text jaroslav špulák (právo)

foto supraphon

Ideální svět nelze realizovat

Války jsou kvůli majetku a moci, umělec má povinnost vyjadřovat, co cítí, a dokonale šťastný může být jen ten, kdo dosud neprohlédl, jak to na světě chodí. Zpěvačka Radůza není ve svých názorech příliš optimistická. Vnímá nicméně svět kolem sebe a reaguje na podněty, které od něho dostává.

pocit, že by se lidstvo a národy z historie válek nějak poučily. Možná si někteří z lidí, kteří válkami prošli, nějaké memento odnesli. Protože je to ale zkušenost nepřenosná, nepředali ji dál a vzali si ji do hrobu.

Co je příčinou válek?

Základní příčinou je touha po majetku a moci, které mají zajistit přežití. Člověk si to ani v první fázi nemusí uvědomovat, ale protože je nenasytný a nestačí mu – obrazně řečeno – jeden chléb, prahne po daleko větším území s více chleby. Každé území ale někomu patří, a tak má-li být to původní rozšířeno, je potřeba ho dobýt.

Její nové album je toho výsledkem. Jmenuje se Marathón, příběh běžce a jde o koncepční kolekci, která je tvořena cédéčkem s písničkami o světových válečných konfliktech a knihou povídek k nim. Navazuje na téma návratu k přírodě, které bylo konceptem předešlé nahrávky Gaia. „Příští album bude o svobodě,“ slibuje.

Když jste sbírala podklady pro písničky a povídky na novém albu, zabývala jste se podrobně válečnými střety. Našla jste na nějakém konfliktu něco pozitivního?

Obávám se, že na žádné válce ani střetu jsem nic pozitivního nenašla. Nemám totiž

Člověk je nenasytný a nestačí mu jeden chléb

Je podle vás povinností umělce vyjadřovat se ke stavu světa?

Povinností rozhodně ne. Jeho povinností ale je upřímně vyjadřovat to, co cítí. Pokud se tak děje, je to pro mě umění. Přitom se může vyjadřovat k čemukoli, k mezilidským vztahům, nebo k tak banálním věcem, jako je třeba ztráta boty.

Když už se vyjádří ke společenské či politické situaci, má šanci něco změnit?

V zásadě ano, protože z historie víme, že některé písničky měly obrovský dopad. Například Ktož sú boží bojovníci. Myslím si, že i umělec může dát do pohybu sílu, která

Obsazování dalšího a dalšího území pak dává jedincům i národům pocit jistoty. Je to ale pocit naprosto klamný, protože život nakonec vždycky končí smrtí a člověk nechává na zemi vše na svém místě.

Proč jste se rozhodla na to téma napsat písničky i povídky?

Protože se dívám kolem sebe a svět tak, jak ho vidím, se mi vůbec nelíbí. Nechtěla jsem něco změnit, to určitě ne. Chtěla jsem se vyjádřit, protože mi není jedno, jaký svět po mně zůstane. Mám děti, a kdybych je neměla, mají je moji přátelé a další lidé. Už jenom proto mi není jedno, v jakém stavu jim to tu zanecháme.

Kdybych cítila, že mám dál hrát sama s harmonikou, tak bych s kapelou nebyla

změní politickou situaci v zemi. Protože ale každá změna přichází násilným způsobem, nejsem si jistá, jestli je to dobře.

Na minulém albu Gaia jste se obracela k přírodě, nová deska je o válečných konfliktech. Jaký by byl podle vás ideální svět?

Myslím si, že ideální svět vůbec nelze realizovat. Bylo by ale fajn, kdybychom my lidé byli rozumní a brali si jenom to, co potřebujeme k životu. Většina z nás, kteří žijeme v Evropě, se má dobře. Přesto si stále stěžujeme, pořád nám něco chybí. Já si přitom myslím, že bychom raději měli své hmotné bohatství investovat do rozvoje těch částí světa, které na tom tak dobře nejsou. Nemyslím tím, že tam budeme posílat jídlo a hmotné statky. Měli bychom spíš pomoci vybudovat společenskou strukturu tak, aby si tamní lidé dokázali sami vypěstovat potraviny, vybudovat obydlí a vytěžit z prodeje nerostného bohatství něco pro sebe. Například Afrika má nesmírné množství nerostného bohatství, přesto tam většina obyvatel živoří.

