádřil i o britských rádiích. Rozhodně nevnímá Anglii jako místo, kde kvete alternativa. „V rádiích všechno

nová teritoria.“ Sláva je celkově pro Archive velké téma. Nikdy jí totiž nešli dvakrát naproti. „Ani se nesnažíme být slavní, nemáme rádio­vé singly. V Anglii má velkou tradici folková hudba. A ta, převedená do formy různé kytarové muziky, dodnes v éteru převládá. I po hospodách se hrají hlavně písničkáři. My jsme jiní,“ snaží se Pollard vystihnout, proč jsou v Anglii dodnes za outsidery.

Bojíte se války?

Zfilmování minulé desky Axiom bylo nepochybně v tvorbě kapely významným mezníkem. Kombinace epické hudby a tragických černobílých obrazů není podívanou pro slabé povahy. Podle Pollarda to pro Archive rozhodně nebude poslední přestup do dalšího uměleckého oboru. Znepokojující využití symbolu zvonu, který v dřívějších dobách oznamoval radost i varování, probíjí ve filmu příběhem o pronásledovaných hluchých andělech. Zastupuje tak roli dnešní novinové zprávy, marketingu v médiích a reklamy. Archive tak umělecky reflektují své vnímání kolizí naší společnosti: moc, manipulaci, strach, šílenství.

„Žijeme v divném světě. Síla terorismu narůstá a napětí obecně se zvyšuje. Hlavně

Axiom je tvrzení, které se nedokazuje. Zároveň také předposlední deska Archive a stejnojmenný půlhodinový film. Ten nasbíral ocenění na několika filmových festivalech a jako doprovodný materiál se objeví i na letošní Restriction Tour. Axiom je ucelené symbolistické dílo, v němž se těžko rozpoznává, zda byla hudba napsána pro příběh, nebo příběh pro ni. Podle Pol­larda byla hudba první. Mnohoznačná postapokalyptická vize je sice naprostá fantazie, ale má za cíl odrážet náš každodenní život. Filmová řeč se zvolna vlévá do hudební a Archive tak dokázali, že vyjádřit se jen tóny už jim nestačí a jejich pole působnosti se bude rozrůstat.

situace na Středním východě je míň a míň stabilní. Ale to neznamená, že se to netýká nás. Já osobně se snažím zůstat klidný a věřit, že se to spraví. Přesto když občas čtete mezi řádky, vidíte, že to nesměřuje dobrým směrem,“ dodává k tomu Pollard.

Nedá se ale říct, že by se Archive zasekli na politických a civilizačních tématech. Obrovskou roli v jejich hudbě pořád hraje lidská emoce. Když zpívají o lásce, zní to, jako by popisovali cosi bolestně krásného. „Jsou různé prvky lásky. Je krásné nesmírně milovat například v rodině, ale je tu i bolest. A očividně máme za sebou všichni nějaké trable s láskou. Někdy s ní prostě nelze držet krok, je to velmi křehká věc. Snažíme se pokrýt všechny aspekty a realitu lásky. Nejdeme cestou písní ve stylu Pharellovy Happy a podobných sraček,” nejde Pollard pro ostré slovo daleko.

Archive, to zkrátka není jen hudba, ale komplexní kus umění. Co jednou do show dosadit třeba tanečníky expresivní postmoderny, kteří by umocnili vypjatou atmosféru příběhu stejně jako v Axiomu? „Na té úrovni ještě nejsme,“ směje se Pollard a zároveň odhaluje vize do budoucna. „Mluvili jsme o tom, že bychom chtěli dělat velké undergroundové projekty. Show, které by byly zaměřené na psychologii, na jistou hru s divákem. Zabere to čas, najít do takových projektů lidi. Ale jednou bych chtěl dělat cool undergroundový party se vším všudy.“ Tak u toho chceme být.

Víte, že?

Letos se Archive v Česku objeví hned dvakrát, hrát budou 17. března v Brně a o den později v Praze v Lucerna Music Baru.

Nejvýraznější skladba: Fuck You

Píseň Fuck You najdete na albu Noise z roku 2004 a vznikla v době, kdy zpěvák Craig Walker opustil kapelu. Standardní hudební skupina s frontmanem se od té doby změnila na seskupení hudebních individualit. Fuck You je hymnická píseň plná eskalované nenávisti a opovržení. Její příběh je vykládán různě. Může se jednat o zpěváka znechuceného pohledem na sebe sama v zrcadle, nebo milostné zklamání. Sami Archive tvrdí, že záleží pouze na vás, na zkouškách, kterými procházíte, a na vaší interpretaci. Realita je však taková, že Craig napsal píseň poté, kdy byl unavený ze lží prezidenta Spojených států vysílaných v televizi. „Na tu podívanou se dalo říct jen: Jděte už konečně do prdele, pane prezidente,“ dodává Pollard.