Na první pohled nevypadá společné turné skupin Jelen a Nebe moc logicky. Pokud si ale uvědomíme, že obě kapely vydávají u Universal Music, mají stejný management, přátelí se a jsou na cestě vzhůru, je to mnohem pochopitelnější. A na pódiu jim to jde.

text JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)

foto jan zeman

Jelen, Nebe

Spojení zdánlivě nespojitelných

Lucerna Music Bar, Praha, 19. 2. 2015

Folkrockový Jelen na to jde od lesa. Loni na jaře vydal debutové album, objel řadu festivalů a na podzim absolvoval společné turné s Divokým Billem. Ohlas na všechno byl tak pozitivní, že vyjet na vlastní turné by asi napadlo každého muzikanta. Poprockové Nebe hraje už deset let a jeho cesta do povědomí je pomalejší, nicméně aktuálně přímá. Loňské album Než se rozední přijali fanoušci dobře, a tak – stejně jako v případě první kapely – bylo třeba přestat hrát roli předskokanů.

Koncert ve vyprodaném Lucerna Music Baru odstartoval Jelen. Servíroval písničky ze svého debutu Světlo ve tmě a měl zpočátku drobné technické potíže, které dojem nepatrně kazily. Prvních pár písní byl navíc zvuk poměrně tichý, a tak když se formace ponořila do balad, rušilo diváka klábosení těch, kteří to na koncertech bez řečí nevydrží. Vystoupení Jelena nicméně gradovalo. Brzy se zlepšil zvuk, diváci počali halasně reagovat a kapelu jistě zaskočilo, jak v pauze mezi písničkami aplaus sílil, protože fanoušci prostě měli dobrý dojem a chuť to projevit.

Spolupráce se zpěvačkou Kateřinou Marií Tichou loni možná vypadala jako z nouze ctnost, v Praze ale písničkářka přesvědčila o své pěvecké kondici, zajímavé barvě hlasu i autorském talentu, protože zbrusu nová skladba Nadějná se nese v uspokojivém, a přitom výrazně melodickém duchu, kterým se Jelen prezentuje. Dvě písničky si s kapelou přišel zazpívat také Petr Harazin z formace Nebe. Koncert v Praze byl ovšem rozpačitější než ten, který kapela odehrála den předtím v Olomouci, kde Harazin publikum svým příchodem doslova rozdováděl.

Resumé je, že hlas Jindry Poláka písničkám Jelena přesně sedí a jako autor nejlépe ví, která místa vyžadují dynamiku a kde zpívat pro radost. Mimochodem, místy jeho projev připomíná Jarka Nohavicu.

Jako přídavek zazněla, poněkud zbytečně, podruhé skladba Jelen, ale závěr koncertu byl skoro až dojemný. Reakce diváků potvrdila, že na české scéně roste velmi výrazná parta.

Následovalo Nebe, které má písničky svižnější, protože v nich pojí pop s rockem. Obě jeho alba ukázala melodický potenciál, což se naživo potvrdilo. Nebe je navíc na pódiu dravější než na desce a jeho repertoáru to jde k duhu. Kytarista Štěpán Petrů je pak velkou jistotou, stejně jako přesný bubeník Jakub Krakowczyk.

Výraz Petra Harazina je nesporně osobitý, jeho hlas je nicméně přece jenom poněkud „tenký“, a tak by na koncertech neuškodilo, kdyby se k němu v refrénech přidali i kolegové a vokály tak dodali písním naléhavost.

Nebe si také přizvalo na dvě skladby zpěváka druhé skupiny. Duet z jeho alba s ním odzpívala Kateřina Marie Tichá a v závěru se na píseň Padáky přidali všichni členové Jelena.

Jelikož kapely vyprodaly hned první koncert v Olomouci, následně i v Děčíně a Ostrava také hlásila, že je už plný dům, bez ohledu na to, že jde o kluby s kapacitou stovek diváků, není pochyb, že jejich spojení na turné, kde ani jedna skupina není hlavní, byl chytrý tah.