Veřejný deník

Zakletá princezna naříká o tom, jak musí sama jíst.

Nerada píšu recenze na desky, u jejichž hodnocení se cítím předpojatě. Občas se tomu ale člověk nevyhne a druhá řadovka britské trojice Daughter je přesně ten případ. Folkové kořeny, ultra křehká zpěvačka, skladatelka a textařka v popředí sestavy, která otevřeně přiznává, že se v mnohém podřizuje její autorské vizi – to jsou pro mě dost pádné důvody, proč dát předem ruce pryč. Tři čtvrtě milionu followerů to ale vidí jinak, a proto na rovinu upozorňuji, že moje další slova možná zazní z pozice menšiny.

První velký průlom Daughter zaznamenali zhruba před třemi lety díky debutu If You Leave, který by se dal charakterizovat jako estrogenová, ale mnohem depresivnější a jalovější variace na balady písničkářů ve stylu Bena Howarda. Jinými slovy to bylo spotřební zboží pro obrovskou cílovku, které k nasycení stačí dětská porce emocionálního polotovaru. A podobně je na tom i novinka Not To Dissapear. Zavádí do světa, kterému kraluje pětadvacetiletá Elena Tonra – na základce slabý kus šikanovaný spolužáky, který se upnul ke skládání, a dnes obdivovaná frontwoman, která čerpá sebevědomí z randění se svým kytaristou. Zatímco v civilním životě je možná zpěvačka silnější než dřív, nový titul je pravým protipólem asertivity. Vedle subtilních akustických motivů se nahrávka opírá o ještě opatrnější elektronické podklady, jedno ani druhé ale přitom nemá jakoukoli atmosférickou, emocionální nebo jinou hodnotu. Veškerá očekávání tak logicky směřují k principálce souboru.

Mladičká Elena Tonra ale bohužel nepřichází s ničím víc, než bezvýrazným nářkem o tom, jak nerada o samotě jí, prochází se nebo spává, a mezitím se snaží nalézt východiska z chmur, o kterých jiní píšou do deníčku nebo je konzultují s odborníkem. Zní to jako pejorativní zjednodušení, statistika výskytu nejrůznějších klišé ale hovoří za vše. A věřte, prokousat se tak intenzivním emíčkem není snadný úkol ani pro zarytého masochistu. Na konci toho všeho utrpení se ale přece jen nelze ubránit pocitu promarněné příležitosti. Pěvecky je na tom totiž Elena Tonra nadprůměrně a prožitky, o které se snaží podělit, jsou důvěrně známé většině z nás. Dokud ale Daughter budou pracovat s tak plytkými formami jako nyní, měli by ke svým deskám přibalovat prášky na nervy.

1 New Ways

2 Numbers

3 Doing the Right Thing

4 How

5 Mothers

6 Alone / With You

7 No Care

8 To Belong

9 Fossa

10. Made of Stone

Popina jednoho muže

Urie se stal ředitelem vlastního disko kabaretu.

Pátá studiová deska z dílny Panic! at the Disco je kompletně dílem jedné osoby. Kapela, která si roky držela nálepku „rocková“, na ní potvrzuje, že s rockovou hudbou už nemá nic společného, a vlastně ani s kapelou, teď už jde čistě o projekt jednoho muže. Frontman, zpěvák a multiinstrumentalista Brendon Urie na nové album složil veškerou hudbu, napsal texty a také ji celou sám nahrál, pouze s menší výpomocí od externích skladatelů.

Nahrávka je prvním dílem, na kterém se nepodílel bubeník Spencer Smith a také vznikla po odchodu baskytaristy Dallona Weekese, který už bude s kapelou jen koncertovat.

Když skončil Smith, začal Urie tvořit materiál na desku, která mohla být ve výsledku sólovou, nebo doplnit diskografii Panic! at the Disco. Nakonec sice vyšla pod hlavičkou kapely, ale v podstatě je sólová.

Death of a Bachelor je podle Urieho začátkem nové éry a vzpomínkou na dětství, kdy se začala rodit jeho hluboká láska k muzice. O hudbě neskromně řekl, že jde o mix mezi Frankem Sinatrou a Queen. Kytary, které byste u rockové kapely primárně čekali, téměř neuslyšíte. Urie složil několik silných a chytlavých melodií, ve kterých nechává naplno vyznít svůj charismatický hlas dosahující do mnohdy až obdivuhodných výšek.

