text kay buriánek

foto falcon

Tragédii jsem proměnil v triumf

Patrik Vrbovský, známý jako velmi úspěsný rapper Rytmus ze Slovenska s cikánskými kořeny, mluví otevřeně nejenom o svojí hudební kariéře a velmi vybroušeném citu pro byznys, ale překvapivě i o traumatech z dětsví a dospívání i o lapsech xenofobní rasistické společnosti.

Měli jsme mít na sebe jen deset minut, ale nakonec z toho jeho přičiněním byla skoro hodina uvolněné konverzace, která elegantně (alespoň pro mne) odkryla hodně mediálního balastu a poodhalila, jaký Patrik ve skutečnosti je. Ano, má rád peníze, má rád pozornost, slávu a ostrá světla reflektorů, ve kterých celou svoji kariéru žije. Neprohrává, chce udávat směr, být úspěšný. Většina z toho se naplnila a stále naplňuje. Přesto v sobě má i traumata ze lží, rodinných bitek a dlouhou dobu nenaplněného hledání. O tom je dokument Sídliskový sen, který je od konce srpna v kinech a o (také) tom bylo i naše povídání.

Moje první otázka se vlastně vůbec nevztahuje k dokumentu, ale napadla mě,

když jsem po novinářské projekci zůstal na tiskovou konferenci. Překvapilo mě, že vám, nebo ti, většina novinářů, kteří pokládali otázky, tyká. Je to normální?

Je, absolutně. Pojďme si tykat. Já mám z vykání divný pocit. Ale zase chápu, že někde fungují taková pravidla. Jenže rap je hudba pro mladé, sem vykání nepatří... ale fakt je, že už se mi to také stává, že přijdou fanoušci a vykají mi. Jenže to už je, žel, věkem, tím generačním rozdílem.

Bydlíš v Praze?

Půl na půl. Můj tým je Piešťanech, takže pendluju mezi Slovenskem a Prahou, a dokud bude fungovat firma, vydavatelství a Kontrafakt, tak se budu muset pořád vracet.

Myslím, že teď jsem na vrcholu

že čtyřicetiletý týpek moc nechápe, co se dneska v hudbě děje. Ale všechny tyhle věci se odvíjejí od mých pocitů, od situace, jaká je na scéně. A taky na to má vliv, jestli jsem stále soutěživý a mám tendenci ukazovat, že jsem schopný přijít s něčím novým.

A jsi?

Jsem, myslím, že teď jsem na vrcholu. Chci být nejlepší a chci, aby se na mě pamatovalo jako na toho, kdo tu hiphopovou scénu definoval. Je to moje forma překonávání sama sebe. Protože vím, že hodně mých vrstevníků rapperů je dneska už v prdeli. Nechci je jmenovat, ale vím, že hodně z těch, co se mnou začínali na přelomu roku 2000, už na to nemá.

Mluvíš o česko-slovenské scéně?

Ano.

Existuje ještě pořád rivalita mezi těmi dvěma tábory?

Myslím, že dnes už ne, že karty jsou jasně rozdané.

Jakože slovenská scéna je dál?

Určitě. Minimálně máme mnohem víc rapperů, kteří se tím regulérně živí.

To mě nezajímá, ptám se spíš, jestli udávají směr...

Je jich víc, na Slovensku je o tenhle druh

Můžeš cokoli, ale mě spíš zajímá, jestli v blízkém horizontu něco přesahuje rámec hip hopu...

Alba, koncerty a klipy. To dělám celý život, je to gró mého úspěchu, na tom jsem postavil svoji kariéru. Všechno ostatní jsou jen takové dočasné projekty. Ale tohle mě naplňuje, protože hudba jako taková nikdy nestagnuje a stále se mění a vyvíjí.

Sleduješ hudbu, trendy?

