text VÁCLAV TRÁVNÍČEK

foto jan nožička

Na hudební scéně se etabloval v devadesátých letech coby kytarista Support Lesbiens. S pražskou formací zažil hardcorové začátky i popový reunion, aby byl v roce 2004 odejit. Od té doby se Yarda Helešic věnuje na plný úvazek producentské práci a rozhodně se nenudí. Dokládá to i jeho aktuální projekt. Do konce dubna má odevzdat novou desku skupiny Kabát.

„Sešel jsem se s kapelou kvůli kytarám a skončilo to tak, že mě kluci po čtrnácti dnech požádali, jestli bych nové album nemohl rovnou produkovat,“ přibližuje Helešic v rozhovoru pro Headliner vznik nečekaného spojení. I když, nečekaného… Syn slavného jazzového bubeníka má už na kontě spolupráci s Jamesem Colem, Nicelandem, 100ºC, ale také třeba Walda Gangem. „Jsou věci, které jsou pro mě radost, a pak věci, které považuji čistě za práci,“ říká producent s tvrdým Y ve jméně a ideály deváté dekády minulého století v duši.

Proč jste vlastně Yarda?

To ypsilon má původ na začátku

devadesátých let. Se Support Lesbiens jsme natáčeli desku Medicine Man, kterou produkoval Kenny Jones z Anglie. Tehdy se na mixážních pultech označovaly stopy papírovou tejpou. Na jedné stálo basa, na druhé kopák. A na mou stopu Kenny napsal Yarda. Zůstalo mi to dodnes, stejně jako spousta dalších věcí z té doby.

Například?

Ideály. Devadesátky byly prostoupeny něčím, co se postupem času vytratilo. Ale já se to v sobě pořád snažím držet. Pořád se přátelím se stejnými lidmi a pořád máme něco společného. Podívám se jim do očí a vidím, že prožili to samé, co já.

Když cítíte, že máte pravdu, stojí za to bojovat

Cítíte něco jako sentiment, lítost?

Sentiment rozhodně, lítost určitě ne. V jistém ohledu jsem sentimentální člověk, nedokážu zapomenout na hezké chvíle, které jsem prožil. Ať to přizná, nebo ne, každý jednou za čas vytáhne fotky z nějakého hezkého období, aby se do něj na chvíli vrátil. Já to dělám také, což ale neznamená, že teď nevedu skvělý život a nemám kolem sebe super lidi. Jenom už je těžší je najít.

Co se tedy stalo?

Lidé vystřízlivěli z euforie a systém, který se tu nastavil, jim uvázal kouli u nohy. Prodal jim recept na štěstí, který představovalo auto, barák, lednička nebo televize. Mohli to mít hned, což spoustu lidí zabilo. Je to podobný princip, jako když poprvé přijeli do Afriky běloši. Domorodci od nich dostali korálky, které do té doby neviděli, a byli za ně ochotni dát cokoli. Dneska už všichni víme, že je to past, ale to mrtvé období, kdy se nechala spousta lidí chytit a za pár korálků prodala to nejcennější, co měla, je svým způsobem pořád tady.

CHTĚL JSEM PRECEDENS

Neplatí tohle analogicky i pro vaše bývalé domovské Support Lesbiens?

Samozřejmě vám to tak může připadat. V době natáčení s Kennym Jonesem jsme hráli hardcore a na téhle scéně jsme si postupem času prošli opravdu vším. Objeli jsme všechny zásadní kluby, vystupovali

Byl to větší punk?

To byl jenom punk! Pokud jsi nebyl estébák nebo tajný agent, vůbec jsi netušil, co se děje. A my také netušili. V Obecním domě byl populární klub Repre. Když tam přijeli lidi z ciziny, stáli v narvaném klubu plném pankáčů, hipíků a dalších koexistencí a do toho se koukali na secesní sochy a fresky od Muchy. Vůbec nechápali, jak může v takovém prostoru být taková prasárna. Takové momenty se člověku vypálí do hlavy a upřímně řečeno mi tahle bizarnost chybí. Teď je to bizarní trošku jiným způsobem.

Co se u nás od devadesátých let vytratilo?