Za poslech stojí písně Victorious, titulní Death of a Bachelor a The Good, the Bad and the Dirty. Jenže jednotlivé skladby jsou si v učesané produkci jaksi podobné a neubráníte se dojmu, že posloucháte celkem povedené, leč průměrné popové, až diskotékové album. Hravé, sarkasmem prošpikované texty často vykouzlí úsměv na tváři. V lehce cirkusových vizuálech, které jako by pocházely z divadelních muzikálů, zůstávají zachovány emo-glamové začátky kapely, hudebně se ale ocitáme na úplně jiném hřišti.

1. Don‘t Threaten Me with a Good Time

2. Hallelujah

3. Emperor‘s New Clothes

4. Death of a Bachelor

5. Crazy=Genius

6. LA Devotee

7. Golden Days

8. The Good, the Bad
and the Dirty

9. House of Memories

10. Impossible Year

Zakleti v čase

Nečekaně chytlavá retrománie s artovým ksichtem.

Když se mi ke konci loňského roku s předstihem dostala do rukou nahrávka pro mě do té doby absolutně neznámé skupiny Sunflower Bean, odložila jsem ji do poličky s přesvědčením, že tam bude netknuta ležet ještě nějaký pátek. Pak se ale začaly rýsovat zahraniční kandidátky na objev roku 2016 a povědomé jméno v nich figurovalo s překvapivou pravidelností. V tu chvíli deska z regálu samozřejmě obratem mířila do playlistu.

Na první poslech vyvolávají černí koně médií podobný dojem jako přebal jejich debutového alba Human Ceremony, ze kterého zasněně shlíží trojice neohippies v rozkvetlém budoáru, obklopená ciferníky hodin. Sunflower Bean jsou ve své stylizaci poplatní přebujelému neo-psychedelickému trendu natolik, že je lze stěží odlišit od příbuzných kapel, kterých se jenom v jejich domácím Brooklynu hemží kvadrilión. Naladíte-li se ale na jejich retrománii, můžete zažít pár příjemných okamžiků.

Devizou začínající trojice je zejména dynamika, jakou věnuje svým skladbám a potažmo nahrávce jako celku. V jednu chvíli se nechá volně unášet snovou krajinou, vzápětí přeřadí na rock’n‘rollovou údernost a nakonec usedne k táborákovému ohni. Navíc zapracovala také na vokálech. Platinově blonďatá frontwomanka svým vintage hlasem udává náladu a o něco civilnější kytarista jí zdatně sekunduje. Všechny tyto střípky vytváří poměrně barevný kaleidoskop sedmdesátých let, s jejichž odkazem si Sunflower Bean dokážou pohrát, nemají však nejmenší snahu propůjčit mu současnější tvář. A s takovým přístupem budou mít setsakra těžké oslovit publikum širší, než je několik indie nadšenců. Dávám hipíkům dva tři roky, než se jejich sen o velkých pódiích dočista rozplyne.

1. Human Ceremony

2. Come On

3. 2013

4. Easier Said

5. This Kind of Feeling

6. I Was Home

7. Creation Myth

8. Wall Watcher

9. I Want You To Give Me
Enough Time

10. Oh, I Just Don’t Know

11. Space Exploration Disaster

Opět přitvrdili

Návrat ke kořenům Megadeth má svěží zvuk.

Thrashmetaloví bardi Megadeth na začátek letošního roku připravili už patnácté studiové album v pořadí. O producentské práce se za přispění Tobyho Wrighta postaral sám frontman Dave Mustaine. On a baskytarista David Ellefson jsou teď také po personálním zemětřesení jedinými oficiálními členy kapely.

Ve studiu tak využili služeb bubeníka Lamb of God Chrise Adlera a kytaristy Kika Loureira z formace Angra, kteří do kreativního procesu vnesli vítr a moderní metalové prvky.

Už v průběhu příprav materiálu na novinku muzikanti zmiňovali, že nástupce tři roky staré nahrávky Super Collider bude odlišný v hudebním i stylovém přístupu, že se chtějí odklonit od „radio friendly“ zvuku. Změna je rozpoznatelná hned po prvním poslechu. Od výrazně melodických lehčích songů se Megadeth tentokrát odklonili a opět se přibližně po deseti letech vrátili k říznému syrovému thrash metalu jako z osmdesátých let.

