-
text Antonín Kocábek (Týden)
Foto Petr Hegyi
Květy
Alternativa 2/2
5
1
-
Brněnská skupina Květy, v jejímž čele stojí Martin Kyšperský, patří k nejrespektovanějším jménům tuzemské alternativní scény, ale zároveň i k těm, která si udržují poměrně stabilní zájem publika.
Udělat melodickou písničku je největší punk
ní dost naučil. Aleš Pilgr hraje na mnoho nástrojů a my tedy zkusili strategii, že Míša bude za bicími a on u perkusí, padů a balafonu. Nejen že jim to znělo pěkně, ale také nás ovlivnila tím, jak k hudbě přistupuje. Úžasné!
Cítíte návaznost na předchozí album Bílé včely, nebo jste měli zájem vydat se jiným směrem?
Bílé včely jsme točili před třemi lety. Mezitím se toho hodně odehrálo. Například nám vyšly dvě skladby na gramodeskách – Venku sněží, na sampleru Vinyla, v tom roce, kdy jsme ji dostali,
Přestože její členové mají i další hudební aktivity, po třech letech nahráli nové album Miláček slunce, které opět vychází u Indies Scope. Hovořili jsme s jejich frontmanem Martinem Kyšperským.
Jako hosta jste si na natáčení alba Miláček slunce přizvali Michaelu Antalovou, která bubnuje s Ankramu, Kuzmich Orchestra a Dunajskou vlnou. Proč jste si ji vybrali?
Míšu Antalovou jsem viděl hrát s Kuzmich orchestra v rádiu Proglas. A dost mě to vzalo. Stali se z nás kamarádi a ukázalo se, že máme podobný pohled na hodně věcí, a navíc jsem se toho od
Alternativa 2/2
5
2
-
Pracujeme se zvukem, hledáme barvy, chceme, aby to dýchalo, nebojíme se být opravdu minimalističtí. Když zjistíme, že to pak je už moc prázdné, zase tam něco přidáme. Ale některé chvíle na nové desce jsou fakt plné prostoru.
Album vychází v červnu, ale křtít ho budete až v říjnu. Proč ty odklady?
Důvodů je několik. Točili jsme více písní, něco přes dvacet. Něco v Audioline, něco doma, ostatní v Jámoru. Ondra Ježek toho měl hodně a trvalo mu dlouho, než mohl začít míchat. Ale to se nakonec vyplatilo, máme od toho alespoň odstup. Také jsme leccos zuřivě přearanžovávali a měnili, snažili se vyhodit všechno zbytečné. Obal jsem začal dělat, až když byla deska hotová, i na to se čeká. Nechci to dát někomu cizímu, takhle to je osobnější. Pomáhá mi Pavla Kačírková, se kterou jsme pracovali už před osmi lety. Indies na nás nespěchali, nebyl žádný tlak ani deadline. Je to už desáté album, počítáme-li i ta dvě šílená první, která se už nedají sehnat. Desáté album a patnáct let kapely.
Bude nějaká oslava? Šampaňské, polonahé tanečnice, celebrity a takové ty věci jako vždycky?
Když jsme křtili desku s Muchou, pozvala si baleťáky, kteří si během křtu šahali mezi nohy, koukali do trenek a polévali
a Horníci, na gramofonové kompilaci Zpívající břidlice. Pořád hudbu řešíme, probíráme, propadáme nadšení z kapel, co se nám líbí, nebo se chytáme za hlavu, když nám něco připadá špatné. Žijeme tím. Alespoň tedy Aleš a já. Snažíme se být v hudbě nekompromisní. Už třeba tím, že fakticky jsme natočili o nějakých deset skladeb víc, ale tvrdě vybíráme to nejlepší. Bez sentimentu chceme, aby deska trvala čtyřicet minut a držela pohromadě. Tady a teď je těžké popsat, čím je to jiné, ale když si pustím naše alba za posledních deset let, tak mi přijde, že se jedno od druhého vždy liší a posunuje někam jinam.
Kam se posouvá to nové?
Nechce se nám dělat složité struktury. Tedy ne v počtu změn. Chceme zjišťovat, jestli jsme schopni zazpívat nějakou melodii. Když jsem začínal, tak mi to nešlo – neuměl jsem intonovat a styděl se za svůj hlas. Teď ho mám naopak rád, po těch letech se to nějak zlepšilo a zpevnilo a už to i udržím. Čili nemusím zpívat tolik výrazem, nemusím tlačit na pilu. Být sám sebou a nebát se udělat melodickou písničku je větší punk než se schovávat za různé pózy. Ale proces hledání je pořád dost intenzivní. Když se dnes rozhodneme udělat skladbu na dvou akordech, je to jiná skladba, než kdybychom ji tak dělali před deseti lety.
