text Ondřej Horák

foto archiv U. P.

Unholy Preachers jsou kapelou, která si z punk rocku bere rychlost a hlasitost, ideály nechává s punkovým úšklebkem lehce stranou. Skvěle reprezentují střední generaci tuzemského punku.

Zpěvák David Holý a kytarista Kuba Zámrský spolu už dříve hráli ve Phantoms on Fire, z jejichž popela Zvrácení kazatelé v lednu 2010 povstali. Oba se přitom do punkové komunity dostali z naprosto rozdílných prostředí i pohnutek.

David je ze Strakonic, kde přibližně od poloviny 80. let funguje silná alternativní scéna, která se soustředí především kolem hard coru. Populární byla i punková kapela Telex. „Ještě na základce, takže řekněme kolem roku 1990, jsem poslouchal metal. Pak jsem od thrash metalu přešel k death metalu až ke grind coru. Potom jsem objevil hard core punk,“ vzpomíná David, jemuž uhranula především přímočarost. „Líbilo se mi, že to bylo rychlý, nasraný a zároveň jednoduchý. Na těch metalových kapelách mě sraly dlouhý písničky a hlavně sóla.“

Polské kazety

K punk rocku se dostal na škole, sbírku rozšiřoval na burzách. „Dodnes si pamatuju

kazetu, kde na jedné straně byli nahraní Crucifix, na druhé Broken Bones. Měli jsme to od Bobíka, který jezdil nakupovat punkový desky do Prahy na burzy. Dodnes má obrovskou sbírku,“ vysvětluje David, jak se dostal k prvním punkovým nahrávkám, a do diskuze naskočí Kuba.

„Jezdili sem Poláci a prodávali sto dvacítky kazety, na každou stranu se vešla jedna deska. Na obalu byly strojem naťukaný názvy i s chybami a polskými znaky, takže anglický kapely měly třeba přehlasované ł,“ vzpomíná. „Já si pamatuju Poláky před Čezetou ve Strakonicích s autem plným kazet thrash metalu a hard coru,“ přihazuje David.

Polská neoficiální vydání rozhodně nepostrádala osobité kouzlo. „Jednou jsem si koupil Exodus s polsky mluveným komentářem, který byl na začátku kazety. Asi pět let jsem si myslel, že je to regulérní intro,“ vzpomíná Kuba na nahrávku americké thrashmetalové kapely.

Bolavé vzpomínky

Kuba pochází z Valašského Meziříčí. Jak sám říká: „Silná hardcoreová scéna tam nebyla, byla tam silná Mňága a Žďorp, takže jsme logicky začali dělat hip hop. Na ten jsme ale neměli gramce, tak to zůstalo u kytar a pomalu se to dostalo do punku a crossoveru.“ To mluví o kapele Elektrïck Mann, s nimiž vydržel dlouho. „Ještě teď mě bolí vzpomínky,“ říká.

„Elektrikáři“ sice nehráli moc punk rock, ale punkových historek mají požehnaně. Mimo to lze v mixu kytar a hip hopu při troše snahy zaslechnout ozvěny losangeleských Transplants, kteří si na kombinaci houpavého hip hopu a punkových kytar postavili zvuk.

Ideály by byly

Témata po revoluci zázrakem nezmizela a hlučná kytarová scéna jimi žila a člověk se k ideovému obsahu dostal rychle. „Chtěli jsme o té muzice něco vědět, tak jsme sháněli český fanziny, v nichž byly například články o právech zvířat, a přeložené texty kapel. Už tehdy lidé ve scéně začínali s vegetariánstvím nebo se hlásili k anarchismu,“ popisuje David strakonickou scénu.

Ve Valašském Meziříčí to ale vypadalo jinak. „Já to taky vnímal, ale úplně z druhé strany. Veškerá práva zvířat končila na špalku na chalupě, kde jsme dělali čuníka. Fanziny

Veškerá práva zvířat končila na špalku na chalupě, kde jsme dělali čuníka

jsme měli taky, ale místo A-Kontra jsme četli Metaliště,“ říká Kuba s jistou nadsázkou.

Módní rukodělnost

Během let se punková móda proměnila a kožené křiváky vystřídaly letecké bundy. „Tehdy byla móda bomberů, tak jsem si po otevření hranic jel do Pasova koupit prvního černého bombera, který se tady na tržnici ještě nedal sehnat. Pak jsem si na něj přidělal nášivku kapely Wehrmacht,“ vzpomíná David na relikvii 90. let. Kromě toho nosili i basebalové bundy a samozřejmě roztrhané džíny.

