aneb

posledních festivalových historek

Pro předešlá dvě čísla Headlineru jsme pro vás vyslechli celkem sedmnáct historek spojených s hudebními festivaly, které nám vyprávěli čeští muzikanti a pořadatelé. Na závěr sezóny připojujeme pět posledních.

Jugi (UDG)

Vyspi se s kapelou

Na festivalu JamRock v Žamberku jsme někdy v roce 2009 spali v úžasných srubech, které vlastní šéf festivalu. Bylo tam veškeré pohodlí, vířivka, a my se těšili, že si to za rok zopakujeme. Jenomže za rok jsme s Liborem Pavlatou, tedy šéfem festivalu, vymysleli takovou bláznivou akci, kterou jsme nazvali Vyspi se s UDG. Spočívala v tom, že jsme ve festivalovém městečku měli mít speciální velký stan, který bude komfortní, dokonce s matracemi a peřinami, a v něm strávíme noc s našimi fanynkami. Pořadatelé vymysleli takovou hru, která nabídla vítězi možnost strávit s námi noc ve stanovém městečku festivalu. Když jsme dohráli, šli jsme na bar. Pak ale začalo pršet a my se rozhodli vydat k tomu našemu stanu, který jsme předtím nehledali. Ve stanovém městečku jsme se ptali lidí, jestli nevědí, kde stan pro akci Vyspi se s UDG je, ale nikdo nám nebyl schopen pomoci. Nakonec jsme ho našli. Byl to párty stan a před ním čekala jedna holka. Spát se v něm nedalo, zvláště ne v tom dešti. Vůbec na to nebyl vybaven. Skončilo to tak, že jsme akci Vyspi se s UDG zrušili. Tři z nás se nakonec vyspali v autě a další tři ve stanech u nějakých holek.

Rytmus

Až po pás

Vystupoval jsem na jedné indoorové akci v Brně, na které už se představilo několik kapel před námi. Brzy jsem ucítil a uviděl, že na pódiu je jakási prasklina. Nedalo mi to, přešel jsem po ní, a měl jsem pocit, že to tak trochu zapérovalo. Vykolejilo mě to a namísto toho, abych se tomu místu vyhýbal, jsem k němu během koncertu neustále chodil, našlapoval na ně a zkoumal, jestli mě udrží. Neudrželo. Při jednom z dalších svých průzkumů jsem se propadl až po pás. Naštěstí jsem se nezranil, vylezl jsem ven a pokračoval dál. Komu se ale poštěstí propadnout se při vystoupení na pódiu. Jinak strašně rád dělám na pódiu fejky. Jednou jsem například musel při vystoupení na záchod, ale rozhodl jsem se kvůli tomu koncert nepřerušit. Protože používám bezdrátový mikrofon na vysílačku, namířil jsem si to na toaletu a přitom jsem rapoval. Tak to pokračovalo i na toaletě, a samozřejmě i poté, kdy jsem se zase vrátil na pódium.

Jan Kalina (Sto zvířat)

Pistole, tepláky, amatéři a zloději

Zatímco dneska se už téměř všichni pořadatelé a promotéři svému řemeslu naučili, a tak i když hrajeme se Zvířaty každý víkend tři čtyři festivaly, za celou sezónu narazíme na jeden nepovedený, devadesátá léta byla jiná. Pamatuju si dobu, kdy na festivalech byly několikahodinové skluzy, na pódiu se prali bubeníci hned tří kapel, kdo si postaví právě teď bubny, zatímco vzadu vesele chlastali pořadatelé, o nevyplácení honorářů, nekvalitní a nevýkonné aparatuře ani nemluvě. Já osobně jsem při dožadování se honoráře koukal jednou i do hlavně pistole zcela opilého pořadatele v teplákách. Nebo když jiný pořadatel při pohledu na tu haldu peněz před sebou nevydržel a uprostřed festivalu zdrhnul se všema prachama pro kapely na chatu, kam si pro něj přijela policie.

A v této české podivné a složité porodní festivalové situaci jsme dostali nabídku zahrát si na obrovském festivalu v německém Idar-Obersteinu. Do Německa jsme díky našemu tehdejšímu německému manažerovi s českými kořeny jezdili často, ale vždy se jednalo o hraní po klubech a tohle měla být naše první festivalová zkušenost. A právě kvůli tehdejší české festivalové upocenosti jsme odjížděli za hranice s velmi smíšenými pocity. Jelikož jsme den předtím hráli v Darmstadtu, přijeli jsme do Idaru už po obědě a byli jsme překvapeni velikostí areálu, pódia a množstvím lidí pod ním. Nic takového jsme do té doby neviděli, a to jsme ještě netušili, co nás všechno čeká.