Co se nezměnilo ani trochu, jsou témata Mustaineových textů. Stále se v nich věnuje politickým a náboženským otázkám stejně jako globálním sociálním záležitostem. Pravověrní fanoušci thrash metalu budou navýsost spokojeni. Dystopia je totiž bez pochyby jedním z nejsilnějších alb z produkce Megadeth za poslední roky. Kapela navíc vyslyšela přání přívrženců, kteří už minimálně celou dekádu žádají, aby se vrátila k syrovým kořenům. Ty, kdo se neustále pídí po něčem originálním a prudce inovativním a potřebují mít na deskách zásadní bombastické hity, ale nahrávka nijak zvlášť nerozseká.

1. The Threat Is Real

2. Dystopia

3. Fatal Illusion

4. Death from Within

5. Bullet to the Brain

6. Post-American World

7. Poisonous Shadows

8. Conquer... or Die! (Instrumental)

9. Lying in State

10. The Emperor

11. Foreign Policy (Fear cover)

Rokenrolová vysoká škola

Co všechno zvládl Lemmy zazpívat a zařvat.

Třicet hřebíků do rakve „nesmrtelného“ Lemmyho. Tři desítky rokenrolových standardů. Když loni po Vánocích tenhle nenapravitelný hříšník odešel na onen svět (kam vlastně a podle čeho se vybírají umístěnky?) nikoho to asi moc nepřekvapilo, přesto všichni s alespoň trochu černou prokletou duší truchlili, celý katalog Motörhead šel najednou na dračku, sdílela se videa, a dokonce i ti, kdo Motörhead nikdy neposlouchali, začali na svoje facebookové zdi mastit Ace Of Spades. Nebylo tedy žádným překvapením, že se poměrně rychle po Lemmyho skonu objevil tenhle rozsáhlý bootleg coversongů. A vlastně díky za něj, protože to je kompilát velmi zajímavých věcí, mnohdy i nečekaných, který zároveň odhaluje nepřekvapivý Mistrův záběr. A taky jeho typický nadhled a fakt, že i tím frekvenčně a výrazově omezeným chraplákem se dá zazpívat skoro všechno, má to charisma, vtip a naprostou osobitost. Lemmy se pro rokenrol narodil a s rokenrolem zemřel, Lemmy byl rokenrol a navždy bude. Kolekce má trochu zavádějící název, protože se prezentuje jako Lemmy a Motörhead, ale není to zdaleka pravda. Pochopitelně převážnou část věcí tvoří covery nahrané s jeho domovskou kapelou (od Sex Pistols, The Plasmatics, The Rolling Stones, Ozzyho Osbourna, Ramones a mnoha dalších), které celkem jasně charakterizují, odkud Motörhead hudebně přicházeli, že měli blízko k punku i metalu. Potom jsou tu různé jam sessions například se zpěvačkou The Plasmatics Wendy O‘ Williams, s The Damned, s kytaristou od Mansona Johnem Pětkou nebo skvělý cover Highway to Hell s kapelou A.N.I.M.A.L. A pak je tu také pět rokenrolových klasik interpretovaných all star kapelou The Hell Cat, která vydala čtyři regulérní alba a v níž kromě Lemmyho působil i bubeník Slim Jim Phantom z The Stray Cats a kytarista Danny B. Harvey z Lonesome Spurs. Pár živáků už je lehce navíc, ale v tom kompilátu neurazí. Jakkoli podobné „výškrabky“ povětšinou nemusím, tohle je milé, mírně edukativní ve smyslu, co všechno byl Lemmy schopen nahrát a zazpívat. No a pokud potřebujete na mejdan muziku v tomhle duchu, kompilaci, která je jako přejíždět prstem po mapě historie rokenrolu tam a zpátky, byste měli mít ve své iTunes knihovně. Díky Lemmy, a i tobě přejeme dobrou párty a milosrdnou kocovinu. I když… nesmrtelní jsou vlastně kocovin navždy zproštěni.

