Hračičkové

Pokud se nebojíte padnout na znak do lepkavých pavučin verbálního i sonického experimentování a jste nekonformním fanouškem moderní české alternativy, račte vstoupit.

Za oponou čeká černá díra, před oponou čeká sklenka vína. Kryptický rap, co není rap, dada koláže, výlety mimo kotce s dobře ochočenou hudbou, hry, úskoky a pasti. To všechno a mnohem víc jsou Kyklos Galaktikos, zaznamenaní na svojí druhé desce Mezi lovci mezer. Jestli je vám experimentální forma neforma proti srsti, nepokoušejte se tuhle Pandořinu skříňku v žádném případě ani pootevřít. Opar je to nejsnesitelnější, co by vás mohlo potkat. Čímž nechci říct, že Mezi lovci mezer je blábol a jakkoli deklamující kyklopy z galaxie Praha nechci ani podceňovat. Jestli jde Honzův bratr se svým alter egem Kapitán Demo vstříc světu s rozpřaženou náručí plnou absurdních kokotin a nebojí se se svojí nafukovací kůží na trh, Jan Burian ml. a jeho meziplanetární parta dvou pomahačů se schovávají do mezer v zacykleném bordelu a chuchvalcích hluku. Říkat tomu hip hop by urazilo asi jak samotné gramotné Kyklos Galaktikos, tak i negramotné žvanily žánru.

Pokud si budeme pohrávat s myšlenkou, že řekněme WWW nebo Bonus hip hop částečně jsou, pak Kyklos Galaktikos onálepkovat můžeme asi také, ale štítek by měl být tak malý, že už z půl metru nebude skoro vidět. Probrodit se jejich hlukovou bažinou je velké dobrodružství a doporučuje se poslouchat nalačno. Některé zvratky jsou tak krkolomné a nečekané, jako by vám někdo strkal jazyk do krku a zároveň lámal žebra. Oproti první desce, která možná i díky jisté naivitě zněla upřímněji, víc ironizovala, méně abstrahovala a celkově byla jako koncept poměrně pochopitelně zarámována, je Mezi lovci mezer peklo. Mezery jsou vodítka i pasti. Jsou všude, rafinované i iritující. Od těch tvořených samplovanými smyčkami až po vtípky nepřirozeného ‚mute‘ mimo beat nebo škodolibého prasení zvuku. Jen nám ten poslech co nejvíc ztížit a znepříjemnit. Cíl neuteče, střela neuteče, trefa neuteče, už nic neuteče (Výry). Snad jediný z deseti tracků Nemehlo má kostru, která by mohla připomínat něco jako skladbu, groove a nebýt hlukových zlomyslností evokuje trochu hraní se slovy Prago Union. Vzdáleně a rozostřeně. Naopak velmi často se vynořuje pocit, že se zlobivé mašinky vymykají kontrole, žijí si vzdorovitě svým vlastním životem, a tak dochází k chaosu, kolizím a nahodilostem. Že se Kyklos Galaktikos nechali tak pohltit experimentováním, až jim vypadaly zuby a zapomněli, co chtějí říct.

Pokud bychom hledali nějaké paralely pro někoho, komu se lépe plave v zahraniční hudbě, tak s trochou nadsázky se dá možná říct, že Mezery by mohly šmakovat i bláznům, kteří dávají terorismus Death Grips nebo rané Crystal Castles. Hypnotičností, divnodivností a hudebním okultismem si nezadají ani s mou nejoblíbenější deskou od Liars They Were Wrong, So We Drowned. Pokud se tedy nebojíte padnout na znak do lepkavých pavučin verbálního i sonického experimentování a jste nekonformním fanouškem moderní české alternativy, račte vstoupit.

1. Tragédie II.

2. Nemehlo

3. Válečný zpěv II.

4. Tragédie I.

5. Výry

6. Brave Heart

7. Plná Praha

8. Sláva

9. Orloj

10. Zrcadlo

Hollywoodská nostalgie

I na druhé desce izraelský písničkář zaujme nezvykle ženským zabarvením hlasu.

