Český grime uzrál
Smack je na novém albu sice konzistentní s minulostí, přesto udělal velký krok vpřed.
Málokdy píšu recenze tuzemských alb. Dost možná proto, že si o valné části české produkce (bez rozdílu žánru) nemyslím nic dobrého a nechci být za každou cenu negativní. Asi bych si spíš přál, aby bylo o čem psát fajn věci, i mít radost z toho, že poslouchat místní umělce je povznášející a nakopávající. Pořád čekám…
Kubu Janečka alias Smacka znám de facto tak trochu od mala. Už proto, že jsem se kámošil s jeho tátou, nedovolil bych si být v jeho případě nenáročný a nadržovat mu. Ani omylem. Janečkové mají houževnatost i drzost v genech, ale na druhou stranu je třeba říct, že jsou pracovití, až běda, čehož je i Smack perfektním důkazem. Ušel úctyhodný kus cesty a rozhodně nedošel na konec, to nejlepší jeho i nás teprve čeká.
Smackovi už není patnáct, a to je klíč k Sick (Moh bych). Hladově chce posouvat sám sebe, svoje hranice, hranice stylu, hranice komunity, ve které se pohybuje. Je to mechanika odvislá od zrání, nabývání zkušeností a lze ji považovat za leitmotiv celé desky. Nebojí se do toho jít s punkovým drivem (a to přitom nejvíc miluje Kiss!) a seká hlavy bez mrknutí oka ve „slow motion“. Má dril jako málokdo, ví o tom, občas je až příliš sebestředný, ale to do hry patří (Nejlepší MC v Čechách). Rozhodně to je uvěřitelnější než u nějakého tučného lachtana, kterého kočičí zlato na krku svírá a dře tak, že ani nestíhá svoje laciné rhymes pokládat na beat. Smackova flow a kadence je hodně daleko, nemá tu konkurenci, a i kdyby měl, tak nemá, protože přes jeho sebevědomí nejede vlak. To je taky jedna ze zásadních věcí, která bude průměrné bolet a pálit jako chcanky v očích. Ke kreativitě sebevědomí patří jako siamské dvojče. Nedá se odoperovat bez hrozby tvůrčího kolapsu a následného exitu. Tady jde ruku v ruce s Kubovou rtuťovitostí, je jako adrenalinem našlehnutý dostihový kůň a plive kolem sebe vize okolního světa nemilosrdně s přesností milimetrů. Ano, místy je to nabubřelé, jindy trochu naivní a v podstatě říká věci, které ti vnímavější ví a vidí, ale je to pořád mnohem dál, než když někdo, komu je třicet pět, rapuje pořád o tom, o čem rapoval v patnácti. Což se žel dost často na té naší malé scéně děje. Nebojí se nácků (adresná Kdo neskáče, neni Čech), nebojí se glosovat pokryteckost Babiše na fesťáku, pana prezidenta Prase, politické blitky, masomlýnek systému. Z hodně hesel mrazí (například „samí učitelé, žádní mistři“ v Továrně na lidi). Občas se mu pochopitelně nepovede obejít klišé a prokličkovat mezi výplňovými frázemi, ale je to jen velmi zřídka a vlastně i svou připomínkou nedokonalosti milé. Někdy se opakuje (téma vlastního bytu versus drahé auto na splátky a bydlení u mámy), ale to je veskrze marginální záležitost a každý, kdo by měl tendenci ho kvůli tomu tahat za pinďoura, je jenom závistivý kokot.
Prostě mě baví sledovat jeho myšlenkové pochody, je mu perfektně rozumět, i když je místy kurevsky rychlý, a poprvé po dlouhé době mě tuzemská rapová deska obsahově baví, protože to není jenom bezduchý popis tisíckrát omletého dogma „báva, kundy, škvára, drogy, jsem král, vy jste hovna atd.“ Hudebně je fajn, že na albu participovala celá řada beatmakerů a producentů, takže je v rámci možností plastické. Žánrová formule je sice striktně vytyčená UK grime a UK garage, ale nemá občas problém ani s kytarou (Immortal).
Zcela subjektivně beru Smackovo nové album za sice s minulostí konzistentní, přesto velký krok vpřed. Je syrové, křičí do ksichtu otázky, na které se těžko hledají odpovědi, nastavuje zrcadlo generaci ztracenců a mezi občasným balastem prosakuje znepokojivá vize současnosti v zemi, kde je všechno naopak. Špatně naopak.
