text Ondřej Horák

foto Warner Music

Bitva

o 

zná vítěze

Byli největší kapelou Británie, v jejich návrat ale věřil už jen málokdo, včetně Blur samotných. Novou desku vystřelili do světa bez varování a hned se usadila na prvním místě britské hitparády. Jaký příběh stojí za albem, které rozhodně nezní jako tečka za kariérou jedné velké kapely? A lze čekat další desku? Materiál by byl.

v kytarové hudbě a takřka neutuchající déšť, zvuk grunge nebyl Britským ostrovům úplně přirozený. Tu situaci si uvědomovaly tehdejší britské kapely a byli to právě Blur, kteří napsali silný testament, jenž volal po návratu k britské hudební tradici. Ten testament se měl původně jmenovat Britain versus America, z nadrzle ostentativního názvu ale sešlo a nakonec nese jméno Moderní život je blbost.

Zvuk staré dobré Anglie

„Začaly mi chybět i naprosté maličkosti. Scházelo mi naprosto všechno, co jen lze považovat za britské. A tak jsem začal psát

Angličané rádi a s citem prožívají velké národní události společně. Ať už je to narození královského potomka, parlamentní volby nebo nová deska Blur. Všechny namátkou jmenované události mají na vzrušení britské populace víceméně podobný vliv. Muzika se za kanálem La Manche bere vážně stejně jako vztah k monarchii nebo politická orientace. Hudba je britským národním sportem. Je nutné mít základní vzdělání, je patřičné být na hudbu hrdý. Patří to k dobrému vychování. A jestli je tu nějaký vyloženě britský žánr, je to britpop.

Na začátku 90. let opanoval hudební svět špinavě rozervaný grunge. Naléhavý a velmi americký žánr si užíval velké popularity i v Británii. I přes tamní silnou tradici

Jako parodie na grunge vznikla i skladba Song 2, největší hit kapely. Jeho příběh pro vás sepsal v minulém Headlineru Pavel Kučera v rubrice Song Story.

Začal jsem psát písně, z nichž sálala atmosféra Anglie

Damon Albarn

A co víc, s americkým publikem to Blur nikdy neměli lehké, a když se frustrovaná kapela vrátila na milované souostroví, zjistila, že rivalové Suede udělali v době její nepřítomnosti spoustu práce. Vše vyvrcholilo společným koncertem. Suede zahráli kritiky ceněný a diváky prožitý koncert, zatímco zdeptaní Blur se moc nepředvedli a jejich tehdejší label Food Records dokonce hrozil rozvázáním smlouvy.

Válka dvou světů

Byl to jen další důvod k nutné změně a Blur se rozhodli zkušenosti z Ameriky přetavit v novou image a konkrétní směr. Kytarista Graham Coxon se v písních začal okatěji hlásit k odkazu kytarových The Kinks, The Small Faces a The Jam. Z nových skladeb nálada Británie přímo kapala a vlastně kape dodnes. Byl to přesně mířený a promyšlený útok na zdánlivě nedobytné pozice amerických grungeových kapel.

písně, z nichž sálala atmosféra Anglie,“ zpovídal se Damon Albarn v roce 1993 pro týdeník The New Musical Express (NME). Rok předtím Blur vyrazili na americké turné a Albarn si během těch dvou měsíců stačil americkou pop kulturu naprosto zprotivit.

Jestli tu byl punk proto, aby vystrnadil hippies, tak já teď posílám k šípku grunge

Damon Albarn

Zápas v těžké váze

Ta vyšla v roce 1994, kdy spolu s Kurtem Cobainem zemřel grunge. Album táhly hity End of a Century, Parklife a Girls & Boys, písnička, která svým disko feelingem útočila nejen na taneční parkety, ale také právě na nově skomírající a stále depresivní grunge. Temný žánr byl poražen, na odpočinek ale nebyl čas, schylovalo se totiž k další bitvě. Oasis ten rok vydali debut Definitely Maybe

která definovala britpop. „Blur ze sebe strhali staré oblečení a při plné palbě si to namířili do země nikoho,“ stojí v dobové recenzi. Ta si všímá i textů, z nichž je znát Albarnův posun, a jeho práci popisuje jako „vynikající kus poezie“. Deska přes to všechno dosáhla „pouze“ na patnáctou příčku v žebříčku. Aby se Blur stali největší kapelou Británie, museli ještě dva roky počkat na vydání desky Parklife.

