text Iva Boková

foto archiv rikka s.

Stará se o Kiss, Twisted Sister, Foreigner, Lordi nebo Hardcore Superstar. Mezi tour manažery v oblasti rockové scény patří ke světové špičce. Nepřehlédnutelný dlouhán (205 cm) Rikk Scholvinck nám popsal, co obnáší práce tour a risk manažera. A podělil se s námi o krizové i emotivní momenty své kariéry.

Získal práci, o níž se mu v mládí ani nesnilo. Pracuje s hudebními ikonami, k nimž vzhlížel už na střední škole, i s mladšími kapelami, které si později oblíbil. Tour managementu a souvisejícím profesím se věnuje už téměř tři dekády. Mají ho rádi muzikanti i manažeři. Když není na turné, připravuje nějaké další. V práci je přímý a precizní, ale také usměvavý pohodář. Možná právě proto nezažívá žádné vyhrocené situace, přestože se na něj i střílelo.

Profese tour manažera asi nebyla vaším životním snem. Čím jste chtěl být třeba na střední škole?

Netušil jsem, co bych chtěl dělat. Nevěděl jsem to ani v osmnácti nebo devatenácti,

proto jsem se rozhodl jít na univerzitu. Studoval jsem lingvistiku. Mými hlavními jazyky byly angličtina a francouzština. Studia jsem dokončil a získal magisterský titul. Celkem tedy ovládám angličtinu, samozřejmě holand­štinu, němčinu a francouzštinu.

Což se při vaší práci určitě hodí…

Je to velká výhoda. Několikrát se mi stalo, že jsem měl před koncertem schůzku třeba se sekuriťáky a oni měli za mými zády v jejich rodné řeči hloupé poznámky k tomu, co jsem po nich chtěl. Netušili, že jim rozumím, a tak se pak vždycky dost zastyděli, když to zjistili, omluvili se a fungovali přesně tak, jak jsem potřeboval.

Jak tedy začala vaše kariéra v hudebním byznysu? Co bylo prvním impulsem?

Na vysoké škole jsem měl dva kamarády, kteří hráli v kapele. Trávil jsem s nimi dost času, hodně jsme pařili. Postupně jsem jim začal pomáhat a učit se veškeré práce, které patří ke koncertům a produkci. Stal jsem se dalším členem kapely. Byl jsem taková ta holka pro všechno. Pak jsem poznal další dva kluky, kteří hráli v Kiss tribute bandu. Jejich show už byly na vyšší úrovni. Používali kvalitní masky i kostýmy a vymysleli si, že začnou s pyrotechnikou, ale potřebovali někoho, kdo se o ni bude starat. Okamžitě jsem se nabídl.

To ale ještě mělo k práci tour manažera dost daleko…

Až tak moc ne. Vyrazili jsme na první Kiss Convention Tour po Evropě, jel s námi původní bubeník a spoluzakladatel Kiss Peter Criss, bylo to těsně před reunionem. Měl s sebou spoustu merche. Hned první den jsem si v tourbusu všiml, že se o něj nikdo nestará. Ve všem byl strašný zmatek. Člověk, který turné pořádal, byl účetní, a vůbec netušil, co má dělat. Peter Criss byl naštvaný a hrozilo, že po prvním koncertu odcestuje zpátky do Ameriky a vykašle se na nás. Pokusil jsem se zachránit situaci, a tak jsem se vlastně jaksi přirozenou cestou stal tour

Hardcore Superstar –
Last Call For Alcohol

manažerem hned na mé první šňůře. Dopadla nad očekávání skvěle.

Zopakovali jste Kiss Convention Tour i v dalším roce?

Ano. Tentokrát s námi jel další zakládající člen Kiss, kytarista Ace Frehley. I to bylo ještě před reunionem. Pak jsme takové šňůry jezdili pravidelně a vždycky nám hostoval někdo z bývalých členů Kiss kromě Genea Simmonse a Paula Stanleyho. Začal jsem jezdit i s jinými menšími a později i většími kapelami a postupně se z koníčka stala práce na plný úvazek.

Co jste dělal v době mezi jednotlivými turné?

