text Šárka Hellerová 

foto Universal Music

Šestadvacetiletá drobná zpěvačka Kiesza se rozesměje při představě, že by ji její píseň Hideaway začala štvát. Správně tuší, že dokud její kariéra potrvá, budou fanoušci chtít hit, který ji před rokem proslavil, na koncertech slyšet. Drobná zrzka se ovšem během rozhovoru před svým pražským koncertem v Lucerna Music Baru směje často.

I když jen vypráví, čiší z ní taková energie, že není těžké jí uvěřit, když říká, že pro ni není reálné si naordinovat klid na lůžku, aby si doléčila přes rok zraněné žebro. Kiesza loni vydala debutové album Sound of a Woman a od té doby jezdí se svou show po celém světě.

Před rokem vás proslavil hit Hideaway, první singl z debutové desky Sound of a Woman. Změnil se za tu dobu nějak váš vztah k té písni?

Ještě mě nezačala otravovat. Naštěstí, protože mám pocit, že ji budu zpívat dalších osmdesát let. Ta píseň byla na začátku jediná, kterou jsem měla. Byl to podobný příběh, jako když mě pozvali na oslavy Kanady

v Londýně. Tehdy to také začalo jednou písní, a protože se mi líbila, rozhodla jsem se napsat další. Od Hideaway se vše odrazilo. Dřív jsem psala o imaginárních situacích, o věcech, které se nikdy nestaly. Nové album je ale o mně a o tom, čím procházím. Je opravdové. Napsala jsem celý milostný příběh, který jsem v sobě několik let potlačovala. Teď jsem ho pustila ven. Hideaway je první věta o tom, jak je člověk naprosto poblázněný. Neví proč, dostane se do jiné reality. Ta písnička mi proto nezestárne. Naopak je pro mě čím dál silnější. Od té doby, co je album hotové, se totiž hodně soustředím na to, abych lépe hrála naživo. A čím jsem v tom lepší, tím víc mě baví ji zpívat. Snažím se, aby byl každý koncert novým zážitkem nejen pro publikum, ale i pro mě.

Píseň Hideaway vznikla kompletně za hodinu a půl. Jste vždy tak rychlá?

Bylo to neuvěřitelné, nikdy předtím jsem tak rychle nic nestvořila. Když už ale dostanu nápad, jsem většinou poměrně rychlá. Někdy jen chvíli trvá, než ten nápad přijde. Většinou nejsem hotová za hodinu a půl, za den ovšem obvykle ano. Na písničku mi zpravidla stačí jedna návštěva ve studiu. Hideaway byla sprint. Bylo to proto, že jsem spěchala na letadlo. Nebyl čas, prostě jsem to musela stihnout. Když čas mám, ráda ho využiju. Ale možná to dokazuje, že když nemám čas na předělávání a jednoduše jen stihnu realizovat nápad, je to ideální. Podobně rychle vznikal i singl Giant in My Heart. To byl také takový freestyle. Vyšvihla jsem melodii a text mi naskakoval téměř současně. Začátek je první pokus, druhé půlce jsem nakonec napsala nový text. Zato Cut Me Loose na konci alba mi zabrala dva roky. Měla jsem refrén a dlouho se mi nedařilo ho ničím doplnit. Co se hudby týká, jsem vybíravý perfekcionista, takže jsem si počkala. Jedna písnička, která měla být na tomto albu, si takhle čeká na další. Něco si musíte odžít, jiné písně přijdou v okamžiku.

Říkáte, že píšete o osobních věcech. O jakém období vašeho života jsou?

Jsou to celkem nedávné zážitky. Přes všechno se totiž celkem rychle přenesu. Všichni mi říkají, ať napíšu o armádě nebo plachtění, ale takhle nefunguju. Když jsem plachtila, psala jsem o tom. Když jsem trénovala

Cvičím své hlasivky, jako bych je připravovala na olympiádu

s armádou, zrovna jsem začala skládat hudbu, takže písně obsahovaly vojenská přirovnání. Láska je bitevní pole a podobně. Ale jinak se držím současnosti. Píšu o tom, co cítím a zažívám teď. Proto nevím, jaké bude mé příští album, ještě jsem ho neprožila. Ale dvě písničky už mám. V podstatě zaznamenávám svou životní ságu tak, jak se odvíjí.

Jak je možné natočit taneční video k Hideaway se zlomeným žebrem?

Nevím. Tomu, co se mi stalo, se říká únavová fraktura. Je to malá prasklina, ale bolí to jako čert. Když jsem však tancovala, nebolelo to. Myslím, že to bylo tím, jak moc jsem se soustředila. Byl to velký adrenalin. Nevnímala jsem to, ale myslím, že jak jsme choreografii zkoušeli a opakovali, zranění jsem si zhoršila. Dva dny po natáčení jsem se už nemohla ani pohnout.

Už to nebolí?