Jste zapojena do nějaké takové aktivity?

Nejsem tváří žádné charitativní organizace, ale asi dvanáct let jsem zapojena do projektu Adopce na dálku. Jeho prostřednictvím platím vzdělání dětem, jejichž rodiče si to nemohou dovolit. Připadá mi to smysluplné, protože díky tomu děti zůstávají ve své rodině, ve své zemi a ve své kultuře. Je to jenom kapka v moři, ale je lepší udělat něco než vůbec nic.

Rozhodně nejsem nešťastná. Nechodím

po světě a nepláču

a nezatajuje před sebou žádné své poklesky nebo špatné věci, které udělal.

Hudbu na svém albu jste označila jako chansonetto. Co to přesně znamená?

Je to literárně-hudební útvar, který vychází ze slova romanetto, jež zavedl Jakub Arbes, a ze slova chanson. Na mém albu je ale více vlivů. Cítím především český a slovanský folklór, tradici písničkářství či odkaz k italským lidovým písničkám. Další inspirace jsou pro dokreslení místa, na kterém se bitvy odehrávají.

Prošla jste vědomě v posledních letech nějakou hudební změnou?

Víte, u nás je šanson vnímaný jako určitý žánr, ale ve skutečnosti znamená v podstatě pouze písničku. Tak jsem ho i brala. Nevím, jak bych svůj hudební vývoj popsala. Připadá mi, že je to pořád v podstatě stejné, protože

K albu Marathón, příběh běžce vyšla kniha povídek, které se vztahují k jednotlivým písničkám. Je to už vaše třetí kniha. Máte spisovatelské ambice?

Vůbec ne, jenom se tím bavím. Opravdu.

Kopírují povídky příběhy textů?

Jak kdy. Například povídka Můj Timko věrně odpovídá příběhu písně Mamayev kurgarn. Jinde ale zase písnička pouze dokresluje atmosféru povídky. Není v tom systém.

Všemi vašimi povídkami prochází v různých podobách a převtěleních hlavní hrdina. Jaký je?

To je těžká otázka, protože je pokaždé někým nebo něčím jiným. Mění podoby podle toho, jak jde časem. Jednou je blecha, jindy muž, žena, dítě... Nemá stálou podobu. Jednou z jeho zásadních vlastností je ale upřímnost. Na sebe a svůj život se dívá pravdivě

stále skládám písničky, které nemají nijak zvlášť těžkou harmonii, většinou jsou v mol­lových tóninách a dost vycházejí z folklóru. V tom jsem se moc nezměnila. Samozřejmě ale od doby, kdy jsem začala skládat, až k dnešku uběhla dvě desetiletí. Změnu asi lidé nejvíce vnímají v tom, že jsem začala hrát s kapelou. Některým to vadí, ale věřte mi, že kdybych cítila, že mám dál hrát sama s harmonikou, tak bych s kapelou nebyla.

Jak přichází vaše písničky na svět?

Jednoduše. Sednu si a napíšu je.

To je všechno?

Přesně tak, to je všechno. Melodie mi takhle šly vždycky.

Mollové akordy, o kterých jste hovořila, jsou posmutnělé až ponuré. Proč ve vašich písničkách převažují?

Mám to v sobě tak nastavené, připadají mi lepší, lépe se mi v nich zpívá a lépe se mi při nich vymýšlejí melodie. Nemyslete si ale, že jsem nějak zvlášť depresivní. Jen nemám ve svém repertoáru moc veselých písniček.

Jste šťastná?

Rozhodně nejsem nešťastná. Nechodím po světě a nepláču. Mám ale takový pocit, že dokonale šťastný dnes může být jenom člověk, který zatím neprohlédl, jak svět funguje, anebo nemá empatii. To se ale dá během života změnit.