O jazzu a blues s nadhledem z barové stoličky

| Ornette Coleman | Smokin’ Joe Kubek | Bernard Allison |

Třaskavá směs kytar má chuť whiskey

Texaský kytarista Smokin’ Joe Kubek je osobnost velmi známá, v Česku už několikrát koncertoval, a nyní společně se svým parťákem Bnoisem Kingem a doprovodnou kapelou přichází s novým, v pořadí osmnáctým albem Fat Man´s Shine Parlor. Styl dvojice Smokin’ Joe Kubek a Bnois King se vlastně po celých těch pětadvacet let jejich spolupráce nemění. To, co ji odlišuje od všech ostatních texaských part tohoto zaměření, je zcela odlišný způsob hry obou kytaristů. To je i základním určujícím prvkem nového alba. Zatímco Kubek je robustní nejen postavou, ale i tónem svého nástroje, sází jeden bluesrockový riff za druhým a v sólech se rád nechává unášet rychlostí, syrovostí, a přitom jakýmsi univerzálním perfekcionismem. Bnois King, hudebník původně z Louisiany, hraje naopak až filigránsky. Harmonicky hudbu zahušťuje a je nepochybné, že má blízko k jazzovému výrazu. Tyhle dva rozdílné přístupy ale dohromady tvoří pěkně třaskavou směs. Smokin’ Joe Kubek nahrával pro různá vydavatelství, vždy ale v rámci žánru špičková, a navíc v jejich stáji býval prestižním jménem, ať už to bylo u firmy Bullseye, Delta Groove, Alligator, nebo Blind Pig. Do stáje posledního jmenovaného labelu, u něhož v minulé dekádě natočil pár titulů, se nyní s novým albem Fat Man’s Shine Parlor vrací. Návrat to není nijak bombastický. Jedná se prostě o dobré album svého stylu, které četným Kubekovým a Kingovým fanouškům nepochybně udělá radost a bude jim takříkajíc chutnat. Stejně jako nápoj, o jehož řece zpívají v písničce River of Whiskey…

Ornette Coleman

(nar. 9. března 1930)

Kolik ještě mezi námi chodí lidí, kteří zásadně změnili tvář hudby za posledních sto let? Myslím opravdu zásadně, tedy tak, že od jejich díla se odvíjí celý výrazný styl. A kteří dosud pevně daná pravidla zašlápli do země jak vajgl a ještě na něm zatancovali? Možná se mýlím, ale mám dojem, že Ornette Coleman, muž, který vymyslel sousloví free jazz i jeho obsah, je už poslední z nich. Dnes dostává čestné doktoráty na univerzitách, je považován za americký národní poklad, což stvrdila i Grammy za celoživotní dílo, a je rovněž držitelem Pulitzerovy ceny. Je to vlastně až trochu legrační, tyhle pocty člověku, jenž uvedl v život hudbu, která je dodnes, po více než půlstoletí, vlastně stravitelná jen celosvětově relativně úzkému kroužku zasvěcenců. Něco jako když se opilý „plastický člověk“ Vratislav Brabenec, mimochodem stylově také jeden z Colemanových následovníků, potácel na prknech Zlaté kapličky ve Stoppardově hře Rock’n’roll.

A co tedy to nejslavnější dílo březnového pětaosmdesátníka Ornetta Colemana vlastně bylo? V roce 1961 vyšlo album s názvem Free Jazz s výmluvným podtitulem A Collective Improvisation a s hudbou dokonale korespondující reprodukcí Jacksona Pollocka na titulu. Podepsán byl „Ornette Coleman Double Quartet“, což znamenalo dvě jazzová kvarteta hrající zároveň, každé v jednom kanále nahrávky. Obsazena je mimochodem z hlediska následujících dějin jazzu přímo megahvězdně. Do levého ucha hrají Ornette Coleman na altsaxofon, Don Cherry na minitrubku, Scott LaFaro na kontrabas a Billy Higgins na bicí. Pravému kanálu vévodí Eric Dolphy s basklarinetem, Freddie Hubbard s trubkou, Charlie Haden s kontrabasem a Ed Blackwell s bicími. Na každé straně alba je jedna bezmála dvacetiminutová souvislá kolektivní improvizace – a něco takového bylo na nahrávce ke slyšení tehdy vůbec poprvé. Ornette Coleman, hlava projektu, je poslední žijící účastník tohoto přelomového nahrávání (Charlie Haden zemřel loni v létě). Tak ať ty pětaosmdesátiny pěkně oslaví!

Míří k nám winterovský mix, tedy In The Mix

Kytarista Bernard Allison patří ke střední generaci bluesových muzikantů, už několikrát u nás koncertoval a ve velmi dohledné době se do Česka chystá opět. Konkrétně do pražského Jazz Docku již 24. března. Představí program postavený zejména na právě vydaném albu In The Mix. K lásce k blues byl veden odmalička svým slavným otcem, kytaristou a zpěvákem Lutherem Allisonem. Hrát na kytaru se ale Bernard naučil sám a ve dvanácti letech otci poprvé demonstroval svůj talent. Luther Bernardovi pořídil legendární kytaru Fender Stratocaster pod podmínkou, že bude nadále chodit do školy. Už v osmnácti letech, roku 1983, Bernard vystoupil po boku svého otce na největším světovém svátku blues – Chicago Blues Festivalu.

Zprvu mu učarovali hlavně bluesrockoví rychlopalní kytaristé jako Johnny Winter, Stevie Ray Vaughan nebo Jimi Hendrix. Ještě při svém prvním vystoupení v Praze, někdy na přelomu 80. a 90. let, kdy byl hostem koncertu svého otce, Bernard Allison šokoval právě rychlostí a přesností své hry a vyloženě winterovským pojetím hudby, zatímco jeho otec byl stylově otevřenější a inklinoval hodně k soulu. Až teprve v průběhu další kariéry se hudební záběr Bernarda Allisona rozšířil, což je slyšet i na novém albu In The Mix. Skoro stejný význam na nahrávkách má – vedle jeho kytary – saxofon a samotná protagonistova hra není už jen otevřeně bluesová a přímočará. Nabývá i velmi sofistikovaných postupů, které bychom hledali spíš v jazzu nebo kvalitním popu. A i ve formách písniček se Allison téměř zcela oprostil od základních bluesových struktur ve prospěch jaksi globální černé hudby, ve které je blues přítomno stejnou měrou jako soul či funky. A dlužno dodat, že mu tohle uvolnění velmi prospívá.