Před záplavou kostkovaných flanelových košil se vynoří černovlasý kudrnáč. Křik teenagerek i potlesk padesátníků otřásají sálem. Na scéně je totiž švédský indie-folkový písničkář José González. A ten kromě klasického pohlazení svým tlumeným podmanivým hlasem tentokrát nabízí i výlet mezi indiánské kmeny.

Lucerna Music Bar, Praha, 4. 3. 2015

Během tklivých tónů předskakující Ólöf Arnalds proudí do Lucerna Music Baru davy, aby si vybojovaly místo co nejblíže chlapíkovi, jemuž celý večer patří. Tenhle charismatický Švéd argentinského původu, kvůli kterému se dav řídí heslem „silnější přežívá“ (krádeže židlí a bodyčeky byly jen mírnou předzvěstí systematického vystrkování z místa), se jmenuje José González a do Prahy dorazil představit třetí sólové album Vestiges & Claws.

Člen kapely Junip, folkový král a muž s hlasem, jenž svou emociální intenzitou obměkčí i řidiče kamionu při hospodském zápase v páce, začal překvapivě (obzvláště pro ty, kteří byli ještě na schodech) o patnáct minut dřív. Ten, kdo čekal, že odpálí koncert srdceryvnými baladami, byl v šoku stejně jako mladíci vedle mě. „To je takový tancovací, viď,“ házeli na sebe rozpačité pohledy vousáči v kostkovaných flanelkách (po bližším průzkumu tvořila vousatá obrýlená flanelka s plátěnou brašnou asi tak třetina sálu).

José González spolu se čtveřicí muzikantů ale opravdu vytvořili atmosféru, jako kdybychom se najednou ocitli pomalovaní bizoní krví při tanci okolo totemu. A tak se Lucerna vrtěla, vlnila a kroutila. Bicí, tleskání, rány do kytary i vokály, v nichž Gonzálesovi pomáhal kolega James, dokázaly vytvořit celek, který

jsme u něj ještě neslyšeli. Ať už to tedy byla energická interpretace Leaf Off/The Cave a Let It Carry You z nové desky, pecka Killing For Love nebo In Our Nature ze stejnojmenného alba, posluchači provedení s nádechem mystického šamanismu přijali vřele.

Přesto však, když na pódiu zůstal González sám a rozezněly se tóny hitu Crosses z prvního alba Veneer nebo podmanivým hlasem „převyprávěl“ slova Storm, spokojenost davu se ještě zdvojnásobila. Až poté, kdy jeho prsty začaly vybrnkávat předělávku od The Knife Heartbeats, však publikum dalo vědět, že konečně dostalo, pro co si přišlo. Gonzálesův zadumaný hlas působil, jako by si teprve vybíral, která slova zvolit, aby byla co nejúdernější, nejhlubší a nejintenzivnější.

Z převzatých skladeb González naservíroval ještě Teardrop od Massive Attack, Hand On Your Heart od Kylie Mionogue nebo This Is How We Walk On The Moon od Arthura Rus­sella. Na pódium se on a jeho partička po devadesáti minutách koncertu nakonec vraceli ještě dvakrát. Jedním z přídavků, který předhodili nenasytnému davu, byla pohodová novinka Every Age. A zpěvákův tichý a melancholický projev bez touhy dělat velkolepou show byl nakonec opět tím zásadním, díky čemu působilo jeho vystoupení velkolepě.