Výroba vlastního oblečení byla běžná i v 90. letech, víc než společnost DIY snažení mnohdy pocítili rodiče. „V mém případě to hodně vnímala moje máma. Jednou jsem jí sebral celkem pěkný hubertus (myslivecký plášť, pozn. autor) a latexem jsem na záda napsal Napalm Death a Obituary,“ směje se Kuba.

Neonacista nepřítel

Jako společného jmenovatele punkové subkultury oba označují neonacisty. „Ve Strakonicích jsme měli takový ty debilní agro skinheady, na které byla zároveň napojená

Štve mě, když vidím lidi s rasistickými názory uvnitř scény

Silná politizace ale Unholy Preachers nehrozí. „Určitě souhlasíme s kampaní Good Night White Pride, ale že bychom před zvukovkou na pódium věšeli vlajky Antifašistické akce, to nějak nemáme zapotřebí,“ shrnuje Kuba.

Nezávislost jako horké zboží

Punkové kapely z generace Mrtvých miminek pořizovaly nahrávky maximálně ze zkušebny, ty šťastnější mají záznam z koncertu, který zvukem připomíná pád kovových hrnců na dlažbu. Pokud to ale dnes kapela myslí vážně, musí pořídit kvalitní nahrávku, punk nepunk. Toho využívají firmy, které si na rostoucí atraktivitě subkultur chtějí zlepšit image a získat mezi mladým obecenstvem nové zákazníky.

Za tuto situaci může primárně neochota lidí platit za hudbu a kulturu obecně. Kapely tak nemají šanci se uživit a hudebníci je dotují z vlastních kapes, což v dlouhodobém horizontu vydrží málokdo. Mainstreamové kapely

přece vůbec nepatří,“ říká a mimoděk potvrzuje, že hodně lidí bere „scénu“ jako jistou formu eskapismu. Do subkultury lze utéct před nešvary většinové společnosti.

„K nám náckové museli dojíždět, protože jsme místní neměli. Takže jsme je měli z dovozu, snad ze Vsetína a z Nového Jičína. Jenže u nás se o to brzy postarala bitkařská klika z Hustopeč a Bystřice pod Hostýnem. Kluci přijeli, měli uřezaný hokejky, čokly a během měsíce to tam vykartovali. Bylo hezké se na to koukat,“ usmívá se Kuba.

Útěk do subkultury

„Dneska mě hlavně štve, když vidím lidi s rasistickými názory uvnitř scény. Párkrát se mi to teď stalo. Já rozhodně nechci stanovovat pravidla nebo hranice, ale tohle sem

partička pankáčů. Měli sice trička Exploited, ale jinak to byli klasický rasisti, co klidně napadnou Cikána, protože je tmavej,“ odkazuje David na skupinu nacistických pankáčů, kterým Dead Kennedys věnovali píseň Nazi Punks Fuck Off.

se sponzorstvím z logiky věci morální problém nemají. Jenže rostoucí popularita hard coru i punk rocku staví do nezáviděníhodné situace i skupiny, které vycházejí z prostředí, jež by mělo být z podstaty nezávislé a fungovat především na solidaritě fanoušků. Právě ta ale v posledních letech kulhá.

Nemůžeme jezdit za párek

The Unholy Preachers nedávno pokřtili první vinylový desetipalec Fuckin' Amen Baby z plánované trilogie, která má tvořit celistvou desku. Plán je to stejně velkolepý jako nákladný. „Teď nemáme na vydání desky, takže bychom na sponzora asi kývli, ale máme

samozřejmě limity. Typově by mi nevadil skate shop, kdyby ale s nabídkou přišel masokombinát, rozhodně řeknu ne, protože jsem vegetarián,“ říká David.

O nutnosti finančního zajištění kapely má po letech strávených na pódiu jasno i Kuba. „Pro nás je důležité nejezdit za párek. Chceme nahrát dobrou desku a dělat trika, která se nerozpadnou po druhém praní. Chceme mít v pořádku auto, abychom mohli kamkoli a kdykoli dojet, protože většinou vezeme back line i pro ostatní kapely.“ Podle něj si kapela musí na provoz vydělat, což dává smysl. „Nemůžeme si na desku brát hypotéku. To by nás zabilo. Hodně kapel jezdilo za nic tak dlouho, až se ujezdily k smrti.“