text Ondřej Horák

foto mikkim.net

Hraje po celé Evropě, hodně fanoušků má v Británii. Vystoupil na legendárním Glastonbury, desky natáčí na Jamajce nebo na Kubě. MikkiM je hudebník světových parametrů, kterého si hýčká pražské podzemí, a my odkrýváme jeho příběh.

V půlce mrazivého února vydal pražský producent a hudebník MikkiM desku, z níž sálá teplo, vlhkost a temperament Karibiku. Album Santiago je na české poměry i podnebí nečekaně autentické, což mimoděk potvrdila i slečna, která při rozhovoru seděla u vedlejšího stolu. „Když si tu desku pustím, začnu se nevědomky usmívat. Dneska jsem se u toho přistihla,“ pochvaluje si čerstvé album. MikkiMa tady znají. Sedíme totiž v kavárně pražského Cross Clubu, který je s jeho životem silně spjat. Deset let tam dělal zvukaře, sedm let nad klubem bydlel, dodnes tam má studio.

V Cross Clubu vznikla i jeho první deska Crossroads, tedy křižovatky. Holešovický klub je totiž sám křižovatkou, na níž se střetávají hudebníci z celého světa, stejně jako všechny myslitelné žánry od techna

až po akustický folk. A MikkiM byl po léta celníkem jejich talentů, které si občas dovolil uzmout pro vlastní tvorbu. „Když jsem se s někým spřátelil a měl pocit, že by to mohlo fungovat i hudebně, prostě jsme zašli nahoru do studia a natočili to,“ vzpomíná MikkiM na své začátky, které se značnou spontaneitou vykrystalizovaly v roce 2010 ve zmiňovaný debut.

Studio v batohu

Nahrávání druhé desky Offbeat Rhapsody se neslo v podobně uvolněném a otevřeném duchu, ovšem v trochu jiném prostředí. MikkiM si do batohu sbalil mikrofon, sluchátka, pár kabelů, externí zvukovou kartu a notebook a vyrazil hledat zpěváky na Jamajku. „Byla to trochu zběsilá myšlenka, kterou jsem

Kde budu na Jamajce nahrávat, jsem řešil až na místě

„Klip jsme natáčeli na pláži poblíž Kingstonu a celé to bylo dost spontánní. Klip de facto zachránil kroutící se Elastic Man, který šel náhodou kolem.“

dlouho nosil v hlavě,“ vzpomíná na impulzy k první karibské misi. „Původně mě tam pozval MC Turner na svoji loď. Pak mi to zrušil, ale já už měl letenku.“

Prekérní situaci vyřešil elegantně. Sehnal si kontakt na jamajskou spojku k nahrávacím studiím a nasedl na letadlo. „Celé to byl punk, kde budu nahrávat, jsem řešil až na místě,“ říká MikkiM. První den obrazil nejdřív pár studií v Kingstonu, protože „ten průvodce chtěl, aby z toho byl kšeft. Nakonec pochopil, co jsem mu říkal od začátku. Potřeboval jsem jen místnost, kde bude alespoň trochu klid“. MikkiM se tak ocitl v srdci kingstonského ghetta.

„Napravo byla kuchyně, kde se pořád něco smažilo, všude kolem pobíhala děcka a asi osm černochů tam nepřetržitě pálilo jointy, takže celá místnost byla zahalená v hustém dýmu,“ popisuje MikkiM improvizované jamajské studio. „Navíc pořád někdo otvíral a bouchal dveřma, což je na nahrávce místy i slyšet.“

Jeho svátost muzikant

Vtip je v tom, že návštěva ghetta může bílého člověka klidně stát život. MikkiM tam nahrával v roce 2012, kdy se Kingston pyšnil krásným prvním místem v žebříčku měst s nejvyšším počtem vražd v přepočtu na počet obyvatel. „Když jsem první den vystoupil v ghettu z taxíku, koukali na mě hodně divně. Bílý člověk v těchhle místech nemá co dělat, Kingston není turistické město, jezdí tam jen muzikanti nebo nadšenci,“ vysvětluje a pokračuje historkou z obchodu s potravinami: „Jedna ženská

