text Antonín Kocábek

foto Jan Nožička

Jarda Svoboda je dvacet let frontmanem kapely Traband a v poslední době vystupuje i jako sólový písničkář. Nèro Scartch je klávesistou stále úspěšnějších Mydy Rabycad, zároveň hraje s Android Asteroid a na sklonku roku 2015 mu vyšlo i první sólové album. Mimo pódium jsou otec a syn. Následující střet nad diktafonem se přímo nabízel.

Jakub Svoboda alias Nèro Scartch stihl nahrát svoji sólovku ještě než mu bylo dvacet, jeho otec doufá, že přinejmenším začít zvládne do padesátin, které oslaví v květnu. I bez ohledu na to mají oba leccos společného a zároveň v mnoha věcech i přístupech představují zcela odlišné hudební generace. Bavit se s nimi zároveň je tak zábavné i poučné.

Asi by bylo zbytečné se ptát, zda vás zajímá hudba toho druhého. Máte ale potřebu si navzájem „do toho kecat“?

Jarda Svoboda: No jasně!

Nèro Scartch: Když jsem dělal sólové album, což původně mělo být jen čtyřskladbové EP, tak jsem dema pouštěl tátovi, aby

mi k tomu řekl svůj názor. Ještě než jsme začali nahrávat.

Jarda: A teď se zas pokouším Kubu přesvědčit, aby mi produkoval moji sólovou desku, kterou chci nahrát tento rok.

Nèro: Vzájemně si zkrátka občas pomůžeme…

Jarda: Ale tu melodii, co jsem ti doporučil, jsi tam nedal!

Nèro: Jasně že dal! Je v písničce Time a zpívá ji Žofka (zpěvačka Mydy Rabycad – pozn. red.)

Jarda: Baví mě ty střety. Není úplně nutné, abychom písničky přizpůsobovali vkusu toho druhého, ale je důležitý jeho názor, ta zpětná vazba. Zajímá mě pohled dvacetiletého kluka, který vidí věci, které já už nevnímám.

Kdy ve vašem případě skončilo období blahosklonného rodiče, usmívajícího se názorům potomka, a došlo k tomu, že jste ho začal brát vážně?

Jarda: Oba moji kluci, i jejich sestra Maruška, hrají a skládají odmalička. Všichni tři jsou myslím hodně talentovaní. Kolik ti bylo, když jste točili první desku?

Nèro: Osm. To byla kapela Hromy Blesky. Písničku Znám jedno místo teď mimochodem po letech použil Alan Sýs ve svém filmu. Myslím, že opravdu jako partneři jsme se začali poprvé bavit, když Traband po pauze nahrál desku Přítel člověka. Táta mi tehdy pustil hrubé mixy a ptal se, co na to říkám.

Jarda: Teď si ještě vzpomínám, že jsem s nimi určitě konzultoval, když jsme natáčeli skladbu Lovci lebek na album Hyjé. Na konci jsou takové elektronicky modulované bicí.

Nèro: No jo, tam jsi chtěl mít ten kontrast, mělo to být tvrdší, než jste obvykle dělali, na úvod šeptané a postupně až křičené,

Na jaké hudbě se dnes shodnete?

Nèro: Beatles!

Jarda: Jo, to asi jo.

Nèro: Ale o současné hudbě jsme se asi ani moc nebavili.

Jarda: Já ani v současné hudbě asi nemám nic, co bych bezmezně uctíval či obdivoval. Ale hodně se mi líbí ambientní elektronické věci, poslouchám vždy v neděli Josefa Sedloně na Radiu 1. To je pro mě velmi inspirativní.

Snad jediná poloha, kterou hudba Trabandu nikdy neměla, je ta agresivní. I nejpunkovější místa jsou spíš odlehčená a ironická, zatímco tíživá a temná nálada, jaká je

a ptal ses nás s bráchou na tipy z toho,
co posloucháme. Jára ti doporučil Rammstein a já Linkin Park.

Jarda: Šlo mi o to zacházení s elektronikou, o ty špinavé bicí.

běžná u Nine Inch Nails nebo Prodigy, ze kterých vychází Nèro Scartch, úplně chybí. Jeho otce nikdy ventilovat naštvanost podobným způsobem nelákalo?

Jarda: Řídím se zásadou, kterou myslím formulovala Amanda Palmer. Sepsala takové desatero pro začínajícího umělce. A jeden z těch bodů je: Než vypustíte něco do světa, tak se přesvědčte, zda tím neznečišťujete své okolí. A mně vždy připadlo, že by ventilace pocitů podobným způsobem v mém případě nebyla sdělná. Že bychom na posluchače takzvaně metali hovna. Agresivita a naštvaný způsob života mě myslím přešel už někdy v pubertě. Chci, aby moje hudba vyjadřovala všechno, ne jen jednu polohu. I když i ta je pro konzistentní postoj

důležitá. Když dělám album, chci, aby mělo celist­vou náladu, aby vyjadřovalo všechno z toho, co prožívám.