Ano. Ale také si uvědomuju, že někteří fanoušci vyrůstali na mých věcech řekněme od roku 1997 a zasekli se na tom soundu, takže já kvůli nim třeba udělám něco právě s tím sedmadevadesátkovým zvukem. Zrovna se chystám natočit takové album, které bude pro všechny, protože je mi jasné,

Kam až se dá jít v tvojí kariéře? Je vůbec ještě čeho dosáhnout?

Jasně. Hip hop je velmi kreativní území.

Jaké máš tedy plány?

Minimálně se dál živit hudbou, nebo spíš dělat hudbu, ať už z toho něco budu mít, nebo ne, protože jen tak se cítím šťastný a sám sebou. Můžu točit klipy, dokumenty, filmy...

Otčímovi jsem nadával do kokotů, bylo to zlé, když byla nějaká vypjatá situace

Ne, to asi ne.

Vidíš. Hip hop rozbil všechny prodeje, views, koncertně...

A ta dominance trvá?

Stále se to mění. Byl i útlum. Třeba kolem roku 2009, když jsem vydal desku Kral, skoro nikdo nekoncertoval. A já měl zřejmě štěstí, že se mi to tehdy podařilo prolomit. Možná to bylo i tím, že mi bylo třiatřicet let, takže jsem byl na hraně, v pohodě pro mladé i pro tu původní základnu. A všichni, co přišli po mně, ti jsou o osm i víc let mladší než já, takže tehdy nikdo nepředpokládal, že se chytne někdo, komu bylo v té době dvaadvacet až pětadvacet let. Měl jsem štěstí, že jsem ještě nasál atmosféru komunismu, než padl, a na sklonku třicítky jsem dal Bengoro, což byla z úst třicetiletého člověka uvěřitelná věc. Nikdo jiný s podobnou schopností, v tomtéž věku, mezi Čechy ani Slováky nebyl.

Jeden náš společný známý mi nedávno říkal, že jsi se vyjádřil o nové generaci rapperů v tom smyslu, že bys i třeba někomu rád pomohl, ale že tu nikdo nadějný není. Tahle skepse stále trvá, nebo víš o někom, kdo by za to stál?

Někdo by se určitě našel, ale problém spíš je, že si chtějí všechno dělat sami. Neuvědomují si, že já můžu poskytnout své know-how, prostě to tady ještě takhle pořád nefunguje. Můžu prakticky komukoli zaplatit klipy, album, ale když pak řeknu,

Byl dlouho jen BiggBoss a pak nic...

Ale nerozválcovali stejně...

Ale nutno říct, že dneska mají velmi stabilní pozici...

Mají. Protože jsou Pražáci. Vladimir 518 je velmi respektovaná persona. Všechny jeho mimohudební aktivity jsou fajn a patří k věku, protože se chce posunovat. Je nejsilnější, ty krize scény ustál a jde dál. Ale u nás hip hop, bez podpory médií, která se snažila nalít lidem do hlavy všechny ty mainstreamové sračky, všechno převálcoval.

Absolutně bez podpory médií?

Mám brát jako mediální podporu YouTube a Facebook?

hudby větší a seriózní zájem. V Čechách, jediný, kdo podle mě dělá nějaký nový sound a je to profesionální a má to hlavu a patu, je Ektor. Ostatní... i když musím říct, že ta nová generace, která přichází teď, je lepší, než to bylo kdysi. Ale přesto... možná proto u vás nikdy nebyl takový boom, že by hip hop převálcoval všechny ostatní styly...

že z toho chci profit v podobě procent, protože to je moje zhodnocená investice, najednou je problém. Peníze jsou nakonec vždycky problém. Já si chci rozumět hlavně po lidské stránce. Vidím kolem sebe hodně talentovaných lidí, ale většina z nich svůj talent nedokáže uchopit. A já vím, že když komukoli z nich řeknu, teď mě pět let poslouchej a pak uvidíš výsledek, je to pro většinu těžká a nepřekonatelná věc.

