Festival po americku

Je to nejslavnější americký festival, na kterém je dost věcí jinak než na evropských hudebních přehlídkách. Většina z nás se na něj nejspíš nikdy nepodívá. Díky Headlineru si můžete přečíst, jak to na Coachelle vypadá.

navíc můžete vybrat ze dvou víkendů s identickým programem.

Pokaždé pro mě Coachellu definovalo jedno dvě jména. Letos to musí být barevní Australani, ale o tom za chvíli. Mimochodem… nedaleko od festivalu stojí v poušti Integratron – taková podivná stavba, v níž provozují něco jako hudební lázně. Jako zajímavost fajn, ale tu pravou zvukovou koupel jsem si užila až právě při vystoupení Tame Impala. Mému hippie srdíčku se dostalo maximální péče a jejich hitová psychedelie hlavnímu pódiu Coachelly moc slušela. Tuším, že jejich letošní album bude patřit k těm nejlepším.

Britská senzace Royal Blood je pro mě něco jako imaginární děti Queens Of The Stone Age a The White Stripes (ostatně Jack White

Palmy, kýčovité západy slunce, koberec z trávníku, spálená záda, ale i pouštní bouře. A line-up, který ten rok prostě chcete vidět. I něco navíc, co ani nevíte, že chcete vidět, protože vám to dojde až půl roku potom. Obrovská housenka, která se druhý den promění v barevného motýla, nebo třicetimetrový kosmonaut. To všechno se mi vybaví ještě pár týdnů potom a vyloudí připitomělý výraz na tváři. Festival, jenž v dubnu vždy okupuje všechny sociální sítě, hudební i módní blogy. A na tuhle pozici se kalifornská Coachella vyhoupla teprve za posledních pár let. Často se mě lidé ptají na srovnání s Glastonbury – to je tradice, srdcařina a bláto.

Coachella je zaručené počasí, vymazlenost a přehlídkové molo. Ale také velká hudební party a reklamní platforma. Od roku 2012 si

Belle and Sebastian přivezli roztomilé retro

velkou kapelu jako v Evropě, ale i oni si stejně jako před třemi lety opět podmanili stan Mojave. V Americe jsou zkrátka karty rozdané trochu jinak, a tak má evropský fanoušek možnost zažít komornější vystoupení hvězd jako jso George Ezra, MO, Lykke Li nebo ukápnout slzu při vzkříšených Ride.

Florence (And the Machine) Welsch je americkým miláčkem. Dala tomu jako vždy všechno, a tak si letos zvládla při prvním víkendu zlámat kotník a při tom druhém nabídnout akustickou verzi setu. Na hlavní scéně si zahráli i oblíbenci tisku The War On

na festivalu také vystoupil se zřejmě nejhlasitějším setem festivalu). Dostala celkem brzký odpolední slot a z něj vyždímala maximum. Minulý rok jsem ji zažila na domácí půdě a bylo hezké pozorovat, jak si všechny do posledního postupně omotává kolem prstu. Je to kapela, kterou chcete vidět znovu a znovu.

Další ostrovní dovoz na tom byl podobně. Belle and Sebastian přivezli roztomilé retro a v dokonalém podvečerním světle prošpikovali set chytlavými tracky z poslední desky. Kasabian v Americe rozhodně neplatí za

Po prvotním maratonu si člověk rád sedne kamkoli na trávu a pozoruje třeba Run the Jewels

pro mě budou jednoznačně jedno z nejlepších vystoupení, které jsem tam viděla. Ale bylo jasné dopředu, že angažovat Drakea byl buď totální úlet, nebo záměrný experiment. No neutáhl to. Loňský nepříliš zdařilý comeback Outkast dnes oproti tomu vypadá jako ještě celkem slušný headliner. Nepříjemně trapnou hostovačku Madonny jste asi na YouTube viděli sami.

Na Coachelle samozřejmě nejde jen o kapely. Spousta lidí za víkend nevidí ani jednu. Taneční EDM stany tam totiž za poslední roky neustále zvětšují, a přestože ten největší – Sahara – už dosahuje úctyhodných rozměrů fotbalového hřiště, jsou pro některá jména i tak malá. Letos organizátoři vytáhli na venkovní pódia třeba Kaskade, live-act Nero nebo dua Odesza a Flosstradamus. Na Sahaře jste se zase mohli vlnit na Madeona, Duke Dumonta, Davida Guettu, Gramatika. Zvětšování se týkalo i techno-house scény Yuma, která je jako jediná zcela zatemněná a u stropu jí dominuje blýskající žralok. Jména jako Jamie xx, Annie Mac, Erol Alkan nebo dýdžejská čtyřka J.E.S.u.S. mluví sama zase sebe.

Bude zajímavé do budoucna pozorovat, jak moc budou pořadatelé popularitě EDM vycházet vstříc a zároveň se snažit vybalancovat line-up tak, aby si stále zachovali jasný rukopis. Zatím se jim to daří a právem patří Coachella mezi nejlepší festivaly na světě.

A i když není jednoduché a levné se na ni dostat (lístky každoročně zmizí za 45 minut), pokud budete mít šanci, rozhodně byste se tam měli alespoň jednou za život vypravit.

Ze jmen, o kterých se hodně mluví, mě ale nepřesvědčila FKA Twigs. Vypadá jako milá holka, když ji potkáte na pizze. Koncert mi ale přišel jako… ehm, blbost. Ruchy beze smyslu, jednolité zvukové plochy přes sebe, do toho slabý vokál, který se v tom všem totálně ztrácí. Ani ta deska mě vlastně nebaví. Tak jsem si šla radši dát nejlepší pizzu na světě s černým česnekem.

A kontroverzní Drake? Hip hop na Coachellu jednoznačně patří. A Dr. Dre se Snoopem

Drugs, a i když mě poměrně baví na desce, marně jsem tápala, jestli jsem na jejich vystoupení moc mladá, nebo stará. Na kousek Becka si třeba ale vždycky najdu čas.

Po prvotním maratonu si pak člověk rád sedne kamkoli na trávu a pozoruje třeba Run the Jewels, na nichž je hlava na hlavě. Newyorská rapperská dvojka (El-P a Killer Mike) byla jedním z nejočekávanějších jmen a hostovačka Travise Barkera se propálila už dopředu, takže alespoň překvapil Zack de la Rocha z Rage Against The Machine při Close Your Eyes.