Mučednické sebeupálení, které hnulo s JFK. Punkově upravený portrét Alžběty II. Ale také citróny, které v šedesátých letech pomáhaly během studentských demonstrací v Paříži. Naši čerstvou sedmičku klasických obalů pojí jedno – snaha dát silou vizuálu najevo svůj nesouhlas a nespokojenost s jednáním politických lídrů, potažmo celým systémem. Nechybí krvácející granát ani album, po jehož poslechu se z Thoma Yorka stal vegetarián.

The Stone Roses

(1989)

Sex Pistols

God Save The Queen (1977)

Citrónem proti slzáku

Eponymní debut manchesterského zázraku, který už v době svého vydání působil jako nálož, tehdy ještě mimořádně čerstvé britpopové extáze. Tvůrce coveru, sám kytarista Roses i aktivní výtvarník Johnny Squire, se v prvním plánu koláže citelně inspiruje expresivními plátny abstraktního čaroděje Jacksona Pollocka, v tom druhém přidává barvy francouzské vlajky a tři citróny. Důvodem je spojnice s Pařížským květnem 1968 – tedy s lavinou původně studentských protestů proti umírajícímu školství, které se v průběhu transformovaly až v generální stávku a nakonec razantně urychlily nevyhnutelné společenské zvraty v celé Francii. Kapele o tom vyprávěl samotný účastník protestů, jenž se na vlastní kůži účastnil i brutálního vyklízení obsazené Sorbonny. A zmínil se také o tom, jak mu právě šťáva z citrónů umožnila eliminovat účinky slzného plynu. Malba pro obal svůj příznačný název získala přímo od jedné z písní figurujících na nesmrtelné desce – Bye Bye Bad Man.

Ve službách Jejího Veličenstva

Britský mediální teoretik Dick Hebdige ve své knize Subkultura a styl píše, že pankáči koncem 70. let svým způsobem teatrálně ztvárnili britskou ekonomickou krizi. Otiskli ji do naštvaného slangu, rozedrané a opět pospojované módy a především do hudební disharmonie. S motivy úpadku, hrubé špíny a nihilismu zdatně operoval i grafik Jamie Reid, jenž surreálně spojoval tak dlouho, až utvořil vizuální kult okolo Sex Pistols. Jeho práce nevybíravě střílí do britského konzervatismu a schválně budí veškerou urputně střeženou agresi a živelnost. Obal výsostně sarkastického singlu, jehož distribuce byla trefně načasovaná na stříbrné jubileum Alžběty II., je v tomhle ohledu vlajkovou lodí celé punk-artové flotily. Královna je tu jako kriminální živel s přelepenýma očima, tradicionalistický portrét na vybledlém modrém pozadí deformuje nesourodá typografie poskládaná z novinových útržků, která se zase obrací k anonymním výhružným dopisům. Typ nekompromisní grafiky, která ve své době měla sílu vzbuzovat pohoršení a dnes má své pevné místo v nevyčerpatelném archivu popkultury. Jeden příklad za všechny – vzpomeňte si na extravagantní image punkového Jokera z Nolanova Temného rytíře.

Radiohead

Hail To The Thief (2003)

Refused

Freedom (2015)

Green Day

American Idiot (2004)

Rage Against
The Machine

(1992)

Hora deziluze

Ten moment, kdy Thom Yorke k plavbě v moři depresí přizve ještě hutnou frustraci z politických failů vlády Spojeného království a George W. Bushe. Jako by na šestém a dosud nejvíce politickém albu Radiohead (název je ironickou přesmyčkou názvu hymny prezidenta USA – Hail To The Chief) chtěl vyjádřit totální strach z nejisté budoucnosti, který se ale vzápětí proměňuje v otrávenou letargii a touhu utnout veškeré snahy o zlepšení. Obal je dílem strůjce vizuální identity kapely, britského výtvarníka Stanleyho Donwooda. Společně s Yorkem si tak dlouho spontánně zapisoval termíny z nejrůznějších reklamních billboardů, novin či vyprázdněných politických diskuzí, až vnikl jakýsi obraz kognitivní mapy jednadvacátého století. Pochmurné absurdní mapy zachycující úzkou slovní zásobu médií, politických lídrů a mnohdy i běžných smrtelníků.

