Zpověď insomniaka
Matador je nomen omen, Gaz Coombes na desce seká silné skladby jak Baťa cvičky.
Když se rozpadli Supergrass, zůstala po nich zatraceně velká nešťastná skupina fanoušků. Bodejť by ne, šlo o jednu z nejvýraznějších ostrovních kapel, která do britpopu vnášela obrovskou dávku ironie i svižného indie. Její zpěvák pak během sólové dráhy udržoval dědictví Supergrass alespoň v rámci živého hraní, ale na nové desce Matador už přichází s odlišnou hudbou.
Gaz Coombes totiž představuje svou vážnější polohu. Z britpopového frontmana cukajícího koutky vyrostl v dospělého rockového songwritera, který má stejně velký talent jako ambice.
Deska je plná silných věcí, ale i temných a smutných. Optimismus Supergrass je pryč. Jde o výpověď nedospavého autora, který nad ránem sedí na gauči s kytarou, po levé ruce panák, po pravé popelník, do tváře mu oknem prosvítá neon protějšího motelu. I z tohoto důvodu můžeme považovat za zajímavější druhou půlku alba, která už se nesoustředí na singly, ale na vykreslování obrazů. Tam najdeme mrazivé výpovědi i tvůrčí ekvilibristiku odkazující třeba na Beatles i Radiohead. Coombes má však vše pevně v rukách a brousí skladby do unikátních podob, jeho rukopis je nezaměnitelný. To je zajímavá věc, neboť se mu tak daří s dost odlišnou tvorbou překročit stín Supergrass, další na první poslech rozpoznatelné hudby.
Je pravda, že určité společné prvky bychom našli. Téměř identickou práci se zpěvem, silný důraz na klávesy, vrací se syntezátor Moog, který fanouškům na první poslech rozbuší srdce. Na druhou stranu, Coombes do těchto střípků přidává velkou porci současné elektroniky, ambientního zvuku a intenzivní, soustředěné, téměř shoegazové plochy. Dohromady tak vzniká zajímavý koktejl, který jste předtím určitě neochutnali. A je velmi dobrý.