Drobný stařík kráčí po pódiu k dirigentskému pultu a napěchovaná O arena začíná bouřit. Rázem ale dav utichá. Tisíce očí teď už jen v očekávání sleduje, jak šestaosmdesátiletý Ennio Morricone zvedá hůlku, jako by se chystal kouzlit. Pak italský skladatel pokyne Českému národnímu symfonickému orchestru a pražskou halou se rozezní známé tóny filmových melodií. Pravděpodobně naposledy.

text Lucie Drugdová

foto jvsgroup/

patrik ratajský

O arena, Praha, 12. 2. 2015

Překupníci před vysočanskou O arenou mají žně. Desítky zoufalých fanoušků legendárního hudebního skladatele Ennia Morriconeho si od nich totiž kupují vstupenky v hodnotě 1200 za necelých pět tisíc korun. Ostatně, proč ne? Přece jen je dost pravděpodobné, že římský rodák a autor skladeb k více než pěti stům filmům je u nás naposledy. Právě faktem, že evropské turné s názvem My Life in Music je označováno jako jeho zřejmě poslední, se také mnozí z nich uklidňují.

Na pódiu se nakonec Morricone spolu s Českým národním symfonickým orchestrem objevuje krátce před půl devátou. Zaplněná aréna ho zdraví potleskem, za který by se nemuseli stydět ani hokejoví fanoušci při finále mistrovství světa. Umělec si stoupá k dirigentskému pultu a v tom okamžiku mu celá hala visí na špičce hůlky. Rozpřáhne se a všude se rozléhají první tóny skladby Síla mocných z filmu Nedotknutelní. Poté pokračuje s Deborah’s Theme z Tenkrát v Americe.

Skladatel uvádí jeden hit za druhým a ti, kteří se s držitelem Oscara za celoživotní dílo přišli rozloučit, slyší melodie z filmů H2S či klasiku v podobě skladeb ze Sicilského klanu a Love Circle. Prakticky jediné, co se dá koncertu vytknout, je ne úplně

optimální nazvučení. Ale to se v prostorách, které prostě nejsou dělané pro koncert symfonického orchestru, dalo čekat. Když pak na scénu přichází sólistka, aby naservírovala davu ústřední motiv z Tenkrát na západě nebo The Ecstasy Of Gold z westernu Hodný, zlý a ošklivý, běhal leckomu mráz po zádech.

Po dvacetiminutové přestávce Morricone vytahuje další pecky jako Chi Mai z Profesionála či melodie z Bitvy o Alžír a Mise. Halou se nese obdiv i nadšení. Ač by někoho mohlo napadnout, že Morricone musí mít koncertu skoro po dvou hodinách až nad hlavu, opak je pravdou. Působí, jako by šestaosmdesát let odpočíval a sbíral sílu na dnešní večer. Když pak na konci vystoupení přichází na pódium ministr kultury Daniel Herman, aby Morriconemu předal cenu Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury, tleská se vestoje.

Dojatý umělec italsky děkuje orchestru i všem v hale, a i když mu vlastně nikdo moc nerozumí, jeho projev je asi třikrát přerušen aplausem. Morriconeho si diváci „vytleskají“ ještě třikrát. Je to velkolepé, je to dojemné, je to zasloužené. Ennio Morricone totiž opět dokázal naprosto okouzlit Prahu.