Především nadšení. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale necítím tu tak odvážnou energii jako tehdy. Lidé byli ochotní se spojit a jít do věcí mnohem snáz než v době pozdější. Kolikrát to vůbec neuměli, ale jejich nadšení často vyvážilo, že se teprve hledali. Díky tomu vznikla spousta skvělých věcí. Vezměte si takový klub U Zoufalců v Praze. To byla díra, sklep, ze kterého kluci vynosili uhlí a na příšerné podlaze z udusané hlíny začali pořádat koncerty světových kapel. A ty místo dvou dnů, jak to mají ve zvyku v jiných městech, zůstávaly v Praze klidně měsíc. Možná se to poslední dobou částečně vrací, ale tenkrát to bylo opravdu silné.

pravidelně na festivalech a různě se spojovali. Vzpomínám si, že jedno turné jsme jeli společně s Jolly Joker a Kurtizánami z 25. avenue. Tím jsme se ale jako kapela vyšťavili. Nevěděli jsme, jak dál, a v roce 1996 se rozpadli.

Přispěl k tomu i fakt, že vám label odmítl vydat nástupce zmiňovaného alba Medicine Man?

Hard core už nás nebavil, chtěli jsme být víc písničkoví. Ale tehdejší ředitelka Sony

Music nám řekla, že nový materiál je divný a undergroundový. Začali jsme se v tom potácet a definitivně nám to vzalo vítr z plachet. Byla to rána, kterou kapela ve svém tehdejším stavu nepřežila. O pár zkušeností chytřejší jsme později zjistili, že k tomu, abychom dělali, co nás baví, nepotřebujeme názory ředitelů firem. V kapele jsme byli už jenom tři – Kryštof Michal, Hynek Toman a já. Už jsme nebyli ten typ kapely, která se schází ve zkušebně. Začali jsme nosit už hotové písničky, kterým jsme společně dávali výslednou formu. Byl to úplně jiný způsob

Hynek a Kryštof mi nebyli schopni pořádně říct, proč mě v Support Lesbiens nechtějí

To se tak úplně nestalo. Soud konstatoval, že jste Kalouskovi nic neukradl, přesto jste mu musel vyplatit 200 tisíc.

Bylo to šalamounské řešení: dej nám pokoj, něco mu zaplať a běž. Každopádně má touha byla trošku jiná, a proto jsem do toho sporu šel. Samozřejmě to byly nervy, stálo mě to peníze, ale pro mě bylo podstatné něco definovat.

Stálo to za to?

Stálo. Když cítíte, že máte pravdu, stojí za to bojovat a nedomlouvat se mimosoudně. Kdybych takový pocit neměl, sedli bychom si, něco bych Kalouskovi zaplatil a bylo by vymalováno. Kalousek je inteligentní člověk a neměli jsme známku osobního konfliktu. Byl to odborný spor, který jsem chtěl dotáhnout do konce. Že je výsledek kočkopes, to už jsem nemohl ovlivnit.

Ovlivnit jste asi nemohl ani vyhazov ze Support Lesbiens na jaře 2004. Co za tím vlastně stálo?

To byste se musel zeptat Hynka nebo Kryštofa. Když mi to tehdy oznamovali, vůbec jsem tomu nerozuměl. Nebyli schopni pořádně říct, proč mě v kapele nechtějí. Rozpory jsme neměli. O skutečných důvodech mohu jenom spekulovat, nějaké teorie mám, ale je blbost dávat je ven. Myslím si však, že jsme byli přátelé dost dlouho na to, aby se dokázali srozumitelně vyjádřit a jasně říct, jaký důvod za tím je. Vzhledem k tomu, co všechno jsme spolu prožili, mi to přišlo

Jedním z největších hitů Support Lesbiens toho období se stala vaše písnička In Da Yard, ovšem ohledně jejího autorství se s vámi soudil zpěvák Jan Kalousek. Jak tu situaci vnímáte z dnešního pohledu?

