text Veronika Ondečková

foto facebook kapely

Pódia nám byla malá

The War On Drugs patří mezi senzace současné indierockové scény. Ještě před svým prvním tuzemským koncertem, na kterém to plně potvrdili, s námi mluvil jejich věčně usměvavý bubeník Charlie Hall, který před turné odjel kempovat do hor.

„Máme teď zhruba desetidenní přestávku, tak jsem vyrazil s rodinou podniknout několik menších výstupů,“ říkal hned na úvod spokojeně. A pak už přišel čas na to, pobavit se o muzice.

S The War On Drugs jste od jejich začátků příležitostně bubnoval. Teprve předloni jste se však stal stálým členem. Proč ne dříve?

V sestavě se v prvních letech prostřídalo několik muzikantů a další na ni byli různým způsobem napojeni. Kluky jsem znal už před založením kapely, vnímal je jako rodinu a občas si s nimi zabubnoval. Chvíli mi ale trvalo, než jsem se sladil s tempem, jakým se v posledních deseti let ubírali. Na řadu přišla intenzivní turné a neustálé cestování doma i v zahraničí, což jsem si v tehdejší době

nemohl dovolit. Měl jsem závazky v dalších projektech a také má rodina by mou nepřítomností trpěla. Mezitím se ale v kapele, zejména v souvislosti s vydáním posledního alba, spousta věcí změnila. A na mé straně také. To, jestli přijmout post stálého člena nebo jej odmítnout, najednou přestalo být otázkou. Stát po boku spoluhráčů, které miluji a obdivuji, navíc za tak výjimečných okolností, jaké se odehrávají nyní, na to jednoduše musíte s radostí a poctou kývnout.

Jaký je váš vztah s frontmanem Adamem Graduncielem?

Adama považuji za jednoho ze svých nejbližších přátel. Oba jsme z Kalifornie, takže jsme tak trochu ze stejného těsta. Poznali jsme se ale

Tahle kapela byla úplně jiná než všechny ostatní, ve kterých jsem působil do té doby

Podívejte se na klip z aktuální desky Lost In Dream.

by to bylo dneska. Rozhodně nikdy nezapomenu na to, jak jsem Adama s ostatními slyšel poprvé hrát naživo. Pořád ještě mi zvoní v uších z toho, jaký to byl randál. Ne, vážně. Tahle kapela byla úplně jiná než všechny ostatní, ve kterých jsem působil do té doby, a naše společné začátky byly hlavně plné nadšení z neustálého experimentování. Přispívalo k tomu jednak časté střídání jednotlivých hráčů, ale hlavně chuť vyvíjet se. Ze dne na den jsme třeba zpřeházeli celou zkušebnu a zařadili druhé bicí nebo přivedli dalšího kytaristu. V jednu dobu nás v sestavě bylo tolik, že jsme se při koncertech ani nevešli na pódium. Adam zpíval na prknech dole pod námi a dělal různé vylomeniny. Bylo to bláznivé a vzrušující.

Album Lost In Dream, které jste loni vydali, vzbudilo velký ohlas. Změnila se nějak kvůli úspěchu vnitřní energie v kapele?

Jsem přesvědčený, že ano. Je náhoda, že

V minulosti jste o philadelphské hudební scéně hovořil velmi nadšeně. Čím je podle vás specifická?

Philadelphie nabízí příznivé prostředí nejenom pro muzikanty. Život tam je přece jen méně nákladný než například v New Yorku a člověk se lépe soustředí na tvorbu. Kromě toho se tam nachází velmi silná hudební komunita, která se jedinečným způsobem podporuje. Schází se a skutečně drží pohromadě, což je velice podnětné. V Kalifornii, odkud pocházím, je to nastavené spíše naopak. Každý tam funguje sám za sebe.

Vybavíte si nějaké vzpomínky z raného období The War On Drugs?

Jistě, vybavím si každý den s kapelou, jako

až ve Philadelphii. Nějakou dobu jsme se navzájem registrovali jenom podle jména, jakmile jsme ale na sebe v roce 2003 narazili, okamžitě jsme si hudebně i lidsky velice sedli. Jako kdybychom se znali celé věky. Když se později Adam začal obklopovat muzikanty a stavěl základy toho, co jsou dnes The War On Drugs, bylo pro mě přirozené připojit se k němu.

Ze dne na den jsme zpřeházeli celou zkušebnu a zařadili druhé bicí nebo přivedli dalšího kytaristu

The War On Drugs

se na to ptáte, protože zrovna minulý týden jsem nad tím přemýšlel. Hráli jsme totiž v Metro Music Clubu, což je podnik s malým pódiem v Chicagu, kde se konal jeden z úvodních koncertů našeho loňského turné. Pamatuji si, že to bylo v neděli první týden poté, co vyšlo Lost In Dream. Pár okamžiků předtím, než jsme šli hrát, nám pořadatelé oznámili, že show je vyprodaná, a celé dvě hodiny, které jsme potom hráli, všichni diváci v sále stáli a euforicky nás podporovali. To byl okamžik, kdy mně osobně poprvé došlo, že se děje něco mimořádného. Neskutečně nás to nakoplo a jsem šťastný, že si z koncertů podobné zážitky odnášíme dodnes. Pro kapelu je to obrovský hnací motor.

Jste prakticky neustále na cestách, což se promítlo i do melancholie, kterou Adam Gradunciela nahrávce vetkl. Jaký dopad mají intenzivní turné na vás?

Jsem pozitivní člověk a miluji cestování. Občas bývá fyzicky náročné, jindy se vám

zasteskne po rodině, ale to k tomu patří a ve výsledku vždycky převládají příjemné zážitky. My si zvolili jít touhle cestou, protože jsme přesvědčeni, že Lost In Dream je deska, která si zaslouží, abychom ji dovezli na co nejvíc míst.