Ego...

V rapu mají všichni silná ega. Ale třeba se to stane, někdo za mnou přijde nebo někoho uvidím a dáme se do řeči... Mám vlastně dva takové lidi, jmenují se Laris Diam a Maiky Beatz, ale s nimi jsme spíš v takovém skoro rodinném vztahu. Maikymu koupím věci, co potřebuje do studia, a on pro mě dělá hudbu. U něj jsem také potkal jeho sestru a zjistil, že dobře zpívá. Pro mě to je spíš

v té rovině, že chci, aby si někdo pamatoval, že jsem mu pomohl a pomáhám. Protože já peníze nepotřebuju, nemám vizi, že na všem musím vydělat. Jen se nechci nechat okrádat. Maiky je mladý a velmi talentovaný, všechny nejzásadnější hity na poslední desce Kontrafakt jsou od něho. Přišel s novým zvukem a v tom, co dělá, je hodně dobrý.

Abychom se také dostali k samotnému dokumentu. Řekni mi, do jaké míry jsou ty kecy kolem, co jsem slyšel na tiskové konferenci, marketing a do jaké míry pravda? Ty jsi opravdu neměl k dokumentu těch sedm let, kdy se na něm pracovalo, přístup?

To nebyl marketing. Ptali se mě, tak jsem jim vysvětlil situaci. Opravdu jsem nic neviděl. Ani by nemělo žádnou logiku, abych si točil dokument sám o sobě.

Byl jsem nevyrovnaný, moje máma mi lhala až do mých osmnácti a sama utíkala před realitou

To ne. Na druhou stranu se takhle mohlo lehce stát, že se ve finální verzi objeví víc věcí, se kterými nebudeš souhlasit...

No, a stal se opak. Musel jsem je nechat přidávat. Říkal jsem režisérovi – starý, je to slabučké. Je to vata, musíme tam opravdu reálně dát věci o mém velmi špatném vztahu s otčímem. A on se toho bál. Protože moje matka se vším souhlasila jen pod jednou podmínkou, že to nerozjebe naši rodinu. Když jsem pak viděl první střih už se mnou, měl jsem velké připomínky právě ke scénám s otčímem. Chtěl jsem, ať to buď vyhodí, protože nechci, aby mi tam takhle lezl do prdele, nebo ať to alespoň vybalancují nějakými negativními věcmi...

Jsou tam ostrá místa...

No jasně že jsou! Normálně jsem přiznal, že jsme měli s fotrem špatný vztah. Ale on přitom mluví o tom, jak měl Paťinka rád, já jsem to měl těžké, nikdo mi nebyl na svatbě, prostě lži...

Na druhou stranu, zamysli se, co měl o vašem vztahu asi tak říkat jiného?!

Přesně tak. Přemýšlel jsem nad tím a taky to v dokumentu komentuju. Že těžko hledal slova, byl v rozpacích, měl jiný slovosled... A chtěl jsem se k tomu ještě vracet, ale režisér Miro Drobný mi to rozmluvil s tím, že to není dokument o mém otčímovi. Ale prostě jsem chtěl, aby to byl pravdivý a reálný obraz toho, jak byly naše vztahy skutečně nastavené... Včera na premiéře

Takže se dá říct, že dneska k sobě chováte oba nějaký respekt?

Ano, ale stejně něco pořád viselo ve vzduchu a tímhle filmem jako bychom opět vyložili karty na stůl a podívali se pravdě do očí. Vyčistilo to náš vztah. Včera jsem mu poprvé a přede všemi veřejně poděkoval, že to se mnou ty roky vydržel v dobrém i zlém, i za to, že ze mě vyrostl ten člověk, kterým jsem dnes. Protože nebýt toho, dneska jsem možná někdo úplně jiný.

v Bratislavě jsem se normálně poprvé s otčímem objal.

To jsem se stejně chtěl zeptat – jaký máte spolu vztah teď, i bez ohledu na dokument?