Přestože prodeje nebyly kdovíjaké a kolosální úspěch se nekonal, Modern Life is Rubbish je dnes považována za jednu z desek,

„S Damonem jsme si říkali, že když jsou všichni tolik zbláznění do Nirvany a americké hudby, měl by vzniknout nějaký manifest, který by přinesl zpět britství,“ vzpomínala Justine Frischmann, zpěvačka britpopových Elastica a tehdejší Albarnova přítelkyně, na dojmy z amerického turné.

Antigrunge

V rozhovoru z roku 1993 popsal redaktor NME John Harris Blur jako anti grunge kapelu. „V pořádku,“ reagoval Albarn obratem. „Jestli tu byl punk proto, aby vystrnadil hip­pies, tak já teď posílám k šípku grunge,“ popsal svůj vztah ke zvuku Seattlu. Kapela v květnu 1993 vydala desku Modern Life is Rubbish, která už jen názvem útočila na americké hodnoty. Vysmívala se fascinaci technologiemi, adoraci pokroku, uhranutím moderním stylem života, krátkozrakým trendům a především americké hudební produkci.

prodá víc, ptaly se noviny a odpověď hledaly v řeči čísel. Ta se totiž nemýlí. Média v roli rozhodčího v bílé košili s motýlkem nakonec vítězně zvedla ruku Blur. Ti prodali 274 tisíc kopií, zatímco soci z Manchesteru jen 216 tisíc. Každý správný fanoušek Oasis ale výsledky mrknutím oka popře a označí za zmanipulované. To ale nic nemění na faktu, že se obě kapely měsíce přetahovaly o první a druhé místo v oficiálních hitparádách. Pokud britpop nevládl světem, naprosto si podmanil Anglii.

Byla to přenesená bitva mezi Londýnem a Manchasterem, souboj anglického „pracujícího“ severu a „bohatého“ jihu. Byla to bitva mezi pracující a vyšší střední třídou. Zápas mezi Manchester City a Chelsea FC. Britové tyto titánské soubory milují a dlouho hladověli po moderním opusu, který by navázal na válku The Beatles versus The Rolling Stones. Je v tom hodně britského. Je v tom rivalita, tradice, soupeření i oblíbené sázky. Britové sází rádi a na všechno. Vždyť jen díky sázce vynalezl Brit Eadweard Muybridge v roce 1887 první film.

a připsali si rekord za nejrychleji prodávanou desku, jímž se do té doby pyšnili Suede. Zápas o Británii mohl začít.

Jestli lze v kariéře Blur pojmenovat nějaký vrchol, je to právě rok 1995. Obličeje čtyř mladíků demonstrativně mávajících britskou zástavou byly všude a může za to fenomén, jemuž se říká britpopová válka. Byla to zlatá a vyhrocená éra ostrovního kytarového žánru. Světem otřásaly zprávy o jaderných zbraních Saddáma Hussaina a masakrech civilistů v Bosně, bulvár, ale i seriózní britská média se celé týdny a měsíce zabývaly tím, jestli jsou lepší a úspěšnější Blur nebo Oasis. A jak praví známá pravda, média píší to, co lidé chtějí číst.

Knoflíková válka ve velkém

Celé šílenství odstartovala titulní strana týdeníku New Musical Express s titulkem Britský zápas v těžké váze. Psalo se 12. srpna 1995 a Blur vydali singl Country House, Oasis na pulty poslali Roll With It. Kdo vyhraje? Kdo

Doufám, že se Oasis dají zase dohromady. Mohli by nám dělat předkapelu

Alex James

Nahrávání místo nakupování

A co Blur? Ti bez jakéhokoli varování vypálili svěží desku, která ani náznakem nezní jako vyhaslá vzpomínka na zlatá devadesátá. „Bylo to naprosto podvědomé. Nebyl tam žádný tlak ve smyslu – v úterý 12. června jdete do studia s takovým a takovým producentem a budete psát singl pro váš comeback. Prostě jsme si řekli, kluci, pojďme si zabookovat studio a hrát. Protože... v Hong­kongu vlastně není moc co dělat. Tedy pokud nechcete nakupovat,“ přiblížil basista Alex James rozpoložení kapely v dokumentu, který poodhaluje zákulisí vzniku aktuální desky The Magic Whip.

