text Jarda Konáš

foto Shutterstock, Jana Kománková

Pupek tanečního světa

Klub Haçienda je pojem. Kapitola v dějinách taneční hudby, místo, které rozvibrovalo celou Velkou Británii a s ní polovinu světa. Pokud chcete vědět, proč budou dozvuky toho místa v populární kultuře ještě dlouho, čtěte dál.

Nejen že tento měsíc vychází nová deska New Order, tedy kapely, která je s existencí klubu spjatá a klub s ní, ale zároveň se v Británii začal před pár týdny promítat celovečerní dokument Do You Own The Dance Floor?, který mapuje vzpomínky fanoušků, hudebníků, zaměstnanců, ale především je takovou důstojnou nostalgickou tečkou za velkým příběhem jménem Haçienda.

Depresivní osmdesátky

S odstupem času se zdá, a shodují se na tom i pamětníci, že k fenoménu Haçiendy hodně přispěly vnější podmínky. Klub se zkrátka otevíral ve správný čas na správném místě. Peter Hook, někdejší

baskytarista Joy Division a New Order a zároveň spolumajitel klubu, v biografické knize Haçienda (jak neprovozovat klub) vzpomíná na moment, kdy začali plánovat budování nového prostoru: „1980 byl temný, zmírající rok. Útok na íránskou ambasádu v Londýně, vrcholilo řádění Yorkshirského Rozparovače (sériový vrah, jehož počet obětí toho roku přesáhl tucet, pozn. aut.), byla tu věčná hrozba jaderné války a do toho zabili Johna Lennona.“

Není divu, že britská mládež hledala únik v hudbě a ventilovala pochopitelnou frustraci přes punk, post punk a nastupující new wave. V Manchesteru vznikalo, zanikalo a průběžně fungovalo několik klubů, které se staly pro tamní scénu zásadní, ale většina

Každý den se dovnitř snažilo dostat dvacet lidí, kteří tvrdili, že jsou sourozenci někoho z New Order

Příběh slavného klubu vynikajícím způsobem podává film Nonstop party.

z nich měla otevřeno jen pár dní v týdnu a ani jeden by se nedal nazvat vyloženým útočištěm tamní, po hudbě bažící komunity.

Když pak v roce 1982 Haçienda otevírala, její majitelé dlouho dopředu obrazně řečeno seděli u rýsovacího prkna a v jednom jediném prostoru spojili to nejlepší z tehdejších slavných okolních klubů. Z The Twisted Wheel převzali allnightery a groove, z Pips obrovský prostor k tanci, The Reno přetáhli dýdžeje a udělali z nich své rezidenty, z Legends okopírovali dramaturgii, která chtěla skrze alternativnější program bavit i vzdělávat. A pak tu byl Electric Circus, který z koncertního hlediska neměl konkurenci a až do svého zavření v roce 1977 nabízel program, ze kterého si hudební fandové sedali na zadek. A přesně tohle všechno se najednou sešlo v klubu Haçienda na adrese 11 a 13 v ulici Whitworth Street West.

Otci zakladateli byli televizní moderátor a producent Paul Wilson a jeho kolega, hudební manažer Rob Gretton. Měli za sebou už několik let spolupráce, vlastnili label Factory, hodně je stmelil sice krátký, ale o to intenzivnější život s Joy Division. Na začátky Wilson vzpomínal v rozhovoru pro dokument o Haçiendě těmito slovy: „Otevřít klub byl Grettonův nápad. Říkal jsem mu: ‚Už jsme to zkoušeli, budeš platit 40 liber kapele, 110 dáš za techniku a zaměstnance a přijdou ti dva platící, nemá to cenu!‘, ale nenechal se odradit. Jeli jsme s New Order americké turné, hráli v klubech jako Danceteria a Hurrah‘s, a všechno to byly diskotéky s parkety, hodně groovy prostory. A tak jsem

A bylo to. Manchester měl svůj hudební středobod. Šuškanda fungovala dokonale, do Haçiendy mířilo stále víc lidí i známých hudebníků, kterým nešlo o koncert, ale o mejdan. Prostor byl otevřený sedm dní v týdnu a býval tak plný, že občas musel dělat pořadníky na vstupenky. „Každý den se dovnitř snažilo dostat dvacet lidí, kteří tvrdili, že jsou sourozenci někoho z New Order.

