Ona extrémní aranžérská svoboda a uvolněnost, na jejímž konci není hudební chaos, ale kompozice, které mají hlavu a patu, je pro Blackstar typická a i díky ní je to nakonec úchvatná nahrávka s pevnou vnitřní stavbou a soudržností. Když freneticky uječené a nervozitu vyvolávající finále druhého songu s všeříkajícím názvem ‚Tis a Pity She Was a Whore vystřídá uvolňující sound skladby Lazarus a Bowie začne do měkkého zvuku zpívat: „Koukni nahoru, jsem v nebi. Mám jizvy, které nejsou vidět,“ má to až očistný účinek. Motivy jednotlivých skladeb navíc dozrávají s každým dalším poslechem. A tak je Bowie i na desce, která se na první pohled tváří jako posluchačsky nepřístupná, záhadná a náročná, chytlavý a poutavý.

David Bowie na Blackstar nenastavuje žádné trendy ani se jim nepodřizuje, ale gentlemansky ukazuje všem, kteří hledají recepty na instantní slávu, že základem hudebního úspěchu je samotná hudba, která dokáže vytrhnout, zaujmout a vyvolat v posluchači ryzí pocity nehledě na čas a místo. Protože to je pro černou hvězdu, která vyniká svou divností, větší hit než nějaká tříminutová odrhovačka.

Deskou Blackstar si Bowie i rok před sedmdesátkou rozhodně a cíleně udržuje pověst muzikanta, který dokáže překvapit i ty fanoušky, kteří si z jeho katalogu ušili povlečení a den zahajují pozdravem Ziggymu Stardustovi. Když se před třemi lety na svoje narozeniny bez předchozího varování vrátil do nahrávacího procesu deskou The Next Day, zaujal na ní až rockovou přímočarostí, kterou umocňovala jeho hudební i pěvecká vyzrálost. Také na Blackstar zůstal přes pár elektronických rytmů povětšinou věrný tradiční instrumentaci a akustickým nástrojům, ale co se formy týče, pustil se na hranici avantgardy a nečekaných jazzových výpadů.

Šel tak daleko, že se vlastně ani nedá říct, že by na desce byly nějaké „písničky“. Album Blackstar tvoří sedm skladeb nebo spíš kompozic s dlouhou stopáží a Bowie na něm hudební postupy používá především k vytváření nálad a atmosfér a hledání hranic, kam se ještě dá zajít, aby to celé dávalo smysl. Výmluvné je to v titulním, téměř desetiminutovém singlu Blackstar, který desku otevírá a Bowie v něm vystřídá několik hudebních témat, jež by si vystačila samostatně. Jeho opus je vlastně spojením všeho, co jej na hudební cestě potkalo, momenty, kdy přes syntezátory bublající nad živou rytmikou zní příčná flétna nebo saxofon, jsou přízračné, nepodbízivé a posluchačsky fascinující. Hned na úvod se tu projevuje saxofonový virtuos a nositel Grammy Donny McCaslin, jehož nástroj celé nahrávce dominuje, přestože na ní vlastně málokdy podléhá nějakým formám. Stejně jako kytary, které v sobě mají něžnost i jistou rockovou bezprostřednost (I Can’t Give Everything Away).

Už podle titulního singlu bylo zřejmé, že na své pětadvacáté desce Bowie vyjde vstříc experimentům. Ale že bude až takový podivín, nikdo nečekal.