Pořád stejně. Byl to profesní spor. S Honzou Kalouskem jsme schopní se bavit, a kdybychom se chtěli dohodnout, tak se dohodneme. Jenže do chvíle, než tenhle spor vznikl, tady chyběl precedens. Lidé se vždycky nějak domluvili, což je mimochodem v Čechách zázrak. Já šel opačnou cestou. Říkal jsem, že není přece možné soudit něco, co nemá jasně definovanou hranici. Ve všech civilizovaných zemích se muselo k nějakému výsledku dojít, aby se dalo určit, zda někdo porušil zákon, nebo ne. Bral jsem to i jako řešení pro jakékoli další dvě strany. Myslel jsem, že se určí hranice.

práce a moc nás bavil. Navíc jsme na desce Regeneration? v roce 2000 oprášili materiál, který nám dříve odmítli vydat. Byla ho minimálně polovina desky.

nedůstojné. Ale už jsem to v sobě pohřbil a je to pro mě mrtvá věc.

JSEM SKROMNÝ ČLOVĚK

Když jste v kapele skončil, vrhl jste se plně na produkci desek jiným. Co je na téhle práci nejzábavnější?

Ta práce jako celek. Jde o soubor několika odvětví a všechna mě baví. Jsou tam prvky psychologie, kreativní část i technologická stránka. Baví mě, že začneme od nuly a na konci je výsledek. Je to super a netrvá to tak

dlouho jako třeba postavit dům. Vyhovuje mi a naplňuje mě, když za relativně krátký čas je z ničeho něco.

A kdy se z ničeho stává něco?

Ve chvíli, kdy si to člověk uvědomí. Věc v téhle fázi ještě nemá žádnou formu ani tvar, ale jestliže si ji dokážete vizualizovat, už se stala. To je klíčový moment celé tvorby. Jak to pak provedete, to závisí na spoustě faktorů. Ale už ji slyšíte v hlavě a tím je hotová. Já se snažím k téhle představě opakovaně dostat, byť se to kolikrát může celé stočit někam jinam.

Jaká je vaše producentská filozofie?

Vždycky se snažím v dané kapele nebo interpretovi najít to, co je pro něj podstatné. A vytáhnout to tak, aby to viděl. Je bezvadné sledovat, jak jsou pak sami ti lidé kolikrát překvapení, co v sobě mají.

Jak toho docílíte?

Už odmalička jsem dokázal ostatní donutit, aby si se mnou rádi hráli. Snažím se lidi dostat do hladiny alfa, což je stav, ve kterém si malé děti hrají na pískovišti a nevnímají, že je volá máma k obědu. Svět pro člověka přestane existovat a za čtyři hodiny v takovém tranzu udělá víc práce, než za měsíc rozplizlé polokoncentrace. Nejvíc mě baví dostat lidi do takového stavu a pak si s nimi hrát. Potom jsme zase malí kluci, kteří si jezdí po koberci s autíčky.

Ale co muzikanti a jejich ego?

Když se dostanete do hladiny alfa, žádné ego není. Prostě si hrajete! Nenapadne vás soupeřit. Já nikdy nebyl na sporty, ve kterých se hraje na góly a jedno mužstvo se snaží pře­tlačit to druhé. Vždycky jsem měl radši, když jsme si sedli a něco z toho vzniklo. Když se objevilo kopání do holení a urputnost něco pro sebe za každou cenu urvat, přišlo mi to směšné. To věc nikam neposouvá.

Podle jakého systému si vybíráte lidi, se kterými spolupracujete? Představme si, že za vámi přijde kapela a chce, abyste jí produkoval desku…

Vždycky se s těmi lidmi sejdu. Chci zjistit, jestli tomu věří a proč to dělají. Také chci vědět, jestli jsem schopen zažehnout nějaký oheň, případně jestli už hoří. Praktičtější hledisko je i to, jestli si ti lidi dělají hudbu sami nebo jestli alespoň na něco hrají. Neumím moc dělat s interprety, kteří si nepíšou písničky. Na to jsou jiní.

Jakou roli hrají při vašem rozhodování peníze?