v Haçiendě ještě před otevřením prosadil přestěhování stage. Pódium na konci sálu z toho udělá jen další tuctový prostor. Přesunul jsem to doprostřed, a pak už bylo jen otázkou designéra Bena Kelleyho, aby z toho udělal sexy newyorskou diskotéku.“

Na konci osmdesátých let dal Manchester světu silnou komunitu hudebníků, kteří si prošli i mejdany v Haciendě, a někteří na klub dokonce přímo odkazují ve své tvorbě. Happy Mondays, The Stone Roses, The Charlatans a další, kteří se věnovali alternativnímu rocku a elektronice, vytvořili svéráznou scénu, které se pro její jméno i lehce tripový nádech říkalo Madchester. K této vlně pak hrdě odkazovala řada britpopových kapel s Oasis v čele.

Když je ochranka vyhodila, obcházeli frontu na ulici a prosili stojící lidi, aby jim prodali svůj lístek,“ vzpomíná Peter Hook. Hráli tam nově objevení The Smith, klub dával velký prostor i německé EBM scéně, která tehdy byla úplným zjevením, mladičká Madonna (mimochodem, vykradli jí v šatně tašku) tam měla úplně první koncert ve Velké Británii. A to byl teprve začátek...

Taneční horečka

V polovině osmdesátých let byla Haçienda jedním z prvních klubů, v nichž se v Británii hrál house. Rezidentní dýdžejové se na novou elektroniku rychle zaměřili, přijížděli i průkopníci z Chicaga, kde house vznikl. Haçienda měla dramaturgii postavenou na

Byli jsme zvyklí hrát pro patnáct set lidí, ale jakmile v davu najel efekt extáze, vždycky nás to dostalo

tematických večerech. Jeden z nich, páteční The Nude Nights, brzy ale svou popularitou všechny předčil a formoval nejen tvář klubu, ale celé taneční scény. Nude se dá přeložit jako nahý, ale název vznikl od myšlenky „nic dalšího“, rozuměj žádný program mezi dýdžejskými sety. To, co je dnes v klubech naprosto běžné, tedy taneční sety od večera do rána, vzniklo právě v Haçiendě. A zatímco ostatní kluby tehdy ještě jely podle staré dramaturgie večerů rozložených do bloků, které někdy dokonce uváděli konferenciéři, v Manchesteru bylo místo, kde se tančilo non stop. Vše vrcholilo bezpochyby na konci osmdesátých let, kdy vznikly rave a acid house a Haçienda, obrazně řečeno, roztančila celou Británii, která se pomalu seznamovala s extází. Ostatně, ne nadarmo se této kapitole ve vývoji taneční hudby říká Druhé léto lásky.

Houseové The Nude Nights byly hit, jezdili na ně lidé z širokého okolí a hlavně, o tom ještě bude řeč později, klub vytáhly poprvé od založení do černých čísel. Greame Park, producent a průkopník britského houseu, vzpomíná: „Mezi lety 1982 až 1987 bývala Haçienda občas poloprázdná. Málokdy mě něco nutilo sednout v Nottinghamu na vlak a jet tam. Kdyby nepřišel house, klub by už dávno zavřeli.“

Prozřetelní majitelé ale právě v roce 1987 nabídli Parkovi, aby si vzal na starosti houseové The Nude Nights. Společně s Mikem Pickeringem pak vytvořili dýdžejskou dvojici, která zůstala v Haçiendě deset let. „Nude Nights, to byla vždycky hlavní a největší noc týdne,“ dodává Pickering. „Byli jsme zvyklí

