text Ondřej Horák

foto Kkozi Lejček

Vyprodává sály pro tisíce lidí, v podobných počtech mizí jeho merchandise i desky. Ektor je fenomén českého rapu. Zčásti za to může jeho těkavá povaha a zájem bulváru, hodně lidí chytly nesmlouvavé texty a image kluka, který posílá „s loktem z vokna“ všechny někam, a přesto se mu daří. Kdo je vlastně Ektor?

Na rozhovor přistoupil pouze pod podmínkou, že se nebude mluvit o jeho násilnických eskapádách, kterými zaujal kolegy z bulváru. Žádný problém. Víc než kde, kdy a komu dal ránu pěstí nás zajímal jeho životní příběh. Sešli jsme se v pražském klubu Radost FX, kde zrovna piloval svoji show. Než jsme si sedli k rozhovoru, upřímně se divil, že nebude na titulní straně časopisu. O Headlineru přitom nikdy předtím neslyšel. Vzhledem k jeho úspěchu je to pochopitelné, a upřímně, idea s titulní stranou v redakci padla. Jeho jméno je totiž tahák, který na české scéně dlouho nebyl. Komu se dnes povede do pražského SaSaZu dostat víc lidí, než se tam vejde, bez jakékoli promo kampaně?

Nedávno jste vydal třetí desku Detektor, vyprodal jste křest v pražském SaSaZu. Předpokládám, že si to vzalo hodně práce. Jak se teď cítíte?

Datum křtu jsme v SaSaZu vybrali tak, aby to bylo na den přesně dva roky po křtu desky Tetris na tom samém místě. Raději dělám věci v klidu, ale tohle datum jsme chtěli stihnout. Do toho jsme ještě točili klip, který měl v SaSaZu premiéru a navazoval na live show. To byl největší hell. Na konci klipu policajti objeví v taškách místo drog merchandise k desce Detektor a v tom momentu na pódium naběhli moji lidé a začali do publika házet trika a mikiny.

Neřeším extra hluboké věci, řeším svůj život

hlavně z amerického rapu. V hlavě mi fungují nějaká matematika a chemie, které mi říkají, jak to má být. Rád dělám dokonale fonetické rýmy, potřebuju, aby to přesně sedělo. Také mě baví střídat tempo. Zatím jsem nezačal roztahovat hlas, takže nijak extra nepracuju s intonací. Spíš mě baví to tam sypat.

Kde hledáte témata textů?

Témata jsou můj život, já je ani nehledám. Každou událost můžete pojmout z dvaceti úhlů a rapovat o naprosto prvoplánové věci způsobem, že člověk jenom čumí, jak jste na tenhle pohled přišel. Neřeším extra hluboké věci, řeším svůj život a život lidí okolo mě. To, co se nás nejvíc dotýká.

Máte pověst technicky vypracovaného rap­pera. Jak trénujete flow?

Rap poslouchám asi od deseti let, takže mám v palici zarytý jistý druh frázování,

A ty pocity?

Ty jsou skvělé. SaSaZu bylo obrovské, trhli jsme tam rekord v návštěvnosti. Bylo beznadějně vyprodáno.

Jsou tady hodně knedlíkový lidi

knedlíkový lidi. Dost se tady blábolí, málo se dělá. A když někdo dělá přesně to, co říká, je najednou kontroverzní. Nikdy jsem extrémně kontroverzní hudbu nedělal a v mé kariéře se staly maximálně dvě věci, které by lidem mohly připadat moc. Vzhledem k tomu, o čem rapuju, mi to ale pořád přijde úplně normální.

Jak zvládáte zájem bulváru?

Bulvár je mi úplně u prdele. Akorát nechci, aby otravoval mou mámu. Nechci, aby jí lidi z bulváru volali a ptali se, co si myslí o tom, co dělám. Jako kdybychom byli na základce. Koho to zajímá?! Já vlastně bulvár nezajímám. Bulvár mě bere jako komoditu. Když jsem v roce 2011 vyprodal Roxy, jméno Ektor bulvár nezajímal. Jakmile ale uděláš něco, co se vymyká české povaze, hned tě použije. Je to jeho práce, je to kšeft a bulvární novináři potřebují materiál, aby měli co do huby a mohli platit nájem. V tomhle ten zájem chápu. Nevnímám ho ale a je mi u prdele. Bulvár mi nikdy nepomohl a nikdy mi neublížil. Nic pro mě neznamená.