Nèro Scartch ovšem svou hudbu staví právě na kontrastu agrese a popově melodických pasáží.

Nèro: Já jsem vlastně velmi klidný člověk. Ale když mě něco zasáhne, potřebuju se z toho vypsat. A v momentě, kdy písničku napíšu, tak v tu chvíli už to pro mě může být uzavřené téma. Najdu zase svůj vnitřní klid. Skladby, které mám na albu, tak odrážejí nejsilnější emoční impulsy, které mě za dobu jeho vzniku v životě potkaly. Připomíná mi to princip rapových textů – vypořádat se s tím, co prožívám.

Mydy Rabycad stále častěji vystupují i v zahraničí. Jak to má nyní Traband? Vím, že v minulosti jste projeli celou Francii, hrávali na západoevropských festivalech nebo měli turné v Japonsku. To skončilo, když jste přestali hrát world music?

Jarda: Ano, s deskou Přítel člověka to utichlo. Občas někam stále vyjedeme, ale myslím, že období, kdy byl svět otevřený české muzice, už trochu skončilo. Pořád venku hodně hrají

jsme byli jen čtyři – zpěv, baskytara, saxofon a já, který jsem obstarával klávesy a samply. A byla to primárně elektronická kapela. Lákalo mě hrát na víc nástrojů – tehdy jsem ještě zároveň bubnoval v jedné metalové kapele – ale za bicími jsem se cítil už dost svázaný, chtěl jsem se na pódiu víc hýbat. Všechny projekty, kde jsem působil jako bubeník, pak ovšem skončily. Takže jsem zůstal u kláves. Tomáš Konůpka mě pak oslovil, jestli na ně nechci hrát i s Android Asteroid, takže kromě Mydy Rabycad ještě teď hraju i s nimi.

A vy jste se přesunul od bicích ke klávesám… Jak k tomu došlo?

Nèro: Je pravda, že s bicími jsem začínal a dodnes jsem s nimi nejsžitější. Na klávesy nebo na kytaru sice zahraju, ale třeba na klavír jsem začal hrát až o tři roky později než na bicí. Když vznikli Mydy Rabycad, tak

Proto vaše sólové album vzniklo tak brzo? Navíc v době, kdy Mydy Rabycad, kde zároveň hrajete, mají takzvaně našlápnuto, jejich popularita strmě stoupá a koncertů přibývá? Nebo šlo o to realizovat skladby, které jsou žánrově jiné?

Nèro: Vlastní skladby jsem začal psát ještě dříve, než vznikli Mydy Rabycad, někdy v roce 2010. O rok později jsem udělal první písničku, založil si profil na Bandzone a dal o sobě takzvaně vědět světu. A mělo to celkem úspěch. Tehdy jsme ale ještě měli kapelu s bráchou, H.B.Gang, a bylo to období, kdy jsem vstřebával asi nejvíc nových vlivů a měl potřebu psát i jiné písničky, než se mi hodily do té kapely.

Už jsme doma, pak to zkoušejí mladé kapely, ale už těch možností není tolik.

Nèro: U nás je to hodně práce našeho manažera Petra Blažka. Určitě hraje roli i štěstí, ale hlavně je za tím především hodně práce. Snažíme se nestát na místě a neustále se posouvat, a to hraní nejen v Česku s tím souvisí. Hodně mi učarovalo, jak to funguje v Anglii. Když jsme třeba přijeli do Bridportu, což je takové opravdu malé městečko, tak jsme se s nimi bavili, jak na nás přišli. A ta paní, asi padesátiletá, říkala, že se prostě podívala na YouTube, když viděla plakáty ve městě. Na tom koncertě bylo asi dvě stě lidí a hodně bylo i ve věku padesát plus. Jsou tam hrozně otevření, hodně tancovali a i v pokročilejším věku jsou pořád ochotni hledat novou hudbu. Je tam běžné, že nejen mladí chodí na koncerty kapel, které vůbec neznají, ale jen jim prostě něčím připadnou zajímavé. U nás se myslím nestane, že by někdo dal dvě stovky za to, že půjde na koncert kapely, od které slyšel jednu písničku na YouTube.

Setkali jste se s tím, že by se vůči vám jiní muzikanti vymezovali? Že byste byli například nařčeni z kalkulu?

Nèro: Vůbec, nebo o tom nevím. Zatím asi i proto, že toho za sebou nemáme tolik a na desce Glamtronic jsme šli spíš proti proudu toho, co by se od nás po první desce očekávalo. Naše skladby vznikají dost spontánně, necháváme to samovolně plynout, takže to kalkul z naší strany být ani nemůže. To, že se výsledek lidem líbí, je pak pro nás o to větší úspěch.