Alternativa 2/2
5
3
-
Když jsem začínal, tak mi to nešlo – neuměl jsem intonovat a styděl se za svůj hlas
v určitém věku tak, že už nikdy nezapomenete. Fajn klíč, jak vybrat skladbu, je jednoduše zavřít oči a čekat, která se mi první vybaví. U Mišíka to byl Návštěvní den ze čtvrtého, obecně podceňovaného alba. Zamíchali jsme do ní i kousky jiných písní z té desky. U Psích vojáků nám nejdřív nabídli natočit Žiletky, ale my udělali Volá mi známá, kde je text jako povídka, příběh, ze kterého jde mráz po zádech.
V dubnu ti také vyšla knížka pro rodiče a děti. Jak k tomu došlo?
se šampaňským. Byla to sranda… jenže hodí se něco takového i ke Květům? Nevím, nechci být suchar, ale musíme to ještě promyslet.
V červnu se objeví tribute samplery coververzí Vladimíra Mišíka a Psích vojáků, na němž máte svého zástupce. Podle čeho se v podobných případech rozhodujete nabídku přijmout a jak jste vybírali skladbu?
Nedělali bychom skladbu někoho, ke komu nemáme vztah. Mišíka i Psí vojáky jsem vždycky miloval, to jsou věci, které se nedají obejít, dotkne se vás to
Alternativa 2/2
5
4
-
mluvené slovo strašně rád. Aranžoval jsem a natáčel několik písní, třeba pro Cermaque a Jana Buriana. Také plánujeme několik společných hraní s Péťou Markem v rámci jeho starého projektu Muzikant Králíček, což by bylo skvělé, zábavná věc. Občas hrajeme s Květy k němým filmům. Pomáhám Lucii Krpalové točit desku, ale snažím se v tom být trošku míň jako hráč a víc jako blahosklonný udělovač rad a připomínek. Když si někdo přeje hudbu k něčemu, na co mám čas, rád ji udělám. A bavilo mě psát texty pro Lenku Dusilovou. Jestli mi zase někdy pošle demáče, rád nad nimi okoušu tužku.
V létě zase budete vystupovat v Rumunsku na festivalu Banát. Ten získává pověst skoro nejadorovanějšího českého festivalu. Čím je výjimečný pro vás? A proč myslíš, že je to nadšení okolo něj takové?
Ta výlučnost je daná tím, že se všichni seberou a jedou autobusem dvanáct hodin do Rumunska a nechtějí za to peníze, jen si chtějí užít to dobrodružství. Mimo něj nevím snad o žádném zahraničním festivalu, nepočítaje Slovensko, kam by někdo zval české kapely. Ale bylo to krásné a dobře vymyšlené i s výlety do přírody. Divoké. Koupal jsem se v Dunaji, chodil v jeskyních, viděl opuštěné továrny v lesích. Každému bych radil tam jet.
Hrál jsem v divadle Marta hudbu pro dvě hry a v obou vystupovali neslyšící. Irena Iškievová, slyšící herečka, která s nimi pracovala, mi pak nabídla, abych napsal příběh pro aplikaci Tableto, které má neslyšící motivovat ke čtení. Málo se ví, že oni čtou dost neradi. Pak se ukázalo, že v projektu zůstalo i něco peněz na vytištění knížky. Někteří rodiče mi říkali, že jejich děti mají ten příběh rády. To byl tak pěkný pocit, že se to nedá srovnat s tím, když se mi někdy dostanou kladné odezvy na hudbu. O dětech a rodičích je také hodně nových písniček, které hrajeme.
Co tvé další aktivity? Okolo projektu Tayna je podezřelé ticho, sestavu Muchy jsi opustil…
Z Muchy jsem odešel, protože to nebylo možné stíhat, soustředit se. Kdybych to neudělal, nenazkoušíme a neodehrajeme s Květy vůbec nic. A já je přitom tak miluju, je to moje dítě. Tayna nehraje. Ľubica Christophory má miminko a nikdy nechtěla dělat hudbu hlasitější než ty dvě kytary, maximálně doplněné o kontrabas. A v takové sestavě není moc možností si zahrát, a nejlíp to vždycky znělo jen v kuchyni. Ale točím teď už asi pátou rozhlasovou hru, respektive hudbu k ní. Je to horor od Jiřího Kratochvíla a režíruje jej Radim Nejedlý, se kterým je radost pracovat. Mám
5
Alternativa 2/2
5
Předchozí článek:
Kroky podzem
Další článek:
MDMA