Asaf Avidan se kromě joplinovské polohy svého hlasu zaryl do širšího povědomí svým Reckoning Songem a stylizací štkajícího umělce se srdcem rozdrceným na padrť. Za zvuku plačtivého zpěvu se jeho lítosti nad sebou samým i tou starou kurvou láskou věřilo opravdu snadno. Nezasažený po poslechu jeho prvního alba Different Pulses tak zůstal jen citový mrzák.

Avidan svou popularitu bohužel rychle nabyl a pak zase rychle pozbyl. Své druhé album vydává v době, kdy ho převálcovala řada profláklejších písničkářů, a on tak vychází z kurzu. Dost možná je to tím, že si na rozdíl od svých kolegů k sobě nepořídil šikovného producenta a celou desku halí do hávu, který má do moderního zvuku daleko.

Album balancuje na hraně mezi filmovým sound­trackem k nějakému zamilovanému retro trháku, podkladem ke kabaretnímu vystoupení a westernovými melodiemi. Jak sebevíc šíleně to zní, oprostíte-li se od předsudků, opravdu si tuhle nezáměrnou výpravu do minulosti užijete. Ačkoli tímhle stylem Avidan přední příčky hitparád znovu nedobude, může být sympatické, že si dělá hudbu po svém. Především pak, že se oprostil od role rozervance s nezhojitelným srdcem. Ne že by se melancholické stránky úplně vzdal, mnohem radši si ale vesele ujíždí džípem za obzor se svou družkou a hrají mu k tomu smyčce. Dost tedy bylo smutného kníkání, zpěvák si nyní režíruje svůj vlastní film. Ale o ty lístky do kina nebude mít zájem každý.

1. Over My Head

2. Ode to My Thalamus

3. The Jail That Sets You Free

4. Little Parcels of an Endless Time

5. My Tunnels Are Long and Dark These Days

6. Gold Shadow

7. Let‘s Just Call It Fate

8. These Words You Want to Hear

9. A Part of This

10. Bang Bang

11. The Labyrinth Song

12. Fair Haired Traveller

Další chytrý pop

Debut anglické písničkářky a pianistky je kouzelný, ale pořád vám někoho bude připomínat.

Unguarded se tváří jako pop pro náročnější posluchače. Jako okázalé autorství, kde klavír dodává písním nové a nové rozměry a ty na sebe navazují jako řeky, rostou a mohutní až do delty a dál do oceánu. Můžeme na tu hru přistoupit a pak nás bude Rae Morris bavit. Nebo nedáme na první dojem a seznáme, že pod slupkou něco chybí.

Jistě, úvodní Skin a Under the Shadows jsou silné singly, obzvláště druhý jmenovaný patří zatím mezi nejzajímavější indiepopové nahrávky letošního roku. Jenže jak se deskou prokousáváme dál, nastupují písně, které nejen že nemají hitový potenciál, ony především vzbuzují pocit, že jste je už někde slyšeli. Rae Morris je vynikající zpěvačka, její hlas hypnotizuje, uspává, vzrušuje, konejší. Ale sám desku neutáhne. Z autorky je cítit inspirace několika kolegyněmi. Hlasovým projevem občas připomíná Ellie Goulding, ambicemi dělat pop s myšlenkou Kate Bush, instrumentální formou si místy troufne na Enyu. Jenže ani jedné se nevyrovná a končí tak někde na půl cesty, jako by nerozhodnutá, co vlastně chce hrát. Není to přímo její chyba, bývá to častým problémem debutů jako takových a teprve další nahrávky budou Rae Morris bezpochyby více profilovat.

Pokud máte některé z výše zmíněných zpěvaček rádi, Unguarded určitě zkuste. Budete příjemně překvapeni, že se našla další holka, která chce dělat chytrý pop podobnou cestou. A budete se těšit, s čím přijde zase. Debut totiž napovídá, že by z Rae Morris, jen co se trochu oprostí od inspirace a dá větší průchod vlastním nápadům, mohla vyrůst zajímavá zpěvačka.

1. Skin

2. Under the Shadows

3. Closer

4. For You

5. Love Again

6. Don‘t Go

7. Unguarded

8. Cold

9. Do You Even Know?

10. Morne Fortuné

11. This Time

12. Not Knowing

Rockerovo nedělní ráno

Noel Gallagher možná zvedá lidi ze židle kvůli prořízlé puse, jeho nejnovější tvorba už to v sobě ale nemá.