Mikkimova kůže není zrovna nejčernější. Jak je tedy možné, že přežil? „Po prvním dni nahrávání se rozkřiklo, že tam nahrávám. A to úplně obrátilo kartu,“ vysvětluje. Muzikanti a rastafariáni mají na Jamajce zvláštní status, podle zvyklostí by měli být nedotknutelní i ze strany gangů. Hudba je totiž jednou z mála možností, jak se ze spárů ghetta a chatrčí vymanit. A když přijede producent z Evropy, místní na to prostě slyší.

mě z toho obchodu vyhodila. Seřvala mě, že jsem bílý a co tam vůbec dělám. Naštěstí to byl jediný náznak rasismu, se kterým jsem se za celý pobyt setkal.“

Mimo studio a ulici, kde ho znali, spoléhal na ochranu svého průvodce. „Všude jsem chodil s černým rastou, který se mě ujal. Byl to v podstatě bezdomovec, přitom s neuvěřitelným hudebním talentem. Tak jsem se o něj na oplátku staral. Šatil jsem ho, kupoval mu jídlo, přespával u mě. Přes den je to v Kingstonu bez problémů, ale v noci bych po ulici bez doprovodu rozhodně chodit nedoporučoval,“ vypráví.

Talent přímo z ulice

Jamajka je proslulá nespočtem pěveckých talentů, podle jakého klíče si je MikkiM vybíral? „Rozpočet nebyl nijak velký, kdybych chtěl točit se slavnými jmény, stálo by mě to nesmyslné peníze,“ říká. A tak raději dal šanci klukům z ulice. „V Kingstonu je strašně moc studií a před každým je dvorek se sound systémem. Není tam moc práce, takže se u beden poflakuje hodně talentovaných zpěváků a muzikantů.“ MikkiM jednoho dne vyrazil lovit talenty právě na tyhle dvorky. U studia slavné dvojice Sly & Robbie si seřadil zpěváky do řady a konkurz mohl začít: „Kluci se předháněli, kdo mi dřív zarapuje nebo zazpívá, a já si mohl vybírat ty nejlepší.“

Nahrávat v cizím prostředí s cizími lidmi je výzva i pro zkušeného producenta. MikkiM ji přijal bez meškání. „První den jsem se rozkoukával a netroufal si do toho moc zasahovat. Pak mi ale došlo, že je to má deska a musím to víc režírovat,“ vybavuje si zpětně. Druhý den už měl pevně v rukou melodie zpěvu, dikci a překvapivě i texty. Na půdě

silně věřící Jamajky je těžké se vyhnout například náboženským tématům. Nejrozšířenějším náboženstvím je křesťanství, kolem komunity reggae zpěváků je stále cítit silný odkaz rastafariánství a císaře Haile Selassie I., který je pro ně ztělesněním Boha.

Všudypřítomný císař

„Náboženství jsem na desce moc nechtěl a samozřejmě hned první den přišel zpěvák a začal zpívat o všemocném císaři Selassie. Tak jsem ho zastavil s tím, že je to fakt skvělé, ale jestli by nechtěl změnit téma. Všichni kolem ztichli, on se na mě otočil a říká: „Ty nemáš rád našeho krále? Ty nechceš, abych zpíval o našem králi?“ Já hned naprosto diplomaticky spustil, že je to super,“ vypráví MikkiM a přitom dává velký důraz na první dvě písmena slova super. „Ale že bych spíš ocenil texty ze života. Nejsem nábožensky založený, takže jsem to v mých písničkách prostě nechtěl.“