Většinou koncerty menších kapel v Holandsku a okolních evropských zemích. Měl jsem taky

už řadu přátel z amerických kapel, takže jsem jezdil i s nimi, když zavítaly do Evropy. Na uživení to ale zatím nebylo, proto jsem ještě při studiích na univerzitě přijal běžnou práci v kanceláři na částečný úvazek. Po absolutoriu mi nabídli plný úvazek. Pracoval jsem jako account manažer pro kurýrní firmu, která se zabývala leteckou a pozemní nákladní dopravou. Ta práce mě strašně nebavila.

To nezní moc pozitivně.

Bylo to peklo. Naštěstí jsem pak dostal nabídku od firmy, která pořádala eventy pro korporátní klientelu. Třeba když Coca-Cola dělala prezentační akce na konferencích, chtěla obchodní záležitosti zpestřit uměním, tancem, hudbou, světelnou show a podobně. Začal jsem se tedy starat o zábavní části firemních akcí.

Kdy přišla zásadní změna, velký průlom?

Přátelé z amerických kapel a lidé, kteří se podíleli na šňůrách Kiss Convention Tour, měli kontakty na managementy větších kapel z celého světa. Víc a víc lidí mě kontaktovalo s tím, že by byli rádi, abych se postaral o turné nějaké kapely. Nabídky přibývaly a už se to nedalo skloubit s klasickou každodenní prací, musel jsem dát výpověď a začal jsem se tomu věnovat naplno.

To mohl být velký risk. Nechal jste se zaměstnat u nějaké agentury?

Od samého začátku jsem dělal tour mana­gement na vlastní pěst, nezávisle. Stejně

jako většina lidí z branže, většina těch, kteří se pohybují kolem kapel a zajišťují průběh turné. Řekl bych, že tak osmdesát sedm procent z nich to tak má. Je to i proto, že pracují s různými kapelami pod různými agenturami, takže smlouva s jednou firmou by je omezovala a mohli by tak přijít o řadu pracovních příležitostí.

Tour manažerem jste skoro třicet let. Které největší kapely vám prošly pod rukama?

Řekl bych, že asi Kiss, Twisted Sister, Megadeth, Foreigner, W.A.S.P., Thin Lizzy…

A teď pracujete s Lordi, Hardcore Superstar a Twisted Sister. S kým ještě?

Nedávno mi přibyl Michael Monroe. S Hardcore Superstar jsme s ním jeli společné turné, podobně jako s Buckcherry. I jeho management mě požádal, abych se staral také o něj.

Pokud vím, přidal se taky Ace Frehley…

Věděl jsem, že na někoho zapomenu. Samozřejmě, Ace Frehley. Jak jsem mohl? Ano, mám velmi dobré vztahy se všemi bývalými členy Kiss z doby, kdy jsme pořádali Kiss Convention Tours. Pokud plánují turné s vlastními kapelami, jsem první, komu volají. Stejné to je třeba i s kytaristou Brucem Kulickem nebo bubeníkem Ericem Singerem a jeho projektem. Lidé z newyorské scény se

Před koncerty, v jejich průběhu i po nich se musíte postarat úplně o všechno. Je vůbec možné dát si někdy s kapelou drink?

Jsem zodpovědný za všechno, co se stane v průběhu turné, takže obvykle nemám čas sejít se s přáteli nebo se s nimi či s kapelou napít. Po koncertě musím dohlédnout na to, aby se všichni z kapely vrátili do šaten, osprchovali a vystřídali se ve sprchách podle přesně stanoveného harmonogramu, protože je v konkrétní přesný čas potřebuji mít v tourbusu, abychom mohli vyrazit do dalšího města. Pokud hrajete každý den a žijete v tourbusech, není jiná možnost. Většinou jedou tři kapely, což je takových deset lidí na kapelu, muzikanti plus crew. Nejdřív jdou do sprch muzikanti, pak ostatní.

Ale určitě neřešíte jen sprchy.

Je taky potřeba zkontrolovat, jestli nám pořadatel poskytl dostatek bedňáků a dohlédnout na to, aby fungovali, byli rychlí a před koncertem a po něm přemístili aparát, kam mají. Obvykle se odjíždí ve dvě hodiny ráno. Musím projít tourbusy a zkontrolovat, jestli jsou tam všichni, máme kostýmy, merch, prostě všechno.

Řešíte i peníze?

Jistě. Po odehrání koncertu je na mě, abych si sedl s promotérem, prošel s ním kompletně účetnictví, zkontroloval a převzal doklady. Občas ještě po některých koncertech probíhají rozhovory, což je ale spíš nestandardní.

