1. The Love Within

2. Only He Can Heal Me

3. So Real

4. The Good News

5. Fortress

6. Different Drugs

7. Into The Earth

8. My True Name

9. Virtue

10. Exes

11. Living Lux

V globálu je Hymns překvapivá deska. Zároveň ale vykazuje jistou logiku skoro šestnáctileté evoluce kapely. Je klidná, emocionální, intimní, groovy, místy delikátně taneční a překvapivě velmi děravá, sonicky až minimalistická. Což ale opravdu neznamená, že by byla málo vynalézavá, nebo dokonce nudná. Inkorporuje hodně z taneční hudby, ale jinak než Kele na svých sólových albech, a tím pořád každou sekundou připomíná, že je to živě nahraná deska.

Hodně se na tom podepisuje velmi originální přístup Russella Lissacka k hraní na kytaru. Vždycky experimentoval s živým samplováním, reverzy a delayem, kytarovými efekty obecně a jeho vynalézavá technika je fenomenální v tom slova smyslu, že jde po výsledném zvuku a jeho dosažení víc než po virtuozitě. Věci, které by tak na první dobrou mohly evokovat elektronické samply, jsou organickým kytarovým zvukem, jako je tomu hned v úvodním songu The Love Within. Na něm je zajímavý hlavně fakt, že ke generování jeho vodící linky nebylo použito žádných syntezátorů. Minimalistická skladba tančí kolem kytarového zpomaleného samplu, který je zároveň perkusivní, takže i udává tempo. Refrén je pak pozdně noční „clubbing“. Only He Can Heal Me je veskrze křehká věc, vokály a strukturou lehce evokující rané Klaxons. Když ke konci nastoupí Lis­sackova kytara, je to skoro dojemně melancholické a majestátní. So Real je ještě intimnější s lehounce tanečním feelingem v refrénech. The Good Ones je jedna z nejrockověji znějících věcí, které Bloc Party kdy napsali. Paradoxně ale připomíná frázováním i slide kytarou Depeche Mode nebo Gahana se Soul­savers, což je poloha, ve které bych si předtím Bloc Party nedokázal představit. Možná tomu napomáhá i lehce religiózní text.

Obecně se album často opírá o věci jako je víra a zbožnost, byť sám Kele Okereke popírá, že by šlo o náboženstvím ovlivněné album. Sice vyrůstal v náboženské rodině, ale sám není křesťan, spíš ho zajímají spirituální roviny a fascinuje fakt, že většina hudby má nepopiratelně náboženské kořeny. Fortress je snad nejniternější song na Hymns. V lehce nervní, snové Different Drugs nejsou skoro žádné kytary, a pokud ano, jsou schovány do nekonečných delayů a medového vazbení. V Into The Earth Kele skřehotá, že rokenrol je dnes moc starý, ale nezbývá než pokračovat až do samého konce a že děkuje svým starším bratrům za to, že je stále uvěřitelný. A nezní to jako nic jiného na Hymns.

Když slyším Virtue, slyším Andrzeje Palce a Gahana dohromady, haha. Exes je ukolébavka s akustickou kytarou, pochoďáčkem a s echem sboru za Keleho lamentováním „All the exes I’ve left behind“. Závěrečné drama Living Lux zase pro změnu úplně vynechává bicí a vystačí si jen s pulzující modulací kytarového feedbacku, který je zřejmě vytvořený „tapováním“ na krku.

Bloc Party, posíleni o teprve jednadvacetiletou bubenici Louise Bartle a baskytaristu Justina Harrise z portlandské kapely Menomena, mohou velmi sebevědomě vyrazit do nového roku s kolekcí nových songů, které obstojí v kontextu předchozích desek, a přitom jsou novou kapitolou, konzistentní s jejich dosavadním katalogem, přesto jdoucí dopředu.

V roce 2013 ohlásili Bloc Party hiatus, tedy časem ani okolnostmi blíže nespecifikovanou přestávku, která může znamenat všechno možné, ale zároveň nechává otevřená zadní vrátka pro tvůrčí či jen koncertní návrat. Od té doby nehráli ani netvořili, jen Kele Okereke si vydal druhou sólovku avantgardního pípání Trick s neexistujícími kytarami, hodně ovlivněnou taneční elektronikou od melodického dubstepu přes two-step až po house. Je zajímavé, jak se taneční elementy místy připomínají i na novince Bloc Party, ale nepředbíhejme, k tomu se ještě dostaneme.

Když vyšla jejich prvotina Silent Alarm, byl jsem zrovna na poměrně rozsáhlém turné. Byla to vedle debutu The Killers Hot Fuss nejposlouchanější deska v dodávce. Obě alba vyšla ve stejném roce 2004 a nás rozdělila na dva tábory. Jeden adoroval chaotický funk-punk Bloc Party, kteří byli senzací v Anglii. Bubeník Matt Tong hrál tak, jako nikdo jiný na tehdejší scéně, jejich drzý, explozivní art rock neměl nic společného s britskou mondénní uhlazeností, iritoval a nakopával, měl taneční dojezd a víc než z britpopu čerpal z XTC a Echo And The Bunnymen. Like Eating Glass, Banquet nebo Helicopter jsou songy, jejichž nadstandard a genialitu adoruju dodnes. The Killers oproti nim sázeli na glamovou gloriolu s new wave retro vykrádačkami, až to někdy bylo moc za rohem, ale měli velmi signifikantní zvuk a hity. Obě alba dokladují fakt, jak byl 2004 dobrý rok na obou stranách Atlantiku. Od té doby se hodně změnilo, Bloc Party vydali čtyři alba, prošli logickým vývojem a zakončili svoje putování hudební galaxií deskou Four (2012). Minimalistický obal s barevnými kruhy nechtěně symbolizuje jejich kapánek nepovedenou Olympiádu, ale to je samozřejmě jenom subjektivní úhel pohledu. Na druhou stranu jak debut, tak následující geniální deska A Weekend In The City (2007), to jsou Bloc Party se vším podstatným. Rokem 2013 jako by přestali existovat. Odešel geniální bubeník Matt Tong i baskytarista Gordon Moakes a s duem Okereke – Lissack to vypadalo všelijak nebo spíš nevypadalo nijak.

Letos v srpnu ale Bloc Party odehráli svůj první návratový koncert, představili dva nové spoluhráče a ohlásili nové album na konec ledna 2016 se slovy, že to je jejich nový začátek. Jaký tedy je, viděno skrz první poslechy jejich novinky?

V globálu je Hymns překvapivá deska. Zároveň ale vykazuje jistou logiku skoro šestnáctileté evoluce Bloc Party.