Vlastně pořád ano. Myslela jsem, že to je pryč, ale začala jsem s novým vokálním tréninkem, který mě má posílit, a opět to začalo trochu bolet. Jenže mě nikdo neudrží v posteli. Správně bych měla sedět a léčit se, ale to nejde. Takže se to asi nezahojilo úplně dobře.

Nový vokální trénink? Je těžké si udržet na turné hlas v kondici?

Velmi. Zpívám intenzivně a vysoko. Zpívat tak každý den je jako kdybyste denně uběhla maraton. Měla bych co nejméně mluvit.

Jak důležitou součástí vašeho uměleckého vyjádření je tanec?

Prostě ho miluju. Baví mě. Pořád se ho učím. A pracuju s tak úžasnými lidmi, že mám pocit, že na pódiu rostu s nimi. Jako malá jsem se věnovala baletu, ale musela jsem se ho na několik let vzdát kvůli zranění. Měla jsem několik let pauzu, kdy jsem netančila, a chybělo mi to. Měla jsem co dělat, plachtila jsem a byla na vojenském výcviku, ale balet mi chyběl. Pak přišla Hideaway, s ní choreografka Ljuba i odhodlání se znovu učit a chodit na lekce. Když jsme dělali choreografii pro klip, znovu jsem se do tancování zamilovala. Tanec byla má první vášeň v životě. Nyní ji kombinuju s nejnovější vášní, kterou je hudba. Dohromady je to nejlepší.

A zbožně se před každým koncertem rozehřívám. Cvičím své hlasivky, jako bych je připravovala na olympiádu. Tak je to ale přece se vším, pokud chcete podat nejlepší možný výkon, musíte tvrdě pracovat. To nelze obejít. Skvělé věci přicházejí s poctivou prací. Platí to pro cokoli.

Tanec byla má první vášeň v životě

Píšete si texty. Co hudba, to je také vaše práce?

I na textech s někým občas spolupracuji. Na albu jsou tři písničky, s jejichž texty mi pomohli přátelé. Piano, The Love a Badthing. Věřím ve spolupráci s dalšími lidmi. Navíc v tomto odvětví to často není tak, že nemáte na to prorazit, ale jenom nedostanete příležitost. A já ty příležitosti svým přátelům, teď když můžu, ráda dávám. Požádat je o spolupráci na desce je cesta, jak jim otevřít dveře. A oni vám na oplátku pomůžou objevit jinou část sama sebe. Mám ráda, když mě někdo nasměruje k něčemu, o čem jsem netušila, že ve mně je. Spoluprací se vzájemně učíte. Když člověk pracuje na všem sám, neroste tak rychle. Takže i v budoucnu

Máte pevně danou choreografii?

Je to mix. Máme choreografii, ale já se jí nedokážu vždy držet. Baví mě být spontánní. Je to spíš taková struktura, kterou naplňujeme různě. I moji tanečníci vědí, že mohou dělat, co je napadne. Někdy si všimnu, že je publikum vybudí a začnou si hrát. Miluji Michaela Jacksona, stejně jako Freddieho Mercuryho. Jeden je naprosto přesný v choreografii, druhý úplně spontánní. Mě baví obojí.

budu stoprocentně vždycky s někým spolupracovat. Ale mám sklon to řídit. Většinou jsem o pomoc s hudbou poprosila ve chvíli, kdy jsem již myšlenku plně rozvinula a měla celou melodii. Cítím se pak jako režisér celého procesu.

Kromě Michaela Jacksona uvádíte jako inspiraci různé zpěvačky. Dovedete si představit spolupráci s některou z nich?

Já bych chtěla dělat s tolika lidmi! Je těžké si vybrat, pracovala bych s kýmkoli. Ale třeba Jessie J by byla skvělá, je úžasná zpěvačka. A víte co? Mám ráda spontánní věci. Když si vysníte někoho konkrétního, může se pak stát, že zjistíte, že je jiný, než jste si představovali. Náhodné spolupráce s někým neočekávaným vás můžou jen překvapit. Takže chci mít oči otevřené. Nikdy nevíte, co se z čeho vyvine.

Dlouho to vypadalo, že svůj život naplní baletem. Později propadla plachtění a vojenskému výcviku. V kanadském námořnictvu oceňovali její přesnou mušku při střelbě na cíl a lákali ji ke kariéře armádního ostřelovače. Cvičná pole, na která ji přivedl starší bratr, sice Kiesza považovala za skvělou zábavu, nikdy si ovšem nedovedla představit, že by se realita výcviku změnila na opravdovou válku. Na lodích prý ráda ostatním zpívala ukolébavky. Její současná tvorba vás ovšem spíše vyzve k tanci. V roce 2014 vydala Kiesza debutové album Sound of a Woman.

Podívejte se na hit Hideaway, který pomohl Kiesze nastartovat kariéru.