Jaké jsou vaše povinnosti v roli tour manažera? Jsou pokaždé stejné nebo se to mění od kapely ke kapele?

Je to stejné nebo podobné. Snad na nic nezapomenu, protože toho není málo. V podstatě jde o kompletní logistiku tak, aby všechno proběhlo včas a podle plánu. Zkusím být stručný. Před prvním koncertem musím pro všechny zajistit letenky, zkontrolovat, jestli máme všechny členy crew, které potřebujeme. Dohlížím na hotely, na promo před koncerty, rozhovory na místě, připravenost techniky na místě, na headlinera i další kapely, dodržování časů při koncertech, bezpečnost, připravuji itinerář kapel i crew na další den, komunikuji s managementem i agenty a promotéry.

všichni mezi sebou znají, manažeři, booking agenti, lidé z crew. Přes ně jsem se dostal ke spoustě práce.

Většinou je praxe taková, že se snažíme je realizovat před vystoupením.

Tím to ale stále nekončí.

Řekněme, že tedy vyrazíme směrem k dalšímu místu ve dvě ráno. Na turné obvykle pracuji takových čtrnáct, patnáct hodin denně. V tourbusu si pak už na cestě sedneme, zhodnotíme koncert, probereme, co nás čeká další den, dáme si pivo. Kolem čtvrté hodiny ranní jdeme spát, do další destinace dorazíme mezi devátou a jedenáctou dopoledne a všechno začíná nanovo.

V průměru tedy naspíte něco kolem čtyř hodin denně?

Taková je realita, nicméně týká se mě a crew. Kapely jsou na tom samozřejmě mnohem lépe, protože je v podstatě nepotřebujeme až do chvíle, kdy mají naplánovanou zvukovou zkoušku. Někteří muzikanti zůstávají vzhůru třeba i do osmi do rána a je to v pořádku, protože zvukovky nezačínají dřív než ve tři hodiny odpoledne. Musíme se ale také přizpůsobit podle zvyklostí dané země. Například v Británii kluby otvírají v šest hodin a začíná se hrát od půl sedmé nebo od sedmi. Hraje se tam maximálně do jedenácti

nebo do půl dvanácté v noci. Naproti tomu třeba ve Španělsku a Itálii neotvírají dřív než v osm večer, někdy až v deset. Kapela, která je headlinerem turné, přijde na řadu až v jednu ráno. Tím se nám všechno posouvá a při přípravě turné s tím musím počítat.

To zní jako samá práce a žádná legrace… Co nějaké večírky po koncertech?

V běžné dny, jaké jsem popsal, na ně absolutně není čas, ovšem v plánu turné máme i volné dny na cestování nebo se občas nepodaří obsadit nějaký termín, čímž získáme den volna. To se pak dá samozřejmě využít i na hezkou party. Šňůru obvykle plánujeme tak, že jsou za sebou čtyři dny, kdy se hraje, pak je jeden cestovní den bez koncertu, následuje šest koncertních dní a pak další cestovní. Musím také hlídat, aby řidiči dodržovali počet hodin, po které nesmí jet, aby naspali dostatek hodin. Pokud to nevychází, musíme v průběhu turné měnit řidiče, nebo mít přiobjednaného druhého řidiče v záloze. Přitom jde mnohdy o minuty.

Jak se na turné udržujete ve formě?

Ono se toho vlastně moc dělat nedá. Snažím se nebýt vzhůru příliš dlouho a vyspat se co nejdéle to jde. A taky beru spoustu vitamínů.

Když jsme se naposledy potkali na turné, měl jste s sebou snad patnáct lahviček s vitamíny.

Tak jste viděla, že nelžu. Není to žádná sranda. Je to asi to jediné, co můžu ovlivnit.

Je to tak i v případě opravdu velkých kapel? Třeba Twisted Sister?