1. Shakin‘ All Over
(Johnny Kidd & The Pirates)

2. Train Kept-A-Rollin‘
(The Johnny Burnette Trio)

3. God Save The Queen
(The Sex Pistols)

4. Masterplan (The Plasmatics)

5. Jumpin‘ Jack Flash
(The Rolling Stones)

6. Enter Sandman (Metallica)

7. Let It Rock (Chuck Berry)

8. Highway to Hell (AC/DC)

9. Stand By Your Man
(Tammy Wynette)

10. Leaving Here (Motown)

11. Hellraiser (Ozzy Osbourne)

12. Blue Suede Shoes
(Carl Perkins)

13. Whiplash (Metallica)

14. Crossroads (Robert Johnson)

15. R.A.M.O.N.E.S. (Ramones)

16. Cat Scratch Fever
(Ted Nugent)

17. Louie, Louie (Richard Berry)

18. Tie Your Mother Down (Queen)

19. Emergency (Chelsea)

20. Good Rockin‘ Tonight
(Elvis Presley)

21. I’m Your Witch Doctor
(John Mayall)

22. The Trooper (Iron Maiden)

23. (I’m Your) Hoochie Coochie Man (Muddy Waters)

24. Ballroom Blitz (The Sweet)

25. Something Else
(Eddie Cochran)

26. Back in the U.S.S.R.
(The Beatles)

27. Sympathy for the Devil
(The Rolling Stones)

28. Well All Right (Buddy Holly)

29. Motörhead (Hawkwind)

30. Silver Machine
(Original Version)

Lehce morbidní nokturno

Pokud hledáte něco moderního, invenčního a sexy k nočnímu popíjení a zkouřenému snění, nemůžete si vybrat lepší album.

Terius Youngdell Nash, v hudebním vesmíru mnohem známější jako The-Dream, je R & B producent, skladatel, zpěvák a interpret, který nejenom že píše a nahrává pro sebe, ale má za sebou i pár hitů pro velké popové hvězdy. Třeba pro Rihannu, Britney Spears, Justina Biebera i Beyoncé. I tento slušný seznam „nakupujících“ svědčí o nesporném talentu. Sám vydal už pět autorských alb a důvod, proč bylo po posledním EP Crown and Jewel ze začátku léta loňského roku ticho, je teď už zjevný – nabíral síly na dost odvážný projekt.

Genesis ve svojí audiopodobě je deset kompozic, které doprovázejí dvaačtyřicetiminutový film, jenž abstraktně popisuje jeho nahodilé sny, dává je do symbolických návazností a propůjčuje jim vizuální podobu. Film je k vidění zatím exkluzivně na portálu TIDAL. Proč film a hudba v tomhle formátu? The-Dream vysvětluje, že to je jediná možná cesta, jak dát fanouškům nahlédnout za sítnici i do mozku, protože nejenom že hudbu komponuje, ale vidí k ní rovnou obrazy a tohle spojení je teprve jeho komplexní umělecká exprese. Genesis je každopádně mistrovský kousek, atmosférická elektronika v hodně pomalých tempech, vskutku snová, s R & B a hiphopovým feelingem. Pochmurné a začouzené beaty, jeho typický hlas, falzety a zdánlivě patetická témata, zkrátka koncepční práce, která zaslouží soustředěnější poslech. Ideálně se hodí do sluchátek hodně pozdě v noci, spíš nad ránem. Genesis je geniálně temný soundtrack (skladby jako Spectre, Heir Jordan, pochopitelně Bury, Level a další). Tam, kde je třeba The Weeknd až soulově hravý, jde The-Dream až na dřeň. Ostatně tihle dva jsou k sobě navzájem přirovnáváni, ač to rádi nemají a v roce 2012 měli na Twitteru dokonce beef na téma vzájemného kopírování. Pokud hledáte něco moderního, invenčního a sexy k nočnímu popíjení a zkouřenému snění, nemůžete si vybrat lepší album. A track Virtuous s hostujícím Wiz Khalifou je jednou z nej věcí, které jsem zatím letos slyšel. Já vím, je teprve leden, ale…

1. Omni of Genesis Overture

2. Heir Jordan

3. Walls

4. Bury

5. Virtuous Ft. Wiz Khalifa

6. Cardinal Sin

7. Level

8. Spectre

9. Blasphemy

10. No Pacts

Óda na radost

Za pozitivitou Mirky Miškechové se skrývají silné autorské písničky.

Autorské album Mirky Miškechové je tak plné optimismu, že je to skoro k nesnesení. Tuto dámu bych doporučil používat při diagnostikovaných hlubokých depresích v léčebném zařízení Bohnice. Tolik radosti na jednom CD totiž normální a duševně zdravý jedinec není schopen najednou pobrat.