Nechci nosit talíře v hospodě. Jednak bych je všechny upustil a také bych asi dal někomu pěstí. Takže doufám, že k téhle práci nebudu donucen a vydělávám si hudbou, kterou jsem za tím účelem vystudoval. Peníze jsou součástí pragmatičtější části celého řetězce. Ale jakmile se dohodneme, vložím papír do šanonu a už mě nezajímá. Nejsem duchem obchodník. Odvažuju se říct, že jsem docela skromný člověk. K životu nepotřebuju auta, baráky ani lodě. Chci mít na kafe a na jídlo a víc mě moc nezajímá.

Je nějaká produkce, na kterou jste obzvlášť hrdý?

Hrdý jsem vlastně na každou, kterou jsem dokončil. Třeba desky Support Lesbiens jsme dělali ve studiu třikrát pět metrů ve sklepě u Honzy Čechtického na Břevnově. Jsem rád i za desku Nicelanda, tu jsme s Michalem Motyčkou nahráli prakticky sami. Strašně rád mám i desku Jamese Colea aka Kapitána Lásky, kterou jsme dělali s Ristem Sokolovskim. Samozřejmě zpětně všude slyším nějaké chyby a dochází mi,

Kabát rozhodně není nějaká parta troubů, které úspěch spadl z nebe

jsme se na víkend do studia a nahráli ji. Byla to spíš střelba od boku a vyloženě věc z kamarádství. Neberu to nějak zvlášť vážně. Jakub by pro mě udělal to samé, kdybych potřeboval poradit třeba s motorkou.

TÝM KABÁTU? ARMÁDA!

Momentálně trávíte čas ve studiu s Kabátem, skupinou, která platí za největší současnou tuzemskou formaci. V čem je její úspěch?

Faktorů úspěchu Kabátu je moc. Ve svém pomyslném checkboxu má všechny položky odškrtané a všechny jsou správně. Co mě neskutečně překvapilo, jsou osobní vztahy kluků. Doposud jsem nikoho tak vnitřně silného neviděl. Další věc jsou texty Milana Špalka. Ten člověk je opravdu inteligentní a má obrovský cit pro jazyk. Napsal sto osmdesát textů, neopakuje se a sám sobě nic neodpustí. Kolikrát vyhodí věci, po kterých by skočili všichni ostatní. K tomu si připočtěte zvuk, led design… Tým Kabátu je armáda, ve které všichni znají své role. Mají jasně daná pravidla a ta dodržují.

Jakou roli hraje manažer Radek Havlíček?

Radkova přítomnost je samozřejmě také jeden z důvodů, proč je Kabát pořád nahoře. Dřív dělal pro Lucii, u níž v roce po turné Slunečnice skončil a hledal něco nového. Tak si vzal Kabát – a za patnáct let udělal z kapely pro osm set lidí kapelu pro osmdesát tisíc lidí. Oni zkrátka věděli, co chtějí,

Skončilo nějaké nahrávání blamáží?

Otázka je, co je to blamáž. Pro mě by byl průser, kdyby mi vydavatelství řeklo, že je deska technologicky špatně nahraná a nedá se vydat. Anebo kdyby člověk, jehož album to je, byl nespokojený. To ale nedopustím. Všem vždycky říkám: pokud vás něco štve, řekněte to hned. Ať nepokračuju v něčem, co je zakopané. Je to, jako když stavíš barák. Když už pokládáš střechu, špatně se mění základy. Proto se snažím s lidmi neustále komunikovat.

Co vám dává spolupráce s takovým Jakubem Mohamedem Alim?

S Jakubem jsme dlouholetí kamarádi. Jednou přišel s tím, že by s kámošem ze Slovenska chtěli udělat písničku. Měl jsem zrovna volno, tak jsem si řekl, proč ne. Zavřeli

že by se něco mohlo provést lépe. Ale to je normální. Způsobů, jak nějakou věc dělat, je strašně moc, a žádný není správný. Správná je jenom energie, která je v písničce zakódovaná. Důležité je, aby každá pecka fungovala jako celek.

a dokázali to dotáhnout do konce. Podařilo se jim to, o co jsem svého času usiloval se Support Lesbiens.