Před odletem na Jamajku si v počítači připravil několik smyček basy a bicích, které posloužily jako demosnímky pro zpěvové linky. Mimo to si vymyslel i předělávku písně od kapely, která ho provází celý hudební život – The Clash. Mají Jamajčané nějaké povědomí o kapele, která houpavý rytmus na druhou dobu naroubovala na evropský punk a další žánry? „To vůbec, absolutně ne. Ale Guns of Kingston byla jediná písnička, u které jsem měl jasnou představu, jak ji chci udělat. Také jsem ji nahrával skoro celý den, vyzkoušel jsem na ni tři zpěváky, než

jsem našel toho pravého.“ Na Jamajce se mění hudební trendy rychle. MikkiM dokonce musel mladým Jamajčanům vysvětlovat, co je to dub. Hypnotický žánr, který na ostrově vznikl před čtyřiceti lety, neznali. Na divokých mejdanech, pro které se opravdu nehodí žoviální označení večírek, se hraje především moderní dancehall a r‘n‘b amerického střihu.

„Hodně se tancuje, DJ písničku pustí na půl minuty, maximálně minutu. Všichni strašně řvou, kolem chodí chlápek s kamerou a na koho zamíří reflektorem, začne dělat strašnou show. Na parketu se odehrává kompletní Kámasútra, předvádí naprosto všechny sexuální polohy. Ne že by to tam přímo dělali, ale i tak je to hodně divoký,“ vypráví MikkiM dodnes s vyvalenýma očima.

Glasto... co?

Na Jamajce strávil měsíc, nahrávání zabralo dva týdny, a když bylo hotovo, vyrazil do míst vhodnějších pro turisty – na východ Jamajky do oblasti kolem Port Antonia. Po tom, co spojil příjemné s příjemným, se vrátil do pražských Holešovic, kde dokončil desku Offbeat Rhapsody. Ta mu vynesla sošku Anděla za nejlepší reggae desku roku 2012, a co je důležitější, pozvánku na nejprestižnější festival planety. Každý rok se tam chtějí dostat statisíce fanoušků, hudebníci po celém světě prahnou, aby se objevili v seznamu vystupujících. A pokud neprahnou, prahnout by měli.

„Já tenkrát ani pořádně nevěděl, že ten festival má takové jméno,“ usmívá se MikkiM s ty

Na Glastonbury zabloudíš a vynoří se pódium, co vypadá jako pekelný chrám z Mordoru

mu učarovala úroveň hudby i dekorací, hvězdný line-up ho ale nechal chladným. „Hlavní pódia mě moc nezajímala. Když ale v osm večer otevřeli noční zónu, byl to totální úlet. Bylo tam třeba čtyřicet pódií s neskutečným designem, jedno třeba vypadalo jako newyorský mrakodrap s vagónem metra narvaným do čtvrtého patra. Hned vedle byl zase obří labyrint, ve kterém bylo schováno pět pódií,“ žasne MikkiM nad důvtipem britských promotérů.

Výjezd ho posunul i hudebně. „Kamkoli jsem přišel, hrálo něco zábavného a inovativního. Zabloudíš a vynoří se pódium, co vypadá jako pekelný chrám z Mordoru. Na něm stojí dvanáct lidí, hrají latino, ska, do toho jede nabušená elektronika, tři černoši rapujou, všichni jsou naprosto ulítle oblečený a všude šlehají plameny. Ta Anglie je pořád strašně vepředu,“ odkazuje na vizionářství ostrovních muzikantů, kterého si u zmiňovaných The Clash cení nejvíc.

Za Fidelem!

MikkiM se úspěchem Offbeat Rhapsody nenechal ukonejšit a unikátní koncept komponování autorských alb s různými muzikanty potřeboval posunout. „Přemýšlel jsem, kam jít dál. Vždycky jsem se chtěl podívat na Kubu, a tak jsem rok a půl skládal nové věci a pak vyrazil.“ Tentokrát letěl na jistotu a předem si sehnal kontakt na tamního producenta Kikiho, který má na ostrově jméno. Podle všeho se to vyplatilo. „Za deset dní jsme měli hotovo, neuvěřitelně to odsejpalo. Kiki mi dohazoval nejlepší zpěváky ze Santiaga,“ pochvaluje si MikkiM.

