text Markéta Langhammerová

foto česká televize

Začalo to před čtyřmi lety knihou, jejímž duchovním otcem je rapper Vladimir 518. Kmeny vzbudily mimořádný zájem u čtenářů všech věkových kategorií, a tak vznikl koprodukční dokumentární cyklus mapující současné městské subkultury. Daniela Gébová je režisérkou prvního dílu o punku a my přinášíme její výpověď o tom, jaké to je stát se na pár dní součástí tohoto bizarního kmene.

Mezi deseti dokumentaristy zpracovávajícími šestnáct témat z původních šestadvaceti, jež obsahovala kniha, je Daniela jedinou ženou. Její díl o punku odvysílala ČT2 4. března a autorka zvolila formu zachycení dvou odlišných hodnotových systémů, což se ve výsledku ukázalo jako prozíravý tah. Nepodává encyklopedicky přesné informace o podstatě punku, ale spíš citlivým způsobem nahlíží do světa, který je pro mnohé společensky nepřijatelný, aniž by si uvědomovali, že pro společnost jsou často podobné subkultury sociálním zrcadlem.

V první řadě mě zajímá, jak jste se k projektu dostala. Byla jste oslovena autorem

námětu Vladimirem 518, dramaturgy Ivo Bystřičanem či Filipem Novákem, nebo jste se sama přihlásila?

Oslovili mě už dříve Janek Růžička a Honza Zajíček, protože se na Kmenech měli původně podílet jen čtyři režiséři, kteří si měli rozdělit všech šestnáct subkultur. Potom se změnila koncepce a rozšířilo se to na deset lidí.

Vybrala jste si svůj kmen sama, nebo vám byl přidělen?

Vybrala jsem si ho sama. Ostatním jsem řekla, že jsou příliš mladí, než aby si pamatovali, co znamenalo být punk, a uzmula jsem si ho pro sebe. Pak jsem sáhla ještě po Tattoo

a přemlouvala jsem Honzu Zajíčka, abychom společně zpracovali i Graffiti. Jemu se ale do toho moc nechtělo. Nakonec ze všeho sešlo a zůstal mi jen Punk.

Zasahoval vám Vladimir 518 coby autor námětu do natáčení?

Občas se přišel někam podívat, ale spíše ze svého osobního zájmu o danou akci, na které jsme právě točili. Říkala jsem mu třeba, ať se přijde podívat na Náplavku v Praze na vystoupení kapely Hanba, že to bude stát za to. Vše bylo tedy opravdu v mé režii.

Na tiskové konferenci ke Kmenům zaznělo, že jste se předem dohodli na jednotícím konceptu v podobě sledování dvou výrazných osobností dané subkultury, takzvaného staršího guru a vlčího mláděte. Podle čeho jste je vybírala?

Ten výběr byl těžký. Váhala jsem, jestli zůstat u Pražáků, nebo jít do punku na celorepublikové úrovni. Já v Praze nevyrostla, pocházím z Moravy, takže na rozdíl od moravské tu pražskou punkovou scénu a lidi v ní příliš neznám. Maximálně jsem dělala pár rozhovorů s Petrem Hoškem (člen

Pankáčem se člověk narodí, nedělají ho jen číro a atributy typické pro punkovou módu

vyjadřuje protest proti společenskému mechanismu. To vše s nadhledem někoho, kdo už si i díky svému věku ledacos zažil a zároveň je individualitou.

Zvolila jste metodu zobrazení dvou extrémů, vhled do dvou odlišných světů hlavních postav. A přesto se divák přesvědčí, že odlišná je pouze cesta, kterou se ubírají ke stejnému cíli, jímž je dělat si věci po svém, jinak a nezávisle. Je vám to nějakým způsobem blízké?

Punk je revolta proti zavedeným pravidlům systému, který z lidí vychovává nemyslící dav a ovce v mnoha směrech. Je mi sympatická. Punk mám ráda i proto, že by měl respektovat nebo respektuje individualitu jedince. A zrovna o Lukášovi může někdo tvrdit, že je příliš hodný nebo tak, ale on právě jen respektuje druhé a mně se to na něm líbí. Sama jsem nosila různě barevné vlasy, ale o to nejde. Pankáčem se člověk narodí, nedělají ho jen číro a atributy typické pro punkovou módu. Krásné na celém kmeni je, že i přes jistou názorovou odlišnost se všichni v závěru respektují. Člověk je od přírody individualista a ty, kteří se nechali přetavit a semlít systémem, naserete už jenom tím, že jste autentická a svobodomyslná osobnost respektující druhé individuality. Takový je pankáč. Já se v této subkultuře cítila velmi dobře.