Takže jde o cílevědomost a promyšlené postupné kroky…

Přesně tak. Kariérou Kabátu se linou naprosto promyšlené investice do sebe sama. Strašně moc muzikantů by si po povedeném turné nakoupilo auta, baráky nebo drogy a užívalo by si úspěch. Kabát tohle neudělal několik let po sobě. Všechno, co vydělali, vždycky vrazili do dalšího turné. A pokud tohle uděláte čtyřikrát, pětkrát za sebou, můžete pak skutečně sklidit, co jste zaseli. Jak je vidět, Kabát momentálně sklízí hojně. Rozhodně to není nějaká parta troubů, které úspěch spadl z nebe.

Byl i tohle důvod, proč jste kývl na spolupráci?

Já byl nejprve osloven před jejich loňským koncertem na Vypichu, jestli bych mohl zachránit situaci, která nastala. Před Kabátem měla na čtyřicet minut vystoupit zpěvačka Lenka Hrůzová, vítězka televizní talentové soutěže Hlas Československa. Najala si profesionální kapelu, ale ta si řekla o částku, kterou nebyla schopná zaplatit. Radek Havlíček mi zavolal, jestli bych s tím mohl pomoct. Tak jsem postavil kapelu, za týden jsme nazkoušeli nějakých deset věcí, vystoupili a poděkovali. Za měsíc po koncertě mi volal Radek znovu. Říkal, že kluci jsou už asi půl roku ve studiu Sono, mají nějaký materiál, ale Milana Špalka moc neinspiruje k textům.

Narodil se 16. března 1974 v Praze. Jeho otec Jaromír Helešic byl slavný český jazzový bubeník. Yarda se přihlásil na státní konzervatoř, byl přijat, ale v pátém ročníku z ní odešel a začal se naplno věnovat elektrické kytaře. Zkraje devadesátých let se na české hudební scéně etabloval coby sólový kytarista tehdy hardcorových Support Lesbiens. Ti se v roce 1996 rozpadli, aby se o čtyři roky později vrátili v popové podobě. Helešic, který pro kapelu složil i jeden z jejich největších hitů In Da Yard, byl z kapely vyhozen na jaře 2004 a od té doby se naplno věnuje producentské činnosti. Za posledních jedenáct let produkoval desítky nahrávek a na další nahrával kytary. Aktuálně se věnuje připravované desce skupiny Kabát, která vyjde na jaře tohoto roku.

Potřeboval změnu?

Přesně tak. Kabát dělal posledních pět desek ve stejném studiu, a to si kapela nemůže dovolit. Je to jak být s jednou ženskou dvacet let v jednom pokoji. Taky musíš občas vyrazit na dovču nebo aspoň na výlet. Řekl jsem, že se můžeme společně podívat na kytary. Sešel jsem se s kapelou a skončilo to tak, že mě kluci po čtrnácti dnech požádali, jestli bych novou desku nemohl rovnou produkovat. Změny, které jsme spolu udělali, je začaly bavit. Domluvili jsme se v listopadu a od té doby na desce makáme. Momentálně jsme ve fázi, kdy nahráváme zpěvy a Milan dopisuje texty.

Jak nový materiál zní?

Zní skvěle, protože je tam dobrá energie. Na desce je několik poloh. Hodně lidí Kabátu vyčítalo, že vyměkl. Myslím, že po pár hotových písničkách, které mám k dispozici, to teď rozhodně nikdo tvrdit nebude. Něco se blíží tomu, co dělají Slayer, něco má blízko k americké country a něco jsou vyloženě punkové vypalovačky. Ale pořád je to Kabát, jenom v roce 2015.

Kdy předpokládáte, že deska vyjde?

Kluci mají na programu od půlky května turné, takže do té doby musí být album venku. To je nejzazší termín. Oni už novou desku odložili tolikrát, že by fanoušci byli asi fakt dost naštvaní. Tak věřím, že to do konce dubna zvládneme.

A co vás čeká potom?

Tahle práce spolkla víc energie i času než jsem zvyklý, takže si dám určitě odpočinek. Chtěl bych někam odjet. Zatím to neplánuju, necítím se nějak zvlášť na chcípnutí, ale vidím to na nějaké moře. Také chci vidět nějaký koncert z připravovaného turné, protože Kabáti jsou z nových písniček nadšení. Znovu si začali hrát jako malí kluci.