„Došlo mi to, když mi volal Honza Vedral a nadšeně mi řekl, kam vlastně jedu,“ vypráví MikkiM. Kolega Vedral mu tehdy sdělil, že je teprve třetím Čechem, který na Glastonbury vystoupí. Prvními českými emisary na festivalu byli v roce 2007 Gipsy.cz. MikkiM je ostřílený harcovník, v české kotlině projel, ať už s bývalou kapelou Jet8, nebo jako DJ nespočet klubů a festivalů.

Stále o krok napřed

„Srovnávat Glastonbury s českými akcemi, kde hrají Chinaski a Kabát? To ses zbláznil,“ vyhrkne MikkiM. Na festivalu, jehož návštěvnost se ustálila kolem sto čtyřiceti tisíc lidí,

pickým nadhledem. Řeč je přitom o legendárním Glastonbury. „Kamarádka poslala odkaz na Offbeat Rhapsody šéfovi jedné z nočních zón, který mě hned pozval. Jenže já na stejné datum řešil ještě jiné hraní. Z Glastonbury mi nabídli letenku a já se s nimi ještě handloval o dvě stě euro. Vůbec mi to nedošlo, neměl jsem tušení, že je to tak velká a prestižní akce.“ Co je vtipnější, nakonec mu dali ještě víc než ty dvě stovky eur.

Nad The Clash prostě není, naprosto předběhli dobu

Už toho slyšel dost

I v Santiagu MikkiM nahrál cover od The Clash, volba tentokrát padla na skladbu Armagideon Time. „Nad The Clash prostě není, naprosto předběhli dobu. Je z nich cítit úžasný zápal pro věc, smíchali zvuk Londýna se zbytkem světa. Poslouchám je od třinácti a dodnes jsem nepotkal lepší kapelu,“ objasňuje MikkiM svou vášeň. Doma má slušnou kolekci vinylů a signature kytaru Joe Strum­mera. Spolupráce s jinými muzikanty se očividně nebojí, nezkoušel něco poslat žijícím členům The Clash?

„To ne. Ale na Micka Jonese bych vlastně kontakt mohl sehnat. Hodně hraju s britskými Dreadzone. Jsou to moji kámoši, v soundsystémové sestavě přijeli na křest mé první desky, teď dorazili znovu pokřtít Santiago. Greg a Leo hráli s Jonesem v Big Audio Dynamite a na poslední desce jim i hostoval na kytaru. Myslím, že by se to k němu mohlo dostat, ale podle mě už toho v životě slyšel dost.“ Tu možnost MikkiM nezatracuje, jen nechce zbytečně tlačit na pilu.

Pokud má Kuba oproti Jamajce nějaké výhody, je to bezpečnost. „Nikdo se tě tam nedotkne. Kdyby ti někdo ukradl peněženku, okamžitě jde sedět na pět let. Je to tam hrozně přísný,“ říká MikkiM. Mizerná finanční situace země je podle něj vidět všude. „Průměrný plat je dvacet dolarů na měsíc, k tomu dostaneš potravinový lístečky. Lidi jsou závislí na tom, co vyšmelí. Jak chceš vyžít s dvaceti dolary na měsíc, když tolik stojí boty a pivo stojí dolar?“

„Nejdřív jsem to chtěl zase nahrávat někde na pokoji, ale pak mě přesvědčil, ať jdu do studia. Něco málo jsem mu zaplatil a nechal jsem mu tam mikrofon. Myslím, že to bylo oboustranně výhodné,“ předkládá MikkiM účty za deset dnů v Santiagském studiu.