Přitom ta deska začíná skvěle! Stačí první tóny úvodní Riverman a každý fanda pookřeje. Tohle jsou Oasis v éře svého vrcholu. Ne nadarmo o té skladbě Noel říká, že je to jedna z nejlepších, které kdy napsal. Jasně, přehání se sebevědomím sobě vlastním, ale jde o skvělou vějičku pro fanoušky. Ti totiž dostanou přesně to, co chtěli, hned na startu závodu a v cíli pak budou závodníkovi tleskat, i kdyby se tam dokulhal.

Samozřejmě nelze srovnávat kulhajícího atleta s rockovou hvězdou, Gallagherova druhá sólovka je ale průměrná. Jestli se vám bude líbit, to už záleží čistě na vašem vztahu k autorovi. Pro nezaujatého posluchače bude Chasing Yesterday znít jako dobrá náplň nedělního rána nebo na cesty autem, ale neubrání se dojmu, že polovina písní jsou spíše výsledky jamování na poslední chvíli než pečlivá studiová práce, kterou po všech těch sebeadorujících rozhovorech od Gallaghera očekává.

Co taková deska nabízí fanouškovi, to už je otázka na delší diskuzi. S první sólovkou bodoval kytarista především díky vynikajícím singlům. AKA...What a Life! nebo Everybody‘s on the Run jsou bez přehánění nadčasové skladby, které toho času vlily novou energii do lidí truchlících nad rozpadem Oasis. Od novinky takové písně čekat nelze. Prostě na ní nejsou. Pomyslným vrcholem nahrávky je pravděpodobně The Dying of the Light, přesně ten typ balady, kterou nikdo neumí tak jako Noel. Je zařazena uprostřed desky a symbolicky ji rozděluje. Před ní slyšíme slušné, ale rozhodně ne zásadní singly, po ní už nastupuje výše zmíněný dojem ze záznamu jamsešnu.

Noel Gallagher nicméně zůstal výrazným autorem. Je nezaměnitelný, rozpoznatelný, dobře čitelný, nehraje si na virtuosa, zkrátka má svůj zvuk a chce hrát rokenrol. To ale obnáší i druhou stranu mince, a sice předvídatelnost jeho tvorby. V případě druhého singlu, Ballad of the Mighty I, Noel Gallagher vykrádá sám sebe skrze prvky použité už v úspěšné AKA...What a Life!, což je svým způsobem výmluvné samo o sobě.

1. Riverman

2. In The Heat Of The Moment

3. The Girl with X-Ray Eyes

4. Lock All the Doors

5. The Dying of the Light

6. The Right Stuff

7. While the Song Remainst the Same

8. The Mexican

9. You Know We Can‘t Go Back

10. Ballad of the Mighty I

Poetický punk rock

Staré pankáče novým akordům nenaučíš. A tak to má být.

S ideou Punkového království přišel manažer kapely, což není úplně punkový přístup, nicméně kapela to ocenila a vznikla deska, která zavání konceptem. Visací zámek i po pětadvaceti letech dokáže elegantně komentovat život v České republice a obejde se přitom bez sentimentu. Podobně jako text „kořalka může bejt otrávená, naše měna je podceněná“ ve skladbě Všechno je fajn je aktuální a konkrétní také zbytek desky, nikoli však prvoplánově.

Album uvádí titulní píseň Punkový království, v níž Jan Habutert odmítá mamony a svody moderní doby s elegancí punkového básníka. Texty jsou opět spojnicí mezi punkovou výřečností a poezií, přičemž tato kombinace není u kapely ničím výjimečným a již několikrát zhudebnila klasické básnické texty. Skladba Žulový vůl je zhudebněnou básní dadaistického básníka Christiana Morgensterna a kapela ji hrála ve svých začátcích, hudebně ovšem může působit trochu neohrabaně. Skladbu navíc uvádí podobně dadaistické intro, které je nekonkrétní skrumáží zkreslených kytar a občasných úderů bicích.

Není divu, že má Visací zámek pověst punkové kapely pro intelektuály. Stejně přesvědčivě ale dokáže napsat píseň o tématech populárních napříč společenským spektrem. Jedním z těch témat je například pivo, takže je jasné, že Visací zámek dokáže zároveň oslovit i méně sečtělé pankáče.

