text antonín kocábek

foto sony music

Dlouhou dobu David Bowie nekoncertuje a v určitých intervalech jen vystoupí ze tmy a zase se do ní na čas ponoří. O to zajímavější jsou jeho videa. S novinkou, kterou doprovází milé klišé, že si ji nadělil k narozeninám, to není jiné. I ona rozšířila sbírku jeho pozoruhodných klipů, které názorně potvrzují, že vizuální stránka vždy byla v Bowieho případě přinejmenším rovnocenná hudbě. Připomeňte si s námi ty nejpamátnější.

Ke spolupráci Davida Bowieho s Queen došlo náhodou – sešli se ve švýcarském studiu, kde nezávisle na sobě natáčeli svoje nahrávky. Ačkoli se ze singlu stal hit, ani kapela, ani Bowie nejevili příliš zájem zúčastnit se vzniku klipu, a tak vydavatelský label EMI pověřil Davida Malleta, který ho nakonec sestříhal z němých a dokumentárních filmů. Namísto Mercuryho či Bowieho se tak nakonec ve videu mihne třeba Greta Garbo. BBC pak ovšem klip zakázala, protože se zde objevily i záběry bombového atentátu provedeného Irskou republikánskou armádou v Belfastu.

Původní klip z roku 1969 doprovodil skladbu otevírající druhé album, a zpěvák je v něm v brýlích téměř k nepoznání. O tři roky později ovšem Mick Rock natočil další obrazovou podobu téže skladby, dnes označovanou jako oficiální. V záři červeného reflektoru dobře ladí s Bowieho nastupující kosmickou image Ziggyho Stardusta, ale filmařsky jde spolu s nudně se střídajícími záběry na Davida hrajícího na kytaru rozhodně o sedm kroků zpět. Vše tak nakonec zachraňuje neodolatelná atmosféra. Režisér ovšem natočil ještě několik dalších videí, ve kterých je vždy tím nejzajímavějším protagonistův make-up a kostýmy.

Androgynní tvář beze stopy úsměvu vynořující se z mlhy otevírá video k nejslavnější zpěvákově skladbě z takzvaného berlínského období. Čistě vizuální pojetí postrádá děj – ne nadarmo je pod ním podepsán televizní režisér Nick Ferguson, který byl známý i jako abstraktní malíř a designér.

Ikonické video bývá považováno za charakterizující obraz osmdesátých let. Hýří barvami, kombinuje fantasy estetiku s neklidností sci-fi filmů a svou okázalostí prý inspirovalo hnutí novoromantiků. Ostatně s rozpočtem čtvrt milionu liber bylo jedním z nejdražších videí své doby. Režiséra Davida Malleta nicméně více proslavila spolupráce s Cher, Tinou Turner či Eltonem Johnem.

Duet s Mickem Jaggerem stojí za to vidět už jen kvůli tomu, jak se frontman Stones vyžívá v diskotékovém hopkání. Při vší korektnosti: gayové u toho musí jásat. Jen je otázka, jak by na to reagovaly slečny z už zapomenuté kapely Martha And The Vandellas, které píseň Marvina Gaye v roce 1964 poprvé nazpívaly.

Skladbu z alba Black Tie White Noise obrazově pojal Mark Romanek, který se netajil inspiracemi Jeanem-Lucem Godardem, Orsonem Wellesem či Stanleyem Kubrickem a jejich vizemi úpadku moderní společnosti. Ve videu, v němž vedle Bowieho hraje hlavní roli modrá barva ve všech myslitelných odstínech, paranoidní byznysman skáče ze střechy a nezdá se, že by mu v tom měl potřebu kdokoli bránit.

Samuel Bayer, později přizvaný k remaku Noční můry z Elm Street a také dvorní režisér Green Day, vytvořil dílo, v němž obraz jednoznačně nechává za sebou industriálně laděnou skladbu, surově se valící jak orezlý sud odpudivou skládkou. Koncentrát apokalyptické dekadence, rozhodně nevhodný pro milovníky oduševnělých vyznání.

Se skladbou, která původně vznikla pro album Outside, ale nakonec se stala až singlem k následujícímu Earthling, vypomohl Brian Eno. V klipu ovšem ulicemi New Yorku hrdinu pronásleduje frontman Nine Inch Nails Trent Reznor a náležitě si to užívá. Dílko režisérské dvojice Dom and Nic, známé spoluprací se Supergrass a The Chemical Brothers, ze kterého asi cestovní kanceláře lákající do města turisty nejspíš neměly moc radost, bylo nominováno na MTV Video Music Award.

První singl z alba Reality zpracoval Brumby Boylston, který vše postavil na efektu lentikulárních pohlednic. Jeho vizuálně působivá série obrazů skládá příběh i doslova škube očima. Navzdory reji barev se jen těžko zbavit tísnivého pocitu, který má daleko k bezstarostnému veselí.

Klip k prvnímu singlu letošní novinky vidělo za prvních čtrnáct dní tři a půl milionu lidí. Temná, a ne zrovna veselá podívaná nejen skvěle doplňuje skladbu míchající zvukové experimentátorství a neotřelost s fatálností obsaženou ve zpěvákově rané tvorbě, ale i obrazově přetéká okázalostí a teatrálním pojetím. Postaral se o ně režisér Johan Renck, který už má za sebou Blue Velvet Lany Del Rey a hned několik klipů pro Madonnu.