S Twisted Sister je to úplně jinak. Nejezdíme tourbasem, ale létáme a hrajeme festivaly v pátek, v sobotu a v neděli. Strava se řeší většinou v hotelových restauracích a pak nějakým občerstvením v místě vystoupení. S tím souvisí další věc, kterou mám na starost, a to přesun crew. Pár lidí v pondělí odlétá zpátky do USA a ve čtvrtek je musím dostat opět zpátky. Když jsem začínal pracovat s Twisted Sister, byla to běžná praxe. Po letech jsme to ale začali řešit jinak. Když trávili tři dny v Evropě a létali pořád dokola sem a tam, byli všichni strašně vyčerpaní a nikdy neměli čas vyrovnat se s jetlagem a taky jsme utratili spoustu peněz za

Třeba strava je na turné daná, protože ji po celý den dostáváme od pořadatelů. Začínáme pozdní snídaní, pak je až kolem šesté večer večeře a další večeře po koncertě, což je po půlnoci. A občas je taky catering pořádné peklo. V Evropě bývá celkem v pořádku. V amerických klubech je situace komplikovanější, protože téměř nikdy nezajišťují jídlo. Místo toho dostanu peníze a musím zajistit jídlo na celý den pro všechny sám. V podstatě to je stejné i v Británii.

letenky. Proto jsem navrhl, aby zůstali v mezičase v Evropě. Můžou si tak odpočinout, nenastávají problémy se zrušenými lety, a navíc ještě ušetříme.

Kolik času v průběhu roku obvykle trávíte na turné?

S některými kapelami jsem na turné měsíc, s jinými i tři měsíce v kuse. Mezi jednotlivými turné bývám doma tak dva až pět týdnů. A to obvykle stačí přesně na to, abych mohl připravit nadcházející turné. Snažím se dodržovat minimálně ty dva týdny. Pokud je času míň, je to opravdu hektické, protože už na probíhajícím turné musím připravovat to další.

Jaký je rozdíl mezi Amerikou a Evropou?

Pro Evropana není jednoduché získat v USA pracovní a různá další povolení. Obvykle se pracovní povolení vydává jen na šest týdnů, ale pokud znáte správné lidi, máte příslušná potvrzení od agentur a prokážete, že máte v Evropě byt, rodinu, za kterou se budete vracet, a tudíž v Americe nezůstanete po celou dobu v kuse, cokoli, co vás v Evropě drží, a imigrační úředníci na ambasádách tedy nepojmou podezření, že chcete ve Státech zůstat, pak můžete získat povolení na dva nebo i tři roky. A kapela taky musí prokázat, že existuje z ekonomického hlediska pádný důvod pro to, aby do USA cestovala tak často nebo tam trávila tolik času.

To už jsme u kapely, ale jak je to konkrétně u tour manažera?

Pracujete také jako šéf ochranky kapely Kiss. Jak jste se k tomu dostal a co taková práce obnáší?

Celé to vzniklo v době, kdy jsem dělal na evropském turné Kiss tour manažera předkapele Cinder Road. Kiss se k nám chovali opravdu úžasně. Mohli jsme používat pro převoz nástrojovky jejich kamiony a tak. Chtěli jsme jim to nějak vrátit, v průběhu turné jsme si tak vzájemně vypomáhali. Jejich risk manažer byl z Londýna, měl spoustu práce a už

Pro mě je výhodnější pracovat v Evropě, protože tady mám zázemí, mám tu konexe, znám místní zvyklosti a prostředí, znám legislativu, pořadatele. Právě proto si mě americké kapely najímají. Když přijede s kapelou americký tour manažer a nikoho tady nezná, může zažít krušné časy. Já jezdím čtyři nebo pět evropských turné za rok, takže osobně znám většinu pořadatelů i lidí, kteří se podílejí na zajištění koncertů a festivalů, a to je pro manažery a agenty ze zámoří obrovská jistota a tím i výhoda.

nestíhal. Brzo mi nabídl, jestli bych se s ním nechtěl střídat.

Staráte se i o samotného frontmana Genea Simmonse.

Gene toho má spoustu mimo Kiss, včetně různých obchodních záležitostí. Od té doby, co se oženil, mi občas svěří i manželku a děti. Jednoho exkluzivního risk manažera má v Americe, mě má pro Evropu.

Byl jste s ním i na nějakých VIP gala akcích?

Doprovázel jsem ho na různá obchodní jednání, podpisové akce, konference. Jednou se mu například nechtělo na jakousi luxusní

gala večeři. A kdo tam tudíž musel s jeho ženou jít? Vzal jsem si oblek a doprovázel jsem Shannon Tweed se synem.

A podobnou práci děláte i pro další rockovou celebritu, frontmana Twisted Sister Dee Snidera.