Teď vážně. Těší mě, že je v Čechách a na Slovensku tolik nových sólistů s kytarou v žánru folk pop a folk rock. A navíc hrajících autorské věci, které dávají hlavu a patu, reflektují vlastní bolístky nebo problémy celé generace. Mirka Miškechová k tomu přidává ještě notnou dávku humoru, příjemnou barvu hlasu a hlavně jednoduché, přímočaré melodie jenom s kytarou nebo aranžované pro celou kapelu. Jednotlivé písničky posbírané od střední školy po současnost mají nadhled, šmrnc a hitový potenciál.

Pokud poslouchám autora s tak zajímavými, až básnickými texty, rád bych si je přečetl. A to i přesto, že jako starší ročník slovensky rozumím dobře. Bohužel v tak pěkném obalu zbylo místo pouze na „mikro“ booklet, kam se vešlo pouze pět textů a z toho jeden z nich je skladba Cudzinka v Tvojej zemi. Že by došel papír?

To album je skvělé, rozhodně stojí za poslech, stejně jako Mirka Miškechová naživo.

1. Čo už s ním 

2. Schizofrenik optimista

3. Denník beznádejnej novinárky

4. Neplavec a povodeň

5. Niečo na tebe je

6. Svišť

7. Miňa zavut Sodoma

8. Ja, kapitán

9. Špatnokrásny manekýn

10. No comment

11. Marry

12. Spod diaľnice

13. Teleport

14. Cudzinka v Tvojej zemi

Jiskrná melancholie

Vřelý indie rock s hlavou v oblacích a nohama na zemi je víc než boj s heroinovou závislostí.

Tvůrčí mozek brooklynských DIIV, Zachary Cole Smith, je jako pavouk, který svými tenoučkými páry nohou dokáže obejmout každý z bezpočtu vlivů, kterými se nechal inspirovat, od rozcákaného shoegazu přes krautrockové pořádky, rytmický tlukot new wave až po ryzí pop music a spojit je v jednu hustou a zatraceně pevnou síť. Propletenec, kterému dal vzniknout s podporou stále semknutější sestavy na druhé řadovce Is The Is Are, se skládá ze stejných součástek, na němž stavěli dřív třeba The Cure, Real Estate, The War On Drugs nebo domácí Sunshine, funguje ale dostatečně organicky na to, aby nesváděl k rýpavému dekódování.

Stejně jako z ceněného debutu Oshin je i z novinky cítit, že se rodila v hlavě kytaristy. Smyslně líné vokály zde sice sehrávají esenciální roli, bez skládání svébytných instrumentálních vrstev, by ale nebyly ničím. Právě díky jemným strukturám, prolínajícím se jako proudy horské bystřiny, nahrávka získává na hloubce. A navzdory okamžité návykovosti teprve opakovaným poslechem stoupá na ceně. Stejnou zbraň ostatně Cole používá i v boji proti stejnorodosti alba. Jednotlivé songy nezapřou, že jsou šité podle jednoho kopyta a často je odlišují pouze drobné nuance. V globálu ale opakování pracuje ve prospěch DIIV a pouze zintenzivňuje balík neodolatelně smíšených emocí, které Is The Is Are pumpuje do těla posluchače. A vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna zní některá z tutovek v čele s Dopamine nebo Under The Sun nebo rozvolněnější tracky.

Nové album má třicetiletému muzikantovi po sérii vypjatých let pomoci vyhrát nad heroinovou závislostí a udržet si vztah s hvězdnou partnerkou Sky Ferreira. Přiznání učinil nejen v aktuálních rozhovorech, ale ještě otevřeněji v titulním songu, kde zpívá o boji, který za svůj život svádí. Při pohledu na jeho propadající se tvář je zřejmé, že se dal do věci za pět minut dvanáct. Přinejmenším v novém materiálu má ale skvělou příležitost k odražení ode dna.

1. Out of Mind

2. Under the Sun

3. Bent (Roi‘s Song)

4. Dopamine

5. Blue Boredom (Sky‘s Song)
ft. Sky Ferreira

6. Valentine

7. Yr Not Far

8. Take Your Time

9. Is the Is Are

10. Mire (Grant‘s Song)

11. Incarnate Devil

12. (Fuck)

13. Healthy Moon

14. Loose Ends

15. (Napa)

16. Dust

17. Waste of Breath