Říká se, že v běhu na delší trať vyhráli Oasis. Dobře, možná se jim povedlo, na rozdíl od Blur, dobýt Ameriku. Možná se jejich druhé album (What‘s the Story) Morning Glory? prodalo v roce 1995 ve více než čtyřech milionech kopiích a možná se stalo třetím nejprodávanějším albem Británie. Nabízí se ale otázka, kde jsou Oasis dnes? Bratři Gallagherové spolu pravděpodobně už nikdy nepromluví a Noel prohlásil, že je pravděpodobnější, že napíše desku s dlouho nenáviděným Albarnem než s bratrem Liamem. Starší z Gallagherů sice loni vydal s novou kapelou High Flying Birds desku Chasing Yesterday, ke stínu a síle tehdejších Oasis se ale stále snaží spíše přiblížit.

Dokonce i z mizernýho mikrofonu kamery bylo slyšet, že to, co jsme tam udělali, je zatraceně dobrý

Velmi neodbytné melodie

Slzu uronil i basák Alex James. Ten se po uložení Blur do hibernace odstěhoval na anglický venkov, v hrabství Oxfordshire si na dvou stech akrech vybudoval sýrovou farmu, kde pořádá food festival s Jamie Oliverem, občas se zastaví i staronový premiér David Cameron. Tyto návštěvy stály Alexe Jamese mnoho dotěrných otázek, a to nejen proto, že David Rowntree, jeho kolega z rytmické Blur, několikrát kandidoval za opoziční labouristy.

Jednoho večera Alex James doma čirou náhodou narazil na ztracenou kameru s materiálem, který v Hongkongu nahráli. A rozbrečel se. Od těch neočekávaných pěti dní volna uběhl rok a půl a ty skladby měly stále sílu. „Dokonce i z mizernýho mikrofonu kamery bylo slyšet, že to, co jsme tam udělali, je zatraceně dobrý,“ vzpomínal pro NME na večer, kdy při poslechu vypil dvě lahve vína a nakonec se přistihl, jak sedí naprosto zdrcený u stolu a poslouchá kameru. „Byla to skvělá hudba a já věděl, že se s ní vůbec nic nestane. Říkal jsem si, bože, jaká škoda. Prachsprostý mrhání!“

Jenže hudební záznam si nedal pokoj a basáka a sýraře bez slitování pronásledoval. „Ty melodie mi pořád naskakovaly v hlavě. Byla to první věc, která mi přišla na mysl, hned jak jsem se ráno vzbudil,“ vzpomíná na neobytné kusy písní. Jako nejzákeřnější jmenuje melodii z New World Towers. „Ten parchant mě všude pronásledoval. A já si přitom myslel, že může být navždy ztracen.“

„Pokud bychom byli schopni v ten moment napsat i texty, které by reflektovaly naši tehdejší zkušenost, album by už bylo hotové. Někdy nelze napsat obojí najednou a pak to prostě vyprchá. A já teď upřímně nevím, co bych do té desky měl zpívat. Jsou tam skvělé skladby, ale klidně se může stát, že to bude jedna z těch desek, které nikdy nevyjdou,“ řekl Albarn v červenci 2014 a fanoušci Blur, rozeseti po celé planetě, začali v jeden okamžik synchronně plakat.

Kde se ta spontaneita a pohoda po všech těch letech vzala? Blur se roce 2013 ocitli v Hongkongu s pěti dny volna. Měli namířeno na japonský festival Tokyo Rocks Music, ten byl ale z dosud nejasných důvodů zrušen. Aby se zabavili, zavřeli se na pět dní do studia, a když z něj vylezli, měli podle Albarna kolem šestnácti skladeb, jejichž osud byl ale v mlze. „Materiál by tu byl, ale já nás jednoduše v dohledné době nevidím v situaci, v níž bychom byli schopni album dokončit,“ řekl tehdy Albarn. Netlačili na pilu, kapela prostě neviděla důvod, proč by měla album vydat. A také ho málem nevydala.