Řešíte hranice, kam až jít? Co ještě přijmout a co už odmítnout? Myslím, že s hudbou, kterou hrajete, dříve či později přijdou pozvání na estrády či jiné jen komerčně zaměřené akce, kde už vaše tvorba nebude tím nejdůležitějším.

Nèro: Zatím moc ne. Ale už to párkrát proplulo kolem. Zatím máme jasno v tom, že odmítáme politické večírky nebo ty pod záštitou některé politické strany. Ale zase

pokud by přišla akce na podporu něčeho, za co nám přijde důležité se postavit, jako například volba prezidenta, tak bychom asi výjimku udělali.

Jarda: My to s Trabandem máme stejně. Ještě v devadesátých letech možná lidé politikům důvěřovali, byli přesvědčeni, že jsou ochotni něco měnit a pracovat pro ostatní, ale pak se to změnilo. Samozřejmě že se vždy najde několik prodejných kurev, lidí, kteří jsou ochotni zazpívat někomu, a netají se s tím, že s ním sice nesouhlasí, ale dostali za to honorář. Setkal jsem se i s výrokem: Já s nimi nemám nic společného, ale dobře mi zaplatili, tak jsem jim tam zahrál.

A co firemní večírky?

Jarda: Včera jsme zrovna s Trabandem hráli po delší době na firemním večírku. Nevadí mi to a nechci se toho úplně vzdát z toho důvodu, že to je ideální příležitost znovu usilovat o zájem posluchače. Je to místo, kde je kapela postavena do situace, která je stejná, jako když třeba někdo hraje na ulici nebo na mostě. Je třeba toho člověka svou hudbou přinutit, aby se zastavil, přestal požírat chlebíček a začal poslouchat. Nebo i tančit. Je potřeba ho zaujmout. To na koncertech, kdy už na nás převážně přicházejí lidé, kteří vědí, na co jdou, a mají to třeba naposlouchané, není. Jednou za čas to není špatné. Ale máme i určitá pravidla – například vždy požadujeme, aby se nehrálo ve stejné místnosti, kde je zároveň jídlo. Pokud chtějí lidé konverzovat, tak tam nemusejí jít. Tento požadavek sám o sobě dobře odfiltruje většinu nabídek.

Pojďme se vrátit k vašim sólovým aktivitám. Plánuje Nèro Scartch dělat i koncerty?

Nèro: Ano, 23. února plánuju velký křest alba Piece Of My Life v pražské Akropoli, kde nepůjde jen o čistě hudební projekt, důležitá by měla být i vizuální složka. Prioritou zůstávají Mydy a samozřejmě je i otázkou, jaký o to bude zájem, ale rád bych veškeré díry v kalendáři, které mi vedle Mydy Rabycad zůstanou, vyplnil svým sólovým hraním. Mám už i živou kapelu, ve které hraje Honza Drábek, basák z Mydy a můj bratranec, na kytaru a syntezátory Jan Matějka, se kterým už jsem v minulosti hrál a jsme spolužáci od školky, a bubeníkem je Sven Vikingson, fajnový vousatý kluk z kapely Navostro.

Nèro: My jsme v tom asi v jiné pozici, protože hrajeme především taneční muziku, kde není primární poslouchat texty, jako tomu je u Trabandu. A v poslední době to vždy bylo fajn, lidé se odvázali a bavili se jako kdekoli jinde.

A sólový písničkářský projekt Jardy Svobody?

Jarda: Bude pokračovat v tom duchu, v jakém už ho nějaký čas představuju na koncertech. Takže hlas, harmonium a nyní řeším i další doprovodné nástroje. Písničky jsou určitým pokračováním desky Trabandu Přítel člověka. Jsou komornější a právě z nich vybírám ty, které chci nahrát na první desku. Se šikovným muzikantem Fandou Holým, který hraje v několika kapelách, se snažíme jim dát výsledný tvar a případně je maličko nově aranžovat. Nic nepovažuji za uzavřené a prozkoumané.

Myslíte, že někdy budete dělat hudbu spolu?

Jarda: Po poslechu Nerovy sólovky jsem si uvědomil, jaké zvukové možnosti se tady

otevírají. Ale taky mi došlo, že já jsem člověk z minulého století. Píšu hudbu tradičním způsobem, v duchu lidových písniček, s jednoduchou melodií a textem, pokud možno „o něčem“. Aranže jsem nikdy moc neřešil, ale moc dobře si uvědomuju jejich důležitost. Takže jo, moc by se mi líbila spolupráce tradičního písničkáře se zvukovým alchymistou.

Nèro: Táta už mi poslal dema a přemýšlím, jakým způsobem k tomu přistupovat. Rád bych, aby tahle spolupráce vyšla, musím mít představu, jak s písničkami naložit, a tu zatím ještě úplně nemám.