Američtí rockeři Kings of Leon se v srpnu dvakrát představili v Evropě. Uprostřed měsíce byli hlavní hvězdou budapešťského festivalu Sziget a předtím zajeli pozdravit své fanoušky do islandského Reykjavíku. Headliner byl při tom.

text JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)

foto David Peltán (Sziget)

Laugardalshöll, Reykjavík, 13. 8. 2015

Laugardalshöll v ostrovní metropoli leží směrem ven z města a pojme asi osm tisíc fanoušků. Bylo plno, i když zřejmě ne vyprodáno. Diváci byli rozděleni do tří sektorů, samozřejmě podle toho, kolik zaplatili za vstupenku. Ty nejdražší stály v přepočtu necelých pět tisíc korun, ty nejlevnější necelé dva. A protože v srpnu vrcholí na Islandu turistická sezóna, nebylo s podivem, že velkou část diváctva tvořili turisté z celého světa.

Večer zahájila islandská čtveřice Kaleo. Nepřinesla nic, co bychom od tamních kapel co do hudebního projevu čekali. Inspirovala se v hudbě šedesátých let, chvíli zněla jako The Doors, chvíli jako běžná bluesová parta a avízované folkové prvky byly v jejím nepříliš zajímavém zvuku tvořeny pouze tím, že z pódia zněla akustická kytara.

Kings of Leon na sebe nenechali dlouho čekat. Protože v České republice dosud nevystupovali a nejspíš se tam nyní, v dobách své doznívající slávy jen tak nepodívají, neboť jejich koncert je prý ekonomicky poměrně náročný, dostavily se s jejich příchodem na pódium pocity velkého očekávání.

Kings of Leon nastoupili na velké pódium pod tři obrovské obrazovky nad hlavou i na stranách a vyzobávali z nějaké sedmdesátky nahraných skladeb. Tím, že je prezentovali v jednom čase na jednom místě, odbourali zvukové rozdíly, které do nich nemilosrdně vepsal ubíhající čas, a přichystali tak

vyrovnaný set, jenž měl spád. Trval ale jen hodinu a půl.

Živý zvuk kapely byl velmi inspirovaný chutí vracet se k soundu šedesátých let. Přitom si ale s vervou bral z moderních technologických možností, zvláště co se dosažení masivního pocitu týče. Kytarista a zpěvák Caleb Followill se na pódiu vůbec nemusel hýbat, přesto byl nepřehlédnutelně charismatický. Nezpíval jako mistr světa, pár chybiček udělal, nicméně měl všechno slyšitelně pod kontrolou a mezi jednotlivými písněmi dokonce při předstírané chladnokrevnosti nabídl i několik průpovídek. Třeba tu, že přeletěl několik časových pásem a nejraději by se opil.

Velmi podstatnou složkou koncertu byly projekce. Při některých písničkách posloužil videoklip, u drtivé většiny ale došlo na záběry, které příjemně překvapovaly svou nápaditostí. Když se hned s úvodní Supersoaker lila na kapelu z plátna voda, bylo to až podezřele „islandské“, současně velmi emotivní. V tom duchu se pak nesla i další spojení s projekcemi, když vše samozřejmě doplňovaly prostřihy na práci jednotlivých muzikantů na pódiu.

Byl to náramně dobrý koncert, takový, který by si čeští fanoušci téhle kapely zasloužili vidět. Ostatně i fanoušci rockové hudby vůbec, protože její „argumenty“ Američané bez pardonu na pódiu ctili.