Zmínil jste svou mámu, kterou je známá zpěvačka Tena. Jak vás ovlivnilo vyrůstání v muzikantské rodině?

V podstatě nijak. Máma zamlada zpívala česky, potom začala dělat řeckou muziku, ale já jsem nikdy nebyl dítě, které vyrůstá na bicích a kytaře. Měl jsem k tomu kladný vztah a dneska zdaleka neposlouchám jenom rap, občas si pustím i jiné žánry. Po mámě jsem

U jména Ektor se často objevuje přívlastek kontroverzní. Tušíte, proč tomu tak je?

Nenávidím tenhle přívlastek a přijde mi naprosto stupidní. Kontroverzní je frajer, který na pódiu ukousne netopýrovi hlavu. Kdybych brnkal na kytaru, měl dlouhé vlasy a hrál mírumilovné písničky, potom bych tu kontroverzi chápal. Chápal bych, že se ten kontrast lidem nezdá. Ale co je proboha kontroverzního na frajerovi, který dělá rap a chová se podle toho, co celý život říká? Přijde mi to jako absolutní nesmysl.

A proč jste tedy označován jako kontroverzní?

V České republice se nic neděje, takže cokoli se začne jen trochu vymykat normálu, stane se velkým tématem. Celé to vzniklo úplně uměle, protože jsou tady hodně

Takže jsou ty texty hodně osobní.

Vždycky. Nikdy jsem nečetl knížky, takže nemám poetický pohled na věc. Na nic si nehraju, nevymýšlím si píčoviny, dělám to tak, jak je potřeba. Ono si to vždycky řekne samo. Když dostanu náladu a chuť něco říct, musím to udělat. A někdy je to podané jako sranda, jindy je to napsané vážně, protože všechno s lehkostí říct nejde. Nestydím se ukázat emoce.

asi zdědil hudební sluch, umím intonovat, neumím zpívat, ale slyším falešné tóny. Hlavně bych ale chtěl říct, že jsem nezačal dělat rap z pohledu muzikanta, ale z pohledu nasraného mladého člověka. Měl jsem určitý styl života a potřebu něco sdělovat.

Jaký máte vztah k Řecku?

Do Řecka jsme jezdili od malička. Vždycky jsme měli to štěstí, že se nám podařilo nějakým způsobem dát dohromady peníze a mohli jsme na týden dva odjet. Máma tam má rodinu, táta je Slovák. Prožil jsem tam světlé dny mého dětství, zároveň jsem se naučil žít noční život. V Řecku jsme jako děcka chodili spát ve dvě ráno. Mám to tam hrozně rád, až budu starší, určitě si tam koupím barák.

Řekové jsou temperamentní národ. Cítíte to v sobě?

Stoprocentně. Moje máma je navíc napůl Řekyně a napůl Makedonka, takže temperament a horká krev určitě pocházejí z těchto zemí.

V současné době jste asi nejúspěšnější český rapper. Vyprodáváte koncerty, na které chodí tisíce převážně mladých lidí. Cítíte k nim nějakou odpovědnost?

Do jisté míry ano. Na osobní úrovni určitě, takže kdyby za mnou někdo přišel s prosbou o radu, řeknu mu, co je potřeba. V obecné rovině je ale pro mě důležité zůstat sám sebou, nemůžu se modelovat podle toho, co lidi chtějí slyšet. Pořád je to autentická zpověď, nemůžu si hrát na něco, co nejsem.

Přesto se to může stát.

Pokud to takhle někdo bere, je primitiv. Do jisté míry chápu, že bych si měl dávat pozor, ale já se pořád nevidím jako něčí idol a nehodlám spiritovatět, což nemyslím vůbec ofenzivně. Myslím tím, že nechci uměle rozsévat správnou message. Když mám chuť něco říct, řeknu to a rozhodně se nebudu krotit kvůli tomu, že mě někdo nařkne ze

Zvlášť mladí si vás za vzor brát můžou a pravděpodobně i berou.