V případě Twisted Sister se starám o bezpečnostní záležitosti kompletně. Dee je celebrita, a tudíž má samozřejmě také řadu samostatných aktivit. Třeba když před pár lety vydal knihu, cestovali jsme po světě na prezentace a autogramiády. Také mívá sólová vystoupení nebo hostuje na různých all star koncertech. Obvykle ho všude doprovázím, hlídám mu kalendář a řeším k tomu i kompletní logistiku.

Dokážete zmínit nejemotivnější moment vaší kariéry?

Když jsem byl ještě na univerzitě a jeli jsme Kiss Convention Tour s Peterem Crissem, s legendou, ke které jsem vzhlížel. Vyjížděli jsme tak, že jsem měl ještě měsíc na odevzdání diplomové práce. Musel jsem ji dokončit dřív. Pár minut před tím, než zavírali

Můžete být konkrétnější?

Objednám limuzínu s řidičem, ta nás někam dopraví, tam proběhne například autogramiáda. Mezitím zarezervuji místo v restauraci, jedeme na večeři. V průběhu večeře hlídám, aby umělce nikdo neobtěžoval kvůli fotkám nebo podpisům. Po večeři odjedeme limuzínou na hotel a domluvíme se na další den, případně si ještě jdeme popovídat do baru nebo kavárny.

Byl jste někdy na turné s někým, kdo vám lezl na nervy?

Ne. Buď mám velké štěstí, nebo si to nepřipouštím.

na studijním oddělení, jsem ji tam dovezl na kole, vrátil se domů, vzal kufr, nastoupil do tourbusu a jeli jsme. To bylo v době, kdy ještě moc nefungoval internet, málokdo měl mobilní telefon. Na studijním jsem nedal kontakty na všechna místa, kde jsme měli naplánované koncerty. Když mi nafaxovali potvrzení, že moje diplomka prošla, a tím pádem jsem zdárně dokončil univerzitu, přinesl mi ten papír právě Peter Criss. Krásný moment byl loni v létě na Alcatraz festivalu v Belgii, kde mi spolu s Twisted zpívaly desetitisíce lidí k narozeninám. A pak letos v březnu chvíle, kdy jsem byl na turné ve Velké Británii s Hardcore Superstar a dozvěděli jsme se, že zemřel A. J. Pero, bubeník Twisted Sister. To mě naprosto sebralo, byli jsme skvělí přátelé. Byl to asi nejbolestivější moment mojí kariéry.

připravovalo několik týdnů, nakonec čtyřiadvacet hodin před startem zruší. To se nám stalo před prvním samostatným turné Ace Frehleyho po Evropě. Nikdo nevěřil, že opravdu přijede. Osobně jsem zajišťoval všechno včetně letenek. Už jsem na něj a kapelu čekal na letišti v Londýně, když přišla zpráva, že si snad zlomil nohu a všechno se ruší. I to se stává.

Jste pověrčivý?

To bych neřekl, ale zkušenost praví, že nikdy nic není na sto procent. Navíc v naší branži se v mnoha případech ani nepodepisují smlouvy. Byznys potvrzujete slovem a podáním ruky.

Jaké turné vás čeká v nejbližší době?

Začátkem roku pojedeme Ameriku s Hardcore Superstar a Michaelem Monroem. Pak mám rozdělané nějaké věci, ale nerad o něčem takhle mluvím. Může se stát, že se precizně naplánované turné, které se do puntíku

Prý se na vás střílelo, když jste byl v Americe s Lordi. Co je na tom pravdy?

Po koncertě v Louisville ve státě Kentucky jsme postávali u tourbusu a v ukradené dodávce přijeli dva lidé, vystoupili a mířili na nás pistolemi. Chtěli nás okrást. Okamžitě jsem vystartoval a běžel do blízké restaurace volat policii. Ta byla na místě prakticky okamžitě. Pár, který nás přepadl a ještě před tím okradl dva naše fanoušky, se snažil ujet. Policie ho brzy dopadla. Členové kapely incident sledovali a vyfotili z tourbusu, takže druhý den toho byly ve Finsku plné noviny, bylo to na MTV News, prostě všude. Říkali, že slyšeli střelbu, ale já jsem ji nezaznamenal. Všechno se seběhlo strašně rychle a mám to zamlžené.