Kytary útočí. Temně, teskně, naštvaně, radostně i hlasitě. Nebo také ne, kytary nejsou podmínkou. Bereme i bubny a synťáky. Značka: vážně a nezávisle

| Passion Pit | Matt and Kim | A Place To Bury Strangers | | Black Asteroid | Cold Cave |

Ano, už jsme z toho trochu vyrostli. Když nezávislý synth-pop udeřil poprvé, byli jsme zmatení, opilí šampaňským a zaháčkovaní. Nevadilo nám, že texty jsou vlastně klišé a že celá ta osmdesátková nostalgie je jenom nový outfit. Najednou nebyl problém poslouchat Duran Duran a nestydět se za to. MGMT se svou hipízáckou verzí toho samého dobývali svět. Passion Pit inspirovali kdekoho. Foster the People, CHVRCHES, vyletněné Capital Cities nebo Ghost Beach či Grouplove. A teď jsou zpátky, po skoro třech letech, falzety jsou ještě plyšovější a rejstříky kláves mnohem víc osmdesátkové. Alespoň tak zní

Passion Pit připomínají,

že 1985 byl skvělý rok!

jedna ze dvou úvodních skladeb Where the Sky Hangs. Ta druhá, Lifted Up (1985), je už názvem jasný postoj, ale jako song i mnohem ostřejší, s refrénem, který vám bude znít v hlavě celý den, a to si můžete o synth-popu myslet své. Celá deska Kindred vychází ve druhé půlce dubna a už teď je jasné, že tohle bude náš letošní letní soundtrack. Mockrát se budeme za jejího podkresu notně podroušení vzájemně dotýkat konečky prstů i léčit kocovinu na lehátku u bazénu. K tomu je předurčená, o tom není pochyb. Video k Lifted Up (1985) je navíc skvělý teaser, protože vypadá stejně jako obal desky, akorát rozpohybovaný. 1985 byl dobrý rok, o tom žádná!

Tohle věčně pozitivně naladěné duo na klávesy hrajícího Matta Johnsona a sličné bubenice Kim Schifino rozdávává energii a radost už čtyři desky, stovky koncertů a dobrou zprávou budiž, že na cestě je album páté. Bude se jmenovat New Glow a vyjít by mělo 7. dubna. Matt and Kim patří neodmyslitelně k typické brooklynské umělecké scéně stejně jako třeba o něco divočejší The Death Set. Dlouhou dobu byli spojováni také s labelem Iheartcomix, kde vyšla jejich debutová deska. Matt and Kim „warehouse punk“ je nakažlivá radost a na rozdíl od totálně rozředěných kapel podobného konceptu, kterých se po úspěchu The White Stripes vyrojila celá řada, Matt and Kim si uchovávají svůj typický zvuk, ale i zdravý nadhled. A přitom se evidentně posouvají dál, což je znát z prvního singlu Get It. Na video sestříhané z živáků se můžete mrknout tady...

... a pochopíte, o jaké chemii je řeč. Hey Now je hudebně injektované stejnou krví, o nic světaspásného se rozhodně nejedná, ale věřte mi, že tak v půlce si začnete taky poskakovat po místnosti. Jednoduchá záležitost, maximum radosti.

A Place To Bury Strangers jsou něco jako rituální popravci uší. Používat kytary k industriální vivisekci je výsadou vyvolených a tohle trio z New Yorku k vyvoleným rozhodně patří. Ano, učili se u Jesus And Mary Chain a My Bloody Valentine, o tom není sporu. Umí jejich signifikantní zvuk opisovat skvěle, a navíc mu dávat ještě extrémnější podobu i současný vzhled. Transfixiation, čtvrtá řadová deska A Place To Bury Strangers, je něco jako reklama na Death By Audio, což je značka na efekty kytaristy a zpěváka Olivera Ackermanna. Jsou to závody v posouvání limitů, co je ještě snesitelné, a zároveň dává smysl jako hudební koncept. Zdá se, že navzdory hrocení až za hranu mají tihle tři stále věci pod kontrolou, i když z toho

občas leze pocit, že by si nejraději vystřelili mozek z hlavy. Nebo nám. Všechno, co na Transfixiation uslyšíte, netřeba zkoušet doma, ve zkušebně nebo na pódiu. V tom je unikátnost A Place To Bury Strangers. Napsat dobrý song je jedna věc, usadit ho do lázně z medově pálivých dipů je věc druhá. Nechat ho řádně vyráchat, poučit, nasáknout i získat jistou rezistenci. Z téhle galvanovny vychází přesně to, co reprezentuje právě Transfixiation. Chaos, gotika, neoromantismus, zahleněný pop a sebestředná hlukařina. Ideální podkres vaší předstírané sebevraždy. Kdokoli tohle zaznamená, zatímco vás sanitka poveze směr Vinohradská nemocnice, řekne si, že kdyby nic, máte alespoň styl.

Black Asteroid featuring Cold Cave:

Black Moon

Black Asteroid je vlastně technař. Civilním jménem Bryan Black začínal hudební kariéru jako zvukový inženýr u Prince, potom založil poměrně úspěšnou technokratickou kapelu Motor, dýdžejoval, produkoval i remixoval. Třeba Depeche Mode. A také se kámošil s extrovertním módním návrhářem Rickem Owensem. Black Moon je track ostrý jako namražená vodka s brusinkovým džusem. Deklamovaně odtažitý zpěv hostujícího Wesleye Eisolda mu dává čtvrtý rozměr. Retro jako blázen. EBM x-té generace. Tohle nikdy neomrzí, a když je to navíc udělané s vkusem a jistou dávkou sex-appealu, může to být zábavné, a dokonce moderní. Ne jako dýchavičná a trapná póza tuzemské Vanessy, kupříkladu, to je trochu jiná story. Wesley Eisold je navíc chlápek, se kterým chcete jít na pivo a je fuk, jestli jste holka, nebo kluk. Ten, kdo dokáže bravurně oscilovat mezi robotickou elektronikou Cold Cave, frontmanovat hardcore-punkové kapely Same Girls nebo American Nightmare a ještě publikovat ujetou poezii, musí mít rozhodně charisma, které se nepromíjí. Black Moon je bezkonkurenční flashback do doby, kdy technologie sloužily nám, ne naopak, černá byla kult a všechno vypadalo i znělo tak nějak opravdověji.