Tahle hra na hrdiny a idoly mě vůbec nebaví. Nevěřím, že všichni budou opakovat to, co udělám nebo řeknu. To dělají jen slabší jedinci. Inteligentnímu člověku může být klidně dvanáct, není to přece tak, že děti jsou hloupí a dospělí chytří. Lidé si sami musí v hlavě přebrat, co si ode mě vzít, a co ne. Málokdo si může dovolit prožít takový příběh jako já. To, že jsem hustlil (Urban Dictionary tento pojem vysvětluje jako nekalý způsob, jak přijít na ulici k penězům, např. prodejem drog, pozn. redakce) a dělal píčoviny přece neznamená, že automaticky říkám – vyser se na školu a dělej to taky.

špatného vlivu na mladší generace. Poslouchají mě i starší, klidně čtyřicátníci.

Proč vaše jméno táhne tolik mladých lidí?

Hiphopová kultura se tady teprve rozjíždí. V dobách, kdy už to mělo dávno fungovat, tady nikdo rap neposlouchal, takže není má vina, že rap poslouchají mladí. Prostě to tu fungovalo pomalu a nebylo to autentické. Starší lidi neposlouchají rap, protože ho nebrali vážně a nerozuměli mu. To se podle mě brzo změní.

Na desku vám dělali beaty hlavně mladí producenti. Je to cesta, jak se vymezit a být originální?

To ne, jen mám prostě rád, když se pracuje. Mám rád, když se maká a můžu dělat s někým hladovým a produktivním. Ti kluci se nikam nederou, nesápou, nechtějí si dělat jméno, chtějí jen pracovat. Vyhovuje mi, že mají spoustu beatů, protože když píšu, píšu jako magor. Klidně každý den dva týdny v kuse. Sedím u toho a nemůžu se odlepit. Zároveň mají samozřejmě super sound.

S Wichem jsme si začali lézt na nervy

lezli jsme si na nervy, já byl alergický na tohle, Wich zase na něco jiného. Ještě ten rok jsem chtěl vydat Tetris II, ale Wich chtěl počkat, což já neumím, když jsem v hypu. Tak jsem mezitím začal dělat své věci a on desku s Lavorem.

Na aktuální desce hostují Vladimir 518, Orion, James Cole, přesto mám pocit, že se snažíte vymezit. Jak vlastně zapadáte do pražské rapové party?

Zaprvé, pražská scéna je postavená na graf­fiti. Lavor, Wich, Orion, Toxxx, Vladimír, všichni jsou writeři. Já jsem nikdy nemaloval, v té době jsem dělal break dance. To byla sice součást scény, ale pořád jsem nebyl mezi kluky, kteří malovali. Hostovačky na desce pro mě ale fungují hlavně na osobním přístupu. Se všemi hosty si rozumím, a to u mě vede. Není to jen, že má někdo jméno.

Když jste vydal první singl Potřeba, psal se rok 2006, PSH vydali Rap’n’Roll a Orion vydal Teritorium II. Co jste tehdy poslouchal?

Nikdy jsem československý rap neposlouchal. Jediná deska, která mě tehdy bavila a přišla mi opravdová, byla Bengoro od Rytmuse. Přišlo mi, že takhle nějak by to mohlo vypadat. Nikdy jsem nebyl frajer, jenž maloval, pálil brka a seděl někde na Sedmičce, takže jsem pražský rap nechápal. Český rap mě obecně nebavil, neměl koule.

Přesto jste se rozhodl do něj vstoupit.

To byla potřeba. V šestnácti jsem odešel ze

Jak ses dostal do kontaktu s Wichem, se kterým jsi udělal druhou desku Tetris?

To bylo jednoduché. Ještě když jsem vydal debut Topství, nebral jsem rap nijak vážně. Pak jsem ale přišel do vyprodané Roxy na křest a viděl jsem, jak to tam vypadá: absolutně narváno v klubu i před ním. Tehdy jsem to začal chápat trochu jinak. Došlo mi, že mě lidé fakt potřebují slyšet. A chvíli po křtu Topství jsem Wichovi zavolal, jestli spolu neuděláme album. On tehdy nahrával s Rascem, Nironicem a dalšími, kteří pro mě osobně žádný přínos pro českou scénu neznamenají. Řekl jsem mu, ať si tu hudbu klidně dělají dál, ale že by podle mě bylo lepší, kdybychom udělali něco spolu a trochu to tady zase pozvedli. Po třech měsících se mi ozval, že do toho jde. Do půl roku vzniklo album, vyjeli jsme na turné a bum. Od té doby to jede.

