V pražském Futuru bylo první březnovou středu skoro prázdno. Na Australany The Preatures přišlo asi čtyřicet diváků a nabízela se otázka, jestli se kapele vůbec bude chtít na pódium. Samozřejmě vystoupila, a těm, kteří přišli, naservírovala výborný a plnohodnotný koncert.

text JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)

foto Tomáš Moudrý

Futurum, Praha, 4. 3. 2015

Zpěvačka Isabella Manfredi na jeho konci poděkovala a podotkla, že až jednou budou The Preatures slavní, budou to právě ten večer přítomní diváci, kteří si budou moci pyšně vzpomenout na to, jak byli v roce 2015 na koncertu ve Futuru spolu s dalšími pár nadšenci. Vzala zkrátka fakt s počtem příchozích s nadhledem a připravila jim bonus. Během asi hodinového koncertu s každým v klubu navázala nejméně půlminutový oční kontakt.

Manfredi je velmi charismatická. Jako frontmanka ovládala pódium nejenom zpěvem, ale třeba i tím, že chvíli metala hvězdice. Když stála v přední části, rentgenovala diváky svýma očima a k tomu si ručkou neustále nadzvedávala krátkou černou sukénku a lehounce se hladila v místě, kam bylo těžké nepohlédnout. Potom si na chvíli sukni

vykasala, otočila se a nechala pohlédnout na ukázkové křivky své zadnice.

K tomu všemu ale výborně zpívala. Zatímco na loňském debutovém albu Blue Planet Eyes zní její hlas trochu monotónně a neprůbojně, ve Futuru mu dávala mnoho barev. Rockově ho rozvibrovala, popové zklidnila a v baladě Two Tone Melody zazpívala takřka tiše, a to tak důsledně, že diváci v tu chvíli mlčeli.

V hudbě The Preatures se snoubí rock’n’roll šedesátých a sedmdesátých let, popové tendence nabízet přehledné melodie a v instrumentální složce také alternativní výrazová svoboda. Povšechně to náramně drží pohromadě a materiál debutového alba nechal kapelu připravit koncertní program, v němž nebyla na pódiu ani o chvíli déle, než by si to její pozice na hudební scéně vyžadovala.