Podívejte se, jak v Hongkongu vznikala aktuální deska The Magic Whip

The Magic Whip: Made in Hong Kong

nejspíš ukončil kytarovou válku o Británii. Bývalí Oasis totiž přeneseně složili zbraně, když Liam Gallagher na Twitteru prohlásil, že Lonesome Street je písní roku. Ze skladby, stejně jako z desky samotné, sálá čirá spontaneita. Je to čistá radost z hudby, chvění z obnoveného přátelství. The Magic Whip je důkazem hudební chemie, která mezi těmi šťastnějšími kapelami funguje. Blur se po deseti letech náhodou ocitli pospolu ve studiu a návrat Grahama Coxona je znát nejen z rozpoznatelných riffů.

Noční můra zasvěcence

Výrobní proces se rozjel a Albarn se vloni v prosinci opět zastavil v Hongkongu, kde dokončil tolik chybějící texty. Kapela pak desku dotočila počátkem tohoto roku ve studiu v Londýně. Aby byl efekt dokonalý, muselo se vše pečlivě držet pod pokličkou. Což u kapely typu Blur není nikdy jednoduché.

„Byla to noční můra,“ vzpomíná Alex James se smíchem. „Nemohl jsem to říct ani vlastním dětem. Co kdyby to řekli spolužákům a ti by to řekli někomu dalšímu? Tajil jsem to i před vlastní ženou, dlouho to ale nevydrželo.“ Ta byla jediná, komu velké tajemství o návratu velké kapely prozradil. Musel. „‚Ehm, kam to pořád chodíš,‘ ptala se mě podezřívavě.“ Svou ženu sice ujistil, že jí není nevěrný, i tak ale musel kvůli desce lhát. Třeba když potkal producenta Bena Hilliera, který s Blur pracoval na poslední desce Think Tank. „Eh... no... Graham (Coxon) právě natáčí desku, tak jsem

O dobré náladě v kapele svědčí už jen poťouchlé syntezátory v první skladbě Lonesome Street. To je mimochodem singl, který

Nikdy nemusela vzniknout

Jen tři dny po nostalgické poslechové seanci spojené s degustací vína a sýrů vlastní výroby mu telefonoval manažer kapely, aby mu sdělil, že Damon Albarn požádal kytaristu Grahama Coxona, jestli by si nad hongkongským materiálem nemohli sednout. Albarn chtěl vědět, jestli by se z něj něco nedalo dostat. A Coxon souhlasil. „Nevěřím v osud, ale to načasování bylo naprosto dokonalé. Najednou jsem měl pocit, že nastal ten správný čas, aby naše nová deska vznikla. Je to neočekávané robátko v pozdním manželství jménem Blur,“ radoval se Alex James.

V Hongkongu vlastně není moc co dělat. Tedy pokud nechcete nakupovat

skladeb, což znamená, že tu je i materiál na další desku. Kdy vyjde?

„Nikdo neznal odpověď na otázku, zda tu bude nové album Blur po celých dvanáct let. Takže je neuvěřitelné, že se na to lidé už zase ptají. Kdo ví, jestli se někdy další materiál z Hongkongu objeví? Ale psát novou hudbu pro Blur nikdy nebyl problém. Když nás čtyři dostanete do studia v dobrém rozpoložení, vždycky budeme dělat novou hudbu,“ řekl James. Nová deska nezní jako tečka za kariérou jedné velmi vlivné kapely a tato slova tomu dávají za pravdu.

si řekl... hmmm... že ho zajdu pozdravit,“ soukal ze sebe James, když na producenta narazil ve studiu.

Další deska brzy?

Co víc, Alex James v rozhovoru prozradil šokantní fakt. Blur tehdy v Hongkongu rozpracovali ne šestnáct, ale rovnou „dvacet šest nebo dvacet sedm skladeb, které Damon Albarn vyhrabal ze svého GarageBandu“. Na The Magic Whip je včetně japonského bonus tracku Y‘all Doomed třináct