Prý jste se nakonec rozhádali, co je na tom pravdy?

To je úplně normální a přirozená věc. Když jsi s někým každý den a děláte desku pod tlakem, vzniká ponorka. A ta nekončila s vydáním desky, tehdy to jenom začalo. Odjeli jsme spolu hromadu koncertů, trávili jsme spolu každý den. Dost nás to stresovalo,

školy, v prváku jsem vydržel půl roku a začal blbnout na ulici. Dělal jsem píčovinky a pak jsem začal dělat hudbu. Přišlo mi to přirozené. Rap jsem miloval od malička, a protože mě tady nikdo neuspokojoval, chtěl jsem to zkusit sám.

Jaké máte ambice dnes? Kam jít dál po vyprodaném SaSaZu?

Když děláte rap, nenaplníte halu pro pět tisíc lidí. To byste musel jít do mainstreamu, ukazovat se v televizi a dělat hudbu tak, aby ji mohla poslouchat širší veřejnost, což se mi vůbec nechce. A není to fráze, která za dva roky přestane platit. Odmítl jsem milion nabídek, mohl jsem se ukazovat všude, ale mě ani nehrají rádia, chápete? Nedělám rádiové hity podle plánu, takže do velkých hal podle mě nevyrostu. Jedině až odroste další generace. Rap jako kultura začal v Česku fungovat řekněme před pěti lety, předtím to byla subkultura. Dneska to začíná být trochu mainstream, ale na vyprodání O2 areny to není.

Proč jste si začal říkat Ektor?

To vzniklo z úplný píčoviny. Když mi bylo kolem sedmnácti, začali jsme sjíždět film Scarface, viděl jsem ho asi čtyřicetkrát. Kolumbijci nevyslovují písmeno h a místo Hektor říkají Ektor, což výrazně zazní v jedné strašně silné scéně. Tehdy jsme to začali používat pro všechno, hlásili jsme to z demence a mně to zůstalo.

A co je Detektor? Hledáte něco?

To už používám asi pět let. Jasně, je to

detektor krásných buchet, debilních šlapek, skvělého rapu, na píču rapu a tak dál.

Doma máte desítky párů bot, které jste podobně jako ostatní rappeři začal sbírat. Tenhle koníček jsem nikdy moc nepochopil. Proč člověk sbírá boty?

Mám takový komplex z dětství, kdy jsem měl jedny boty na čtyři roky a leštil si je kartáčkem na zuby. Nedostával jsem věci jen tak na lusknutí prstu. Do toho jsem od třinácti do sedmnácti jezdil na skejtu a boty k tomu stály třeba čtyři tisíce korun. Po měsíci ježdění se roztrhaly, takže jsem je musel oblepovat páskou. Myslím, že shromažďuju to, co jsem dřív neměl. Stejně tak když žeru čokoládu, sežeru ji celou. Když jsem byl malý, mohl jsem si vzít maximálně dva kousky a zbytek nechat na další dny. Neměli jsme na to peníze. Boty jsou pro mě takový způsob schraňování majetku, taková ta negrovina z klipů, kterou v sobě od malička mám.

Takže je nesbíráte kvůli jejich exkluzivitě?

Je pravda, že jsem i trochu úchylný a vím, jako to s teniskama Air Jordan je. Ty boty vylezou a nikdo je šest let neuvidí. Navíc vím, jak je to v USA. Boty, které se nám tady dostanou do ruky, jsou zlato. V Americe jsou pryč během hodiny, lidi na ně čekají fronty a nemáš šanci je koupit. Je to exkluzivní, hodně mě to baví. Ale nebral bych to jako koníček, spíš je to taková píčovinka. Jestli se máme bavit o koníčku, tak mě nejvíc baví basket. K němu mám silný vztah. Také si rád decentně zacvičím nebo zaboxuju.