Mladší punkové publikum pražského střihu desku pravděpodobně přejde, o jeho pozornost se ale stejně perou docela jiné kapely. Punkový království nezní objevně, ale ani vyžile. Staré pankáče novým akordům nenaučíš, a tak to má být.

1. Punkový království

2. Rezavý fáro

3. Všechno je fajn

4. Sweeti

5. Hardkór

6. Veselej

7. Protitetanové sérum

8. Hrál kdosi na hoboj

9. Popsong

10. Růžovej pocit

11. Linka 155

12. Klíště

13. Nebožtík

14. Volské intro

15. Žulový vůl

Další přidrzlá holka?

Mladá Britka se hlásí o slovo ve velkém stylu. Sucker baví a je příslibem do budoucna.

„Naser si, sráči,“ vítá skotská zpěvačka v úvodní skladbě posluchače. V kombinaci s popově stadionovým popěvkem jde o přesný obrázek toho, co nás na její desce Sucker čeká. Nazývat její muziku popem s punkovým přístupem by bylo asi trochu přehnané, zůstaňme tedy u klasifikace přidrzlý pop s hlasitostí o něco více doprava.

Charli XCX si skladby píše sama, to je třeba zdůraznit. I když se její kariéra teprve rozbíhá, novinka přináší hned několik silných hitů a ostatní písně jim zdárně sekundují. Takže zábava s výjimkou pár míst neklesne pod překvapivě vysoko nastavenou laťku. Evropská verze Sucker vychází navíc čtvrt roku po verzi pro angloamerický trh. Její úspěšné singly k nám díky tomu dorazily s předstihem a vyšlapaly Charli XCX cestu když už ne do žebříčků prodejnosti, tak do rotací rádií a povědomí jejich posluchačů určitě.

Že má zpěvačka potenciál stát se hitmakerkou, bude po poslechu Sucker asi zpochybňovat málokdo. Zajímavá je ale její chuť experimentovat se žánry a zkoušet, co ještě v rámci popové konformity projde, a co ne. Punk na albu opravdu jen zlehka vystrkuje růžky, ale zábavný souboj svádí synťáky s rockovým projevem. Dojde i na taneční pasáže a funkové kytary. Intenzivně je cítit new wave, ale než alternativci zbystří, je třeba říct, že Charli XCX si bere víc z Kim Wilde než Lene Lovich.

„Protivný sprostý holky“ vždycky byly součástí šoubyznysu. Někdy šlo o interpretky jednoho hitu, jindy o harcovnice, které roky vyprodávaly haly. Charli XCX má namířeno do té druhé skupiny. A nejde jen o světla ramp. Sucker napovídá, že by v budoucnu mohla být i dobrá producentka a skladatelka. A to je pro desku skvělá vizitka.

1. Sucker

2. Break The Rules

3. London Queen

4. Breaking Up

5. Gold Coins

6. Boom Clap

7. Doing It

8. Body Of My Own

9. Famous

10. Hanging Around

11. So Over You

12. Die Tonight

13. Caught in the Middle

14. Need Ur Luv

15. Red Balloon

Uvěřitelně smutná romance

FROOT je hudebně i textově absolutním stropem toho, co tahle holka kdy napsala, nahrála a nazpívala.

Marina je tu se svou třetí deskou, a pokud jste fanoušky debutu The Family Jewels i druhé Electra Heart, myslím, že se máte na co těšit. Přesto, na FROOT je mnoho věcí jinak. Dílem to bude určitě proto, že předchozí Electra Heart byla trochu jako seznam nejlepších producentů světa té doby, něco jako popová bible, a Marina se musela „spokojit“ jen s rolí prezentátorky hudebních vizí druhých. Na electropopovém albu se podíleli Diplo, Benny Blanco, Dr. Luke, Liam Howe, StarGate, DJ Chuckie a mnoho dalších. Ti všichni zavedli Marinu daleko od debutu, který osciloval někde mezi novou vlnou v ženském podání a indie rockem. Deska byla sice úspěšná, ale zpětně se zdá, že samotná Marina byla z podobného způsobu práce spíš frustrovaná.