Extáze k Haçiendě patřila, brali ji všichni, všichni o ní mluvili otevřeně a, jak se dalo čekat, byla hlavním kamenem úrazu. V roce 1989 byl klub poprvé zavřen. Stalo se to poté, co v něm po pozření pilulky umřela šestnáctiletá dívka. Šlo o první smrt po extázi ve Velké Británii (Peter Hook ve své knize uvažuje, že možná na celém světě) a smutná zpráva zároveň fungovala jako šokující seznámení s drogou mimo komunitu. Proti Haçiendě se spojilo několik občanských spolků a politiků a po více než roce mediálního propírání dotlačili klub k uzavření a revizi zaměstnaneckého týmu. Otevřít mohl až po několika měsících, když rozšířil a proškolil ochranku, aby bylo riziko podobného neštěstí eliminováno. Marně. Žádné úmrtí už se sice v klubu nekonalo, ale nebezpečí přesto zabránit nešlo. Opakovaně došlo ke střelbě,

hrát pro patnáct set lidí, ale jakmile v davu najel efekt extáze, vždycky nás to dostalo. Ta změna v chování, pohledech, ta euforie byla jako mexická vlna, která vás spláchla od baru. Samozřejmě že s drogami měli někteří problém a přestali do Haçiendy chodit, ale místo nich přišli jiní,“ vzpomíná Pickering.

Haçienda byla jako sázet na dostihy

jeden z návštěvníků málem zahynul při opilecké rvačce, která skončila před klubem vhozením pod kola projíždějícího vozu.

A ochranka incidenty často přehlížela. „Viděl jsem chlapce, který v klubu spolykal osm tablet extáze a začínal se hroutit, tak se snažil přemluvit vyhazovače, aby mu zavolal záchranku. A ten chlap ho prostě vzal za límec, vyhodil ze dveří, zavřel a dál si povídal s kolegou,“ líčí Peter Hook, který je ve své knize překvapivě sebekritický a každou chybu otevřeně komentuje. Přiznává, že problémy s ochrankou byly jedním z důvodů, proč Haçienda nakonec skončila. Hlavní problém ale byly tradičně prachy.

Bez peněz není party

Účetnictví Haçiendy bylo od začátku mizerné a s výjimkou nástupu houseových party byl klub prakticky pořád v minusu. Peter Hook vypočítal celkovou ztrátu na osmnáct milionů liber: „Haçienda byla jako sázet na dostihy. Vsadíte padesát pencí na špatného koně, tak si říkáte, že je musíte získat zpátky a vsadíte libru. Sakra, zase jsem prohrál, teď musím vsadit dvě. V jednu chvíli jste v minusu padesát pencí a najednou je z toho dluh za zasraných osm mega.“

Když Haçienda v roce 1997 definitivně zavřela, majitelům, zaháčkovaným do spirály

dluhů, půjček a splátek, se tak vlastně ulevilo. Paul Cons, který v polovině osmdesátých let nastoupil do týmu jako PR manažer, sebe a své kolegy vůbec nešetří: „Majitelům trvalo strašně dlouho, než se naučili provozovat klub. Nejdřív to zkoušeli sami, což jim nešlo, pak to svěřili Ellie, která byla šikovná, ale o klubu nevěděla nic, protože do té doby dělala na recepci. Když konečně najali profesionála, začal naprosto základními změnami, jako zrušení prodělečného programu nebo snížení vstupného, když nikdo nechodil.“

Peter Hook dodává, že sice byli parta diletantů, ale všichni pro ten klub žili, a dokud vydělávali jinde, nevadilo jim lepit ztrátu, hlavně, že party pokračuje. „Vypočítali jsme, že od otevření v roce 1982 do zavření v roce 1997 jsme ztratili deset liber za každého návštěvníka, který prošel dveřmi. Spláchli jsme tolik skrze špatný management a čirou stupiditu. Nás to prostě nezajímalo. Šlo nám o vytváření historie, ne vydělávání peněz. Ale jestli budu někdy švorc, projdu se po Manchesteru a budu se ptát každého, jestli by mi nedal tu pětku zpátky,“ říká Hook pobaveně.

Peníze se pánům možná vydělat nepodařilo, ale historii bezpochyby psali.

Kousek slávy doma

Do You Own The Dancefloor, tak se jmenuje dokument o Haçiendě, který se začíná promítat v Británii. Věnuje se jak fenomenálnímu klubu, tak jeho zvláštnímu konci, kdy si mezi sebe fanoušci v aukci před demolicí rozdělili různé části objektu. Někdo má záchodové prkýnko, někdo cihlu, další komín. Schválně, dokážete si pro klub představit větší poctu?