Viděl to, řekli jsme si svoje... Hele, v mých devatenácti letech jsme se poprali a od té doby byl odstup. Taky jsem mu nadával do kokotů, bylo to zlé, když byla nějaká vypjatá situace. Potom to trochu opadlo, začalo se mi dařit, díky čemuž jsem byl vyrovnanější, už jsem nebydlel doma.

Je pro tebe Sídliskový sen hodně emocionální záležitost?

Termín ‚emocionální‘ je relativní. Pokud ano, tak v tom, že mi pomohl dát řád nabouraným vztahům, protože nebýt filmu, nikdy by se nestalo to, co jsem popisoval před chvílí. Nikdy bych si takhle před lidmi neměl šanci nikoho zavolat a usmířit se s ním. Takže když následně ti lidé vstali a tleskali, byla v tom pro mě určitě velmi silná emoce. A ten moment jako by stvrzoval, že už by mělo být všechno v pohodě, že není žádný důvod bojovat.

Rodiče dokument neviděli před premiérou? Ani fragmenty?

Ne. Ještě den před premiérou jsem se

hádal s mamkou. Měla strach, co tam o ní vyprávím.

Když se zhruba před rokem Indií uzavřelo natáčení a začalo se stříhat, ty jsi do toho vůbec nezasahoval?

Ne. Potom jsem měl možnost vidět dokončený hrubý střih, ten jsem pocitově okomentoval a potom nadešel moment, který je typický pro celý můj život. Nejenže jde s kůží na trh režisér Miro Drobný, ale hlavně jdu já s tou svojí, tak jsem si udělal takový soukromý průzkum v různých sociálních vrstvách. Politik, psycholog, socka ze sídliště, sledoval jsem, jak na to reagují a podle toho jsem potom poznámkoval finální střih, aby byl dokonalý. Buď jsem jim to pouštěl celé ve studiu, nebo jsme

Nikdy jsem neslyšel, že by někomu do osmnácti let života zatajovali, že je vlastně cikán a vychovali ho jako gadža

dělali i soukromá promítání v kině pro deset patnáct lidí. Já to tak dělám i s deskami.

Musím říct, že jsem čekal trochu jiný typ dokumentu. Víc zákulisí, backstage, koncerty, hadry, auta, šperky, hodinky, holky. Tohle je dost osobní sociální sonda, odhalující hodně z tvého soukromého života. Jak na to reagují tvoji kamarádi, veřejnost?

Ty popisované věci patří na YouTube a na sociální sítě, myslím. Pro kina jsme chtěli něco jiného. Mám rád neobvyklé věci. Já jsem byl také vlastně dost překvapený. Musíš si neustále uvědomovat, že jsem opravdu nevěděl, s jakým materiálem pracují, protože Miro točil i takové věci jako koncerty, jejich zákulisí a tak. Jenže jak víc a víc přicházel do kontaktu s mojí rodinou, zjišťoval, jak je vlastně celá v píči a že to je to velké téma. Že já jsem byl nevyrovnaný, moje máma mi lhala až do mých osmnácti a sama utíkala před realitou.

Takhle žije ale spousta obyčejných lidí, naprosto všední, smutné, zmutované životy...

Ano, možná právě proto jsem rád, že ten film je takový, jaký je, že se v tom třeba uvidí... Ale stejně, ještě nikdy jsem neslyšel příběh o tom, že by někomu do osmnácti let života zatajovali, že je vlastně cikán a vychovali ho jako gadža. To mi přijde zajímavé.

Mně spíš přijde absurdní, že za celou dobu nepřišel žádný impuls zvenčí, od známých, vzdálené rodiny, příbuzných, který by na to upozornil...

Proto se mamka přestěhovala do Piešťan. Brala to jako vykoupení, novou identitu a počítala s tím, že někteří poloviční cikáni nevypadají jako cikáni, jsou bledší. Takže asi tajně doufala, že to na mně nebude vidět. Teď to na mně je vidět?!