S FROOT se naplno vrací její autorské sebevědomí. Intimitu, koncentraci a semknutost podporuje fakt, že s albem Marině pomáhal pouze jeden producent – David Kosten (Everything Everything, Bat For Lashes). Nejlepší jsou věci, ve kterých Marina sklouzne do mezzosopránových medových poloh a nevědomky tak místy evokuje starou dobrou Siouxsie and the Banshees. Dobrá půlka desky pojednává o vztahu, ale ne v tom duchu „má ho ráda, ale on nemá rád ji a naopak“. Je to spíš v rovině regrese, byl opuštěn a rozpuštěn vztah, který měl nějakou váhu, byť už nemohl pokračovat dál.

Tematicky je FROOT obecně bezesporu temnější a obsahuje vážnější témata než dancefloorový pop Electra Heart, ale zase má uvěřitelnější a logicky organičtější strukturu. S pomocí producenta Kostena získala Marina na studiové sekvence zkušené kytaristy Alexe a Jeremyho z Everything Everything, veškeré perkuse a bicí obstaral Jason Cooper, bubeník The Cure. Jakkoli z předchozího můžete nabýt dojmu, že FROOT je depresivní album, opak je pravdou. Písně Happy, titulní ‚lalala opus‘ FROOT s funky kytarou a basou, jako obšlehnutou od Daft Punk, i Savages, Blue a další mají veskrze pozitivní energii. Snad kromě závěrečné Immortal, inspirované údajně návštěvou polského památníku obětem druhé světové války. Možná to je klišé, ale pokud ano, jsem milovníkem klišé, protože tahle věc je hudebně i textově absolutním stropem toho, co tahle holka kdy napsala, nahrála a nazpívala.

1. Happy

2. Froot

3. I’m a Ruin

4. Blue

5. Forget

6. Gold

7. Can’t Pin Me Down

8. Solitaire

9. Better Than That

10. Weeds

11. Savages

12. Immortal

Slunce v klubech

Český producent pokračuje v mezinárodní spolupráci, která i nadále přináší sladké plody.

MikkiMův příběh najdete v tomto vydání na jiném místě, přesto je pro recenzi důležité v rychlosti pár věcí zopakovat. Po jamajské etapě desky Offbeat Rhapsody přesunul autor nahrávání Santiaga na Kubu. Důležitou roli hraje i tamní pruducent Kiki, který pomohl vybrat kubánské hosty. A jakkoli povedená novinka je, potvrdí MikkiMovu výjimečnost v rámci klubové scény, ale těžko v našich podmínkách najde cestu k širším posluchačům.

Co si budeme nalhávat, směs elektroniky, reggae, ska, dubu i ethna má své útočiště v pražském Crossu nebo ve festivalových stanech. Tam Santiago bude bodovat stoprocentně, ale může nějak zaujmout člověka tímto žánrem nezasaženého? Může. Především první částí desky, která je velmi uvolněná, rozhoupaná, veselá. Vykouzlí úsměv na tváři, zvedne náladu, jeden už se vidí na Mácháči. MikkiM je srozumitelný a servíruje singly, díky kterým i nepolíbený posluchač pochopí, čím si interpret před několika lety zasloužil žánrového Anděla v kategorii reggae.

Jenže se sedmým trackem Maria la Loca se začne poslech lámat k tvrdší elektronice a ryze klubové záležitosti. Není to v žádném případě výtka, MikkiM je především DJ a producent a jeho fanoušci přesně tohle čekají. Chtě nechtě se ale k tomuto faktu musí přihlížet, má-li recenzent popsat či přímo doporučit desku čtenáři MikkiMovou tvorbou nepolíbenému. Pokud máte tento žánr rádi, berte Santiago všemi deseti, MikkiM může směle pomýšlet na další andělskou nominaci. Ostatní možná bude tato hudba míjet a nechť si z hodnocení něco odečtou, ale desce by stejně měli věnovat pozornost. Má zajímavý příběh a přináší pořádnou várku mezinárodní spolupráce, která je v rámci tuzemské produkce stále spíše vzácným jevem. Víc takových.

1. Todas las Mujeres

2. Ahora Vengo

3. Mucho Trabajo Poco Dinero

4. Chamberona

5. Czech En Cuba

6. Tuti

7. Maria la Loca

8. Poco Loco

9. Como Te Gusta

10. El Verano

11. Sin Control

12. La Mosita

13. Bailalo

14. Armagedon