Holky místo politiky

Na aktuální desce má jedenáct věcí, které nahrál v Santiagu, tři dotočil s kubánskými emigranty v Praze. Komunistická diktatura se otiskla především do textů, ovšem trochu nečekaným způsobem. Protest songy nečekejte. „Všechny písničky, kromě jedné, jsou o ženských, lásce nebo vztazích. Netroufnou si zpívat o ničem jiným, kritizování systému nebo sociálních poměrů nepřipadá v úvahu,“ vysvětluje MikkiM.

Mají mě rádi v Bristolu

Nahrávání v Karibiku není jediné, čemu se MikkiM v profesním život věnuje. Jako DJ jezdí po celé republice a často i mimo ni. Když se ho zeptáte na cílové destinace, vyjmenuje v podstatě celou kontinentální Evropu od Chorvatska po Francii, mimo to si stihl vybudovat fanouškovskou základnu v Anglii. „Nejraději mě mají v Bristolu. Tam jsem byl třikrát, zatímco v Londýně jenom dvakrát,“ říká ve vší skromnosti.

Jeho repertoár je ale velmi pružný a závislý na prostředí. „Na Bulgariateku jsme jednou hráli techno dvanáct hodin v kuse,“ směje se MikkiM při vzpomínce na maraton před masivní stěnou z reproduktorů.

Hodně zábavy, hromada práce

Zní to jako pohoda a nikdy nekončící večírek, ve skutečnosti za vším stojí stovky hodin práce a disciplíny. „Není sranda udělat desku

Pražský hudebník, producent a zvukař, který deset let zvučil koncerty v pražském Cross Clubu. V holešovickém klubu má studio a centrálu svého labelu Big Bong Records. Jako kytarista prošel kapelami Jet8 a Bandaska. Se svým DJ setem objel celou Evropu i část Jižní Ameriky. Jeho dýdžejská vystoupení občas doplňuje trumpetista a zpěvák Dave Trumpeteer, hrává také s živou kapelou MikkiM Live Band, kterou tvoří muzikanti z N.O.H.A., MC Turner, Dave Trumpeteer a DJ Babylon Rocker. Pod svým jménem vydal tři sólová alba Crossroads (2010), Offbeat Rhapsody (2012) a Santiago (2015), sedm vinylů a nepočítaně digitálních singlů. Za druhou jmenovanou desku dostal žánrového Anděla. V roce 2012 byl teprve třetím českým muzikantem, který zahrál na legendárním festivalu Glastonbury.

klubem a prostor využil pro studio. „V momentě, kdy se dole posílily basové bedny, řekl jsem si: ‚Tak jdu hledat, nastal čas‘,“ směje se a má důvod. „Poslední rok dělám víceméně už jenom muziku a hraju. Dostalo se to na takovou úroveň, že mě to uživí.“

Pracnost vysvětluje na příkladu tracku Como Te Gusta, který označuje za opus. „Finální verze má skoro dvě stě dvacet stop. Začíná to pokusem o kuduro, což je západoafrický styl, který hrají třeba Buraka Som Sistema. Pak přijdou samply indické rágy, živě nahraný arabský sas, tvrdší elektro, různé psychedelické zvuky a ve finále je to taková euro diskotéka,“ libuje si MikkiM v nečekaných a eklektických fúzích.

V posledních letech hudbě podřídil všechno. „Jen finální míchání mi trvalo skoro dva měsíce v kuse. Nikam jsem nechodil, jenom jsem u toho seděl. Málem mi z toho hráblo.“ V posledních letech se také pomalu odloučil od klubu, kde jeho cesta začala. „Zvučil jsem tu deset let. Už jsem z toho byl trochu unavený a uši si také užily svoje,“ říká o Crossu. Ještě předtím opustil byt nad

sám za sebe. Spoustu času zabere jen sehnat lidi, kteří ti nahrají různé party tak, aby to odpovídalo tvojí představě. Většina muzikantů je navíc extrémně nespolehlivá,“ směje se MikkiM při opakování nezpochybnitelné pravdy.