Je jedním z reprezentantů mladé písničkářské generace. Jeho klipy mají miliony zhlédnutí na YouTube a lidé mu posílají hlasy do Slavíka. Podle Jardy Konáše si Voxel za album Motýlí efekt zaslouží pozornost. V Honzovi Vedralovi jeho texty a pozitivní podbízivost vyvolávají chuť topit koťátka.

Těžká otázka. V rámci obsahu o inovaci moc mluvit nelze, po technické a propagační stránce ale Voxel patří ke generaci muzikantů, kteří plně využívají sociálních sítí a můžou v tom ostatním rozdávat lekce. Platí to i pro novou desku, kterou táhne singl V naší ulici. Ten už si na YouTube pustily přes tři miliony lidí a má velkou zásluhu na loňském získání Slavíka. A takových skladeb na desce najdeme víc.

Generace, pro kterou Voxel zpívá, už to nepamatuje, ale zkraje devadesátých let na obrazovce coby meteorolog a později psychotronik působil jistý Jan Zákopčaník. Voxel přichází se stejným konceptem, kterým tento exot šířil pozitivní vibrace. Ale chybí mu k tomu něco tak ikonického, jako byl Zákopčaníkův pozdrav „slunce v duši“. Na své desce Motýlí efekt nabízí za každou cenu pozitivní písničkářství s prvoplánově popovým přesahem. Chtěl by být Ed Sheeran, ale jeho tvorba nemá hranu. Po zahraničních vzorech marně kouká. A hudba z desky tak vyvolává vzpomínku na tuto legendární scénku z České sody.

Příjemná, víc k tomu říct nejde. Naprosto naplňuje mainstreamové standardy a přidává decentně tu čtverylku, tu častušku. Sám s kytarou je Voxel prostě jen veselý písničkář, ale ve skladbách natočených s kapelou už člověk může překvapeně zpozornět. Minimálně při prvním poslechu.

Podbízivá, předvídatelná. Každá písnička vyvolává pocit, že jste ji už slyšeli. Nicméně jí nelze upřít na tuzemské poměry velmi slušnou produkci, byť pod značkou první signální.

Je potřeba od Motýlího efektu moc neočekávat – Voxel si nehraje na světoborného songwritera a kdo ví, jak by si novinka vedla, nebýt současné popularity YouTube interpretů. Pokud ale mají rádia do této společnosti hrábnout a vybrat si někoho do rotace, jsou nové Voxelovy písně rozhodně větším přínosem než Pavel Callta nebo Slza.

Voxel není bez talentu, ale rozhodl se tvořit, jako Slza, Callta, Deyl a podobní hudebně i textově konformní mládežníci, plakátovou vatu. V jeho případě pozitivní tak, až se i zcela střízlivému posluchači chce vraždit koťátka. Přínos může jeho aktuální produkce mít, pokud někoho hudebně zdatného naštve natolik, aby se proti ní ostře vyhranil. Generace podbízivých písničkářů, kterou reprezentuje, by to už potřebovala.

Voxel se dlouhodobě snaží o pozitivní písničkařinu, chce bavit, rozdávat dobrou náladu a o nic víc mu nejde. Nebudete mít nejmenší důvod mu to nevěřit bez ohledu na to, zda vás deska zaujme, či ne. Co by za to někteří jiní muzikanti dali.

Nic není jenom černé, nebo jenom bílé. Bez kontrastu zbývá Voxelovu jednorozměrnému světu pouze póza. A v hudbě okaté pokukování po Edu Sheeranovi, Jasonu Mrazovi a dalších současných písničkářích. Autentická tak na desce zůstává pouze jeho ostravská výslovnost, když třeba místo shledání vyslovuje „zledání“.

Technicky narážíme občas na klišé a křečovité rýmy, obsahově témata nejdou hlouběji než pod otázku „nemůžeme se na sebe aspoň chvíli usmívat?“. Ale tomu se asi v případě popu pro teenagery vyhnout nelze. Na druhou stranu téměř v každé skladbě slyšíme i vtipné a zajímavé obraty, v písních, kde hostuje parťák Pokáč, oba folkaři skutečně příjemně baví.

Voxel se snaží sdělit myšlenku, že máme vidět svět pozitivně. Ale jeho slova jsou plakátová a občas prostě pitomá tak, že mírová mise Tomáše Kluse, kterému by se evidentně rád přiblížil, proti tomu vypadá jako hluboce intelektuální tažení. „Sem tam to je vážně těžký, být spolu jen přes esemesky.“ „Já a ty tvoříme okamžik a ten žádnej smartphone neumí zachytit.“ „Z naší lásky a přátelství napneme most, který nám zkrátí náp píď, každou vzdálenost.“ To nejsou jediné důkazy, že Voxelova slova většinou zůstávají jen pokusy o rýmy.