Když na to dnes vzpomínám, tak si uvědomuju, že nejtěžší bylo tvářit se, že takhle je to pro nás zcela běžné a normální. A tak jsme se jeli ubytovat do krásného hotelu, kde měl každý svůj pokoj a plnou lednici heinekenů, a tudíž čekání na večerní vystoupení v „prajm tajmu“ bylo velmi příjemné. A pak najednou policejní eskorta jela před naším stařičkým tranzitem, abychom byli na místě včas, měli jsme chlazené ručníky v šatně a po zjištění, že jeden z nás má narozeniny, přibyla basa šampusu od hlavního pořadatele. Všichni zvukaři byli milí, navíc s vysílačkami, a bedňáci rychlí jak mechanici formule 1. A samotný koncert krása, pověstná ledovost německého publika ta tam a závěrečné „zugabe, zugabe“ jsme slyšeli snad ještě na Rozvadově. Mám radost, že tenhle pátek hrajeme v Čechách a nemusím se už bát pistole, tepláků, amatérů a zlodějů.

xindl x

Tady v kempu…

Onehdy jsme hráli na jednom festivalu na Slovensku, ale bohužel už si nevzpomínám na jeho jméno. Konal se v kempu a my tam dojeli až v jednu hodinu ráno, abychom na místě zjistili, že program má obrovský skluz a do toho ještě hustě prší. Náš zvukař šel omrknout pódium a zjistil, že nemá jističe a elektrika je už částečně pod vodou. Šel tedy za tamními techniky a říká jim: „Hele, kluci, vy tu nemáte jističe.“

„Tak víš, co, nemáme. Ale tady v kempu…“ odpověděli technici.

„Mohli bychom to přepojit,“ navrhl náš zvukař.

„Víš co, jiné kapely tak taky hrajou,“ bránili se technici.

„Ale ona ta elektrika je už skoro pod vodou,“ pokračoval náš zvukař.

„My víme, že je to už pod vodou. Ale tedy v kempu…“ zněla odpověď.

„To by taky mohlo někoho z kapely zabít,“ namítl náš zvukař.

„Tak to by mohlo. Ale tady v kempu…“

Zhruba v tomhle duchu se odehrával celý rozhovor. Nakonec jsme začali hrát ve tři hodiny ráno asi pro třicet lidí, kteří vydrželi, a místní technici z nás byli tak nadšení, že nám začali odpojovat reprobedny už během poslední písničky.

se k této pasáži dostali, bicí ztichly a lidé zpívali. Potom už ale bicí nenastartovaly, a když jsme se podívali za sebe, viděli jsme Melmuse, jak leží na bicích a spí. On prostě po té kalbě s Arakainem usnul při koncertu. Pokud si dobře pamatuju, hrál tam tenkrát i Vitacit a jejich bubeník Dan Hafstein byl tak hodný, že nám pomohl dostat Melmuse z pódia.

A víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že jsme nedávno, po těch asi jednadvaceti letech, hráli na padesátých narozeninách chlapíkovi, který je primářem jednoho oddělení v jedné pražské nemocnici. Řekl nám, že tenkrát na tom koncertě byl a stal se tam z něho fanoušek Alkeholu. Na koncertě, na kterém nám usnul bubeník.

Tonda Rauer, Alkehol

Bubeník už spí!

Je to už strašně moc let, stalo se to někdy ve čtyřiadevadesátém. Tenkrát u nás ještě nebylo moc festivalů, ale nám se za sebou sešly dva, které od sebe byly dost vzdálené. První byl v Hustopečích na Moravě a druhý den jsme spolu s dalšími kapelami jeli na festival Čtverec k Rumburku. V Hustopečích se spřáhli kluci z Arakainu s naším bubeníkem Martinem Melmusem a mohutně oslavovali. Kalili celou noc a cestu do Rumburka absolvoval Martin s nimi, takže se u nich jelo nonstop až tam. Kvůli tomu se nám pak stalo to, co jsem už pak nikdy nezažil, a jsem docela rád.

Náš koncert v té době končil písničkou Na Slamníku. Je v ní místo, kde se bicí zastaví, lidé zpívají sami, a potom se skladba zase rozjede a kapela ji skončí společným zpěvem s lidmi. Jakmile jsme