Ušpiněná svoboda

Švédská úderka Refused se po sedmnácti letech od nesmazatelného kultu jménem The Shape Of Punk To Come vrátila s minimálně stejně horlivým, eklektickým a patřičně levicovým pokračováním jménem Freedom. Na jedné straně zábavné kytarové smrště, na té druhé pak textařské glosy, v nichž se zpěvák Dennis Lyxzén zabývá společensko-historickými pálivostmi. Jednou tak do centra pozornosti vrací vraždění ve francouzských koloniích v Africe, vzápětí se vztekle zamýšlí nad tím, že ateismus je ve své podstatě jen další doktrína stejně jako náboženství, jindy zase kope do kapitalismu se svou definicí ekonomicko-sociálního systému, který z lidí činí poslušné ovce. Vizualizaci alba připravil ostřílený švédský umělec Frederik Söderberg a Freedom není jeho první prací, na níž dominují takto geometricky dokonale zkonstruované mohyly či prastaré chrámy. Euforicky vyjadřuje neotřesitelnou stabilitu pocitu absolutní svobody jako takové. Půvabný dojem, který ale vzápětí podvrací kávová skvrna, rozpíjející se na vrchu přebalu. Jako by kapela v čele s radikálními texty svého frontmana vehementně připomínala, že vydobytou svobodu může zase záhy někdo zadupat do bahna.

Srdce jako ruční granát

Kostrbatá hitchcockovská grafika Saula Basse, propagandistické plakáty i estetika nacistického Německa. Tři klíčové elementy, které ovlivňují vizuální identitu koncepční desky, díky níž se kalifornští zhulenci dočkali seriózního vzkříšení. Nápad na spojení granátu s krvácejícím srdcem se v hlavě grafika Chrise Bilheimera (jinak dvorní designér R.E.M.) rodí přímo během poslechu songu She’s A Rebel s veršem „And she’s holding on my heart like a hand grenade“. Titulní obraz přitom s hudbou nekomunikuje jen doslovnou vizuální citací konkrétního verše, ale stává se stručným vyjádřením podstaty příběhu – romantické tragédie dvou postav žijících v jádru strachu a chaosu USA po 11. září za úřadování Bushe (Idiot vychází necelé tři měsíce před jeho znovuzvolením). Bílá ruka, která pevně svírá výbušné zkrvavené srdce, jen podtrhuje Idiotův antimilitaristický charakter (granát = válka, krvácející srdce = ztráty na životech), zatímco majestátní typografie zase celku přidává na výrazivu, jaký obvykle nepostrádá pokřivená totalitní propaganda.

Spalující vztek

Víc intenzivní kus pro obal naštvaného debutu si striktně bouřlivý RATM vybrat nemohli. Sebeupálení buddhistického mnicha na ulici v Saigonu na protest proti sílícímu útlaku ze strany Vietnamské republiky se v roce 1963 stalo globálně propíraným tématem a nelze se divit, že slavná fotografie Malcolma Browna tehdy emočně zbourala celou Kennedyho oválnou pracovnu. Prezident o ní ve své době prohlásil, že se jedná o nejsilnější fotografii, kterou kdy v novinách spatřil. Právě tenhle skličující moment odstartoval Brownovo vítězné tažení od World Press Photo až po vytouženou Pulitzerovu cenu. Buřičské hudbě RATM bylo od počátků souzeno stát se (i díky jasně mířeným textům) pomyslným soundtrackem divokých pouličních demonstrací a dnes už historicky ceněná dokumentární fotka, jež zachycuje absolutní oběť v rámci vzteku a boje vůči kolosálnímu „stroji“, to jen celé podtrhuje. A to velmi výrazně.

Radiohead – Where I End
And You Begin

Ne, tohle je vražda!

Výtečný dokument In The Year Of The Pig režiséra Emile de Antonia z roku 1968, který na svou dobu vyspěle a nezkresleně vylíčil přesné příčiny a následky války Vietnamu pochopitelně zasáhl i Morriseyho, frontmana manchesterských přemýšlivých floutků The Smiths. Obal pro jejich druhou studiovku byl tak skoro na světě. Černobílá fotografie amerického vojáka na vietnamské plantáži pochází přímo z plakátu ke zmiňovanému dokumentu, jen s tím rozdílem, že původní, ostře sarkastický slogan Make War Not Love byl pozměněn na neméně sžíravý název alba samotného, tedy na Meat Is Murder. Těžko si lze představit výstižnější vizuální ztvárnění palčivé a neskrytě angažované nahrávky, která se vedle školského systému, britské monarchie a samozřejmě stále nesnesitelného thatcherismu, ve svém krajně nepříjemném závěru (titulní song obsahuje zvuky z jatek) přímo táže, zda vůbec víme, jak krutě umírají zvířata zabíjená pro své maso. Podmanivá a mimořádně přesvědčivá záležitost i krystalicky čistý důkaz toho, že dobrá hudba s vámi jednoduše dokáže hnout i myšlenkově. Své by o tom mohl vyprávět Thom Yorke, který tvrdí, že právě po poslechu téhle desky se z něho stal vegetarián.

The Smiths

Meat Is Murder (1985)