Operní pěvkyně Dagmar Pecková vydá na konci března album Hříšnice. Protože je přesvědčena, že kultura by měla lidi vzdělávat, je rozhodnuta hrdinky svých árií publiku náležitě představit.

Téma Hříšnic je pro Dagmar Peckovou zásadní. Jak prozrazuje v rozhovoru, nebýt něj, možná by před časem se zpěvem úplně skončila.

Z tragédií

historie a mýtů

se nikdo

nepoučil

Které hříšnice jste se v době vzniku konceptu alba ujala jako první?

První byla Klytemnestra z opery Elektra Richarda Strausse. Mám velkou touhu ztvárnit ji někdy na jevišti. Pak jsem pátrala po tom, jaké další hříšnice v operách jsou. Delilah zradila pro peníze, Klytemnestra zabila Agamemnona i Kasandru a tím samým nástrojem byla zabita svým synem a dcerou Elektrou, Médea zabila vlastní děti ze zášti, protože se chtěla pomstít Jasonovi, prostě jde o obrovské tragédie a obrovská dramata. Následně jsem se rozhodla natočit árie hříšných žen na cédéčko.

Cítíte v nich spojitost s dneškem?

Když si vezmete, jak se dnes například chovají někteří rodiče ke svým dětem, ať už jde o týrání, zneužívání, či bití v afektu, v porovnání s  tragédiemi z dávných časů je to jedna ku jedné. Jsou to úplně stejné příběhy, ale protože se přičiněním médií odehrávají dnes a denně, chápeme je jako součást života. Ráda bych svým albem upozornila, že žijeme v době, kdy jsou někteří lidé schopni zastřelit druhé třeba jenom za to, že nakreslili nějakou karikaturu. Spojitost s dneškem považuju na celém projektu za velice důležitou. Svědectví z historie máme, nikdo se z nich ale nepoučil.

Dovolte, abych se trochu zastal médií. Problém totiž vidím v tom, že lidé chtějí o tragických věcech číst.

Je otázka, zda bylo dříve vejce, anebo slepice. Tragické příběhy média lidem sypou, protože oni po nich touží. Ve výsledku se tím ale zvyšuje prodej a sledovanost médií, pro která je dobré v lidech závislost na tragédiích uchovávat. S trochou nadsázky lze říct, že to vyhovuje všem. Nemyslím si, že někdo je víc vinen. Nabídka prostě uspokojuje poptávku.

Jaká je filozofie vašeho alba?

Pojednává o hříchu a o odpuštění. A věřím, že příběhy hříšnic, hudba i zpěv poskytnou impuls k zamyšlení. Odpuštění je samo o sobě léčebný fenomén. Mezilidské vztahy i duše ho potřebují, aby byly zdravé. Nesoudím pouze výsledky konání hříšných žen. Spíš mě zajímá, co je k tomu vedlo? Proč se velká láska změnila v nenávist? A proč může být nenávist tak silná, že vede k vraždě vlastních dětí nebo kdysi milovaného muže?

Souvisí nějak výběr tématu hříšnic s vaším životem?

Samozřejmě. Před třemi lety jsem chtěla se zpíváním skončit. Byla jsem unavená, neměla jsem na ně chuť a vlastně jsem z něho měla i strach. Tenkrát mi pomohl profesor William Didden, který mě navedl na vlnu sebepoznání. Jestliže jsem se chtěla vyléčit z traumatu přepracování a vyhoření, musela jsem se uvnitř dotknout sama sebe. Četla jsem různé knížky, které mi daly sílu jít dál. Jakmile jsem došla k sebepoznání, chtěla jsem tu zkušenost předat. K tomu mi slouží i téma hříšnic.

Jakou zkušenost máte na mysli?

Tu, že ze všeho je východisko. Vždy se dá jít dál a nemusí se to řešit například tím, že si sáhnete na život. Nedávno spáchal sebevraždu otec spolužačky mé dcery. Velice se mě to dotklo a kladla jsem si otázku, v jakém stavu asi musel být, když se takhle rozhodl. Myslím si, že by se nutně měly vyčerpat všechny možnosti, které definitivnímu rozhodnutí skoncovat se životem předcházejí. Strašně bych si přála, aby se lidé nad sebou zamysleli a aby měli chuť jít dál.

Může být při hledání východiska z nouze nápomocna i hudba?

Určitě.

Pocítila jste to někdy sama na sobě?

Víte, já jsem na hudbu asi nastavená trochu jinak. Už jenom když ji slyším anebo interpretuji, jsem na jiné vlně. Neumím se vžít do role obyčejného posluchače nebo mu radit, jak a co má poslouchat. Byla jsem obdařena od přírody a od Boha tím, že mohu noty předávat dál zpěvem. Vnímám muziku jinak než paní, která je osm hodin v kanceláři a pak jde domů. Navíc mi bylo mnohokrát řečeno, a to i mými známými, že si snad nemyslím, že po práci půjdou na koncert vážné hudby, protože se chtějí bavit, a půjdou tedy na muzikál.

Jak jste na to reagovala?

Byla jsem jako opařená. Zarazilo mě to. Chápu totiž hudbu jako posla kulturního dědictví, které na zemi máme. Myslím si, že je to velice důležité. Bohužel je dnes ale valné většině lidí jedno, kdo byla Elektra nebo Klytemnestra.

Vadí vám to?

Vadí. Chápu totiž, že vážná hudba nebo opera nemusí lidi oslovovat, protože mají například vztah k literatuře. Ale když někdo nezná tak zásadní mytické a historické postavy, je to trestuhodné. Podle mého názoru to patří k základnímu vzdělání. Myslím si, že kultura není jenom zábava. Historie je určitý sled událostí a lidé by je měli znát. Alespoň ty nejdůležitější.

Ale pro spoustu lidí je kultura skutečně jenom zábava…

A není to málo? Možná jsem blázen, že si to myslím, ale historický rozhled by měl mít každý. Alespoň ten základní. Tyto nedostatky vidím i u svých dětí. Myslím si, že nejsou hloupé, obě jsou na gymnáziu, dcera dokonce na dvojjazyčném. Když ale vidím, jakým způsobem ve výuce prolétnou určitá témata, tak mě to mrzí. Přesto má nejenom mladá generace výhodu v tom, že si dnes na internetu může všechno dohledat. Není problém si zjistit, kdo byla Elektra. Většina lidí si to ale nikdy nezjistí.

Chtěla byste pomoci to změnit?

Strašně ráda. Byly doby, kdy jsem na jevišti protežovala Mahlera, kterého u nás v devadesátých letech nikdo pořádně neznal. Myslím si, že se mi skrz mou výřečnost a jakousi drzost a otevřenost podařilo k lidem dostat a Mahlera jim vnutit. Šli na koncert Peckové a ona jim zazpívala Mahlera. Chvíli koukali, co se děje, ale myslím, že jsem jim něco dala. Podobně to chci udělat s projektem Hříšnice. Navíc mi oslovování operou přijde jednodušší než oslovování Mahlerem.