Ne, haha, ale to ona přece nemohla předpokládat...

Nemohla a bylo to na mně trochu vidět. Ale když mi někdo řekl, že jsem cikán, tak jsem to vůbec nebral vážně, protože jsem věděl, že mám bílou mámu a bílého otce. Jenže geny nezapřeš, začal jsem se cítit jinak než bílí, a s některými cikány jsem se i dokonce identifikoval. Přes to všechno jsem si říkal, že to je blbost, naši nadávali na cikány, to je nesmysl. A když jsem se to všechno dozvěděl, tak jsem šel za mámou a byla to nechutná, vypjatá situace.

Byl jsi z toho všeho frustrovaný?

Extrémně. Kdo by nebyl. Kdybych vyrůstal mezi mírumilovnými lidmi, tak možná ne, protože by mě poplácali po ramenou a řekli mi, ať jsem na svůj původ hrdý. Jenže já žil mezi lidmi, pro které jsou cikáni spodina. Trochu to změnil fakt, že jsem v té době potkal svého biologického otce, cikána, velkého frajera, nadaného hudebníka. Jenže já vyrůstal mezi extrémně rasistickými lidmi a věděl jsem, že v některých situacích bude lepší tvrdit, že jsem Ital. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se se svým pravým původem vyrovnal. Možná, kdybych nežil v tak rasistické zemi, všechno by dopadlo jinak. Paradoxně mi s tím pomohl rap, protože rap je real. Nechtěl jsem se prezentovat jako falešný talián. A tak jsem proměnil svoji životní tragédii v triumf. Špatné období v krásné.

Žil jsem mezi lidmi, pro které jsou cikáni spodina

Uvědomoval jsi si už tehdy, že se to dá vlastně otočit a použít jako dobrý marketingový tah?

První krok byl, že jsem si zavolal všechny, kterým jsem lhal o svém původu, a řekl jim pravdu. Ten druhý, když se to o mně začalo šířit. Začal jsem dávat cikánská slovíčka do textů...

A jak to vnímala cikánská komunita?

Vždyť v té době neměla žádného svého veřejného hrdinu. Ale stejně jsem asi tehdy ještě o nějakém marketingu nepřemýšlel, asi jsem měl strach, že tím moje kariéra spíš utrpí. Protože všude vládla silná rasistická nálada. Stejně jako dneska. Je to podobný případ, jako když je někdo gay, celou dobu to tají a v momentě, kdy s tím jde ven, strašně se mu uleví a pocítí konečně svobodu. Muže pak být hrdý sám na sebe. Já jsem nebyl hrdý sám na sebe, dokud jsem to přiznání neudělal, a nebylo to kvůli

marketingu. A potom jsem naopak byl tak hrdý na svůj původ, že jsem si nechal na předloktí vytetovat ‚gitano‘, což je španělsky cikán. Myslím si, že jsem pro cikánskou komunitu udělal dost, minimálně jsem dobrý příklad, že společenské předsudky se dají porazit úspěchem a prací.

Jsou ty rasistické nálady na Slovensku tak extrémní, jak o nich mluvíš?

Ty kokos, úplně! Mě se třeba dotýká, když někdo nadává cikánům, že okrádají stát. Když u vás nějaký politik rozkrádá státní kasu, tak neházím do jednoho pytle všechny Čechy. Ne všichni jsou přece dépéháčkaři, mafiáni, vymahači, dealeři drog... Jenže devadesát procent mediálních komentářů na adresu cikánů za posledních dvacet let je jenom o tom, jak žijou v ghettu, koupou se v špinavém potoce, prostě vždy v negativním světle. Takže mi asi nezbývá, než si toho moc nevšímat, nerýpat se v tom, žít si svůj život a snažit se, aby byl co nejkvalitnější.