Mohli jsme vidět, že jste absolvovala několik koncertů, festivalů, ale i punkových večírků a grilovaček. Která z akcí, jichž jste

Tou se stal Petr Hošek z kapely Plexis. Proč právě on?

Je guru v tom pravém slova smyslu a splňuje i obecnou představu pankáče se vším všudy. Navíc jeho kapela oslavila třicet let působení na scéně! Podstatou svého bytí vyjadřuje punkovou revoltu proti svazujícímu systému a nesmiřování se s daností věcí. Svým životním postojem, svým alkoholismem a smyslem pro humor, často sebekritickým,

punkové kapely Plexis, pozn. aut.), nebo jsme se potkávali na nějakých akcích ještě zamlada. Říkala jsem si, jestli raději nezvolit, co je mi bližší, a neoslovit nějaké pankáče z Moravy. Nakonec Vladimír řekl, že by bylo dobré, aby vybraní lidé byli známí a zároveň stále působící na scéně. Jako první padlo jméno punk­rockové kapely Pipes and Pints, což se mi zalíbilo. Zbývalo jen vybrat jednoho z členů, a volba nakonec padla na Lukáše Vincoura jako na zástupce mladší generace, která se nějakým způsobem podílí na chodu svého kmene. Od něj se pak odvíjel výběr druhé, kontrastní osobnosti. 

se v rámci natáčení zúčastnila, vám nejvíce utkvěla v paměti?

Jednou z nich byl určitě festival Mighty Sounds, kam jsem se vypravila se stanem bez upevňovacích kolíčků. Několik lidí se mi snažilo pomoc ho postavit, případně vypomoct zapůjčením náhradních dílů z vlastních ubytovacích jednotek, a nakonec si mě tam nějaké děvče přitulilo k sobě do stanu. Byl to asi nejlepší způsob začlenění se do této společnosti. Pak samozřejmě festival Pod parou, což byl velmi bizarní zážitek, jak je i z mého dílu Kmenů patrné. Tam jsme se brodili po kolena v bahně. A také večírek, lomeno grilovačka u Vasila, který zastupuje předrevoluční generaci pankáčů a na jehož zahradě se sešla opravdu různorodá skupina lidí patřících k danému kmeni. Specialitou pak byly rozhovory na schodech u budovy

číslo 007 na strahovských kolejích v Praze, kde je legendární undergroundový Klub 007. Tam jsem se poprvé dotkla, alespoň okrajově, D.I.Y. (Do It Yourself, Udělej si sám – pozn. redakce) kultury, o které bych si bývala přála natočit víc materiálu. Ale do těch pětadvaceti minut se nám to už prostě vměstnat nepodařilo.

Punk je pro většinovou společnost spojený mimo jiné s drogami. Byla jste svědkem takového chování?

Samozřejmě se v této subkultuře hodně pije. Nedělám si ani iluze, že by v punku drogy nebyly, ale že by přede mnou někdo vyloženě šňupal nebo do sebe něco házel, to jsem nezaregistrovala. Hulí se tráva, to ano. Ostatně drogy jsou všude, včetně diskoték, kde se zlatá mládež válí v kokainu a nikdo to neřeší.

Na festivalu Mighty Sounds si mne nakonec nějaké děvče přitulilo k sobě do stanu

Který moment z dokumentu považujete za nejautentičtější výpověď toho, co je punk?

Na tohle se nedá odpovědět jednoznačně, protože punk nelze škatulkovat. V dokumentu jsou ale momenty, u kterých jsem opravdu ráda, že se je podařilo zachytit. Například debata, proč Petr Hošek a starší jádro pankáčů nemají děti. To je skutečná zodpovědnost ve vší té nezodpovědnosti, kterou mnozí oplývají. Autentický je pak zejména záběr, o kterém jsem okamžitě věděla, že bude poslední a že jím celý díl uzavřu. V reakci na úvahu, že punk byla revolta, která měla dávno skončit podle hesla No future, v něm zazní slova hovno a nasrat, kterými se s diváky film rozloučí. To jsou všechny roviny punku… od uvědomělosti přes heslo No future ke konečnému Punk‘s not dead.

Nemáte obavy, jak samotní aktéři dokumentu přijmou svůj obraz, který jste vytvořila?

Vytvořili ho především oni. Ať už tím, že byli zachyceni v nějaké póze a něco hráli, nebo byli sami sebou. Pokud by svůj vizuální obraz nepřijali, nepřijali by ani sami sebe.