Simple Plan natočili desku, jako by jim bylo –náct. Ale není.
Kanadští Simple Plan se s novým studiovým albem přihlásili po téměř pěti letech. Už první tři ukázky popravdě neslibovaly nic revolučního. Další ochutnávkou byla loni v říjnu píseň I Don’t Wanna Go to Bed, ve které zahostoval rapper Nelly. Skalní fanoušci pop-punkové kapely byli nadšení, leč pro střízlivější a nezaujaté uši ostatních posluchačů ani v tomto případě nešlo o nic tak zásadního, aby je tato muzika snad motivovala postavit se na druhou stranu barikády a začít po Simple Plan šílet. I když tedy právě tato skladba se mírně odchyluje od běžné tvorby kapely, neboť ji ozvláštňují zřetelné prvky popu a funku.
Simple Plan jsou držáci. Na scéně se v nezměněné sestavě pohybují už skoro dlouhých osmnáct let. Jejich muzika je ale, jak se říká, čím dál tím stejná. To, co byste náctiletým či možná ještě tak dvacetiletým floutkům sežrali i s navijákem, už je u pánů, kteří mají čtyřicítku na krku, tak trochu úsměvné.
Slaďoučký hlas frontmana Pierra Bouviera, který si hraje na drsného a bere si do úst hipstery a cyniky, v muzice, jež je ušitá na míru teenagerům, zavání pochybnostmi o tom, jestli to pánové opravdu myslí vážně, nebo jen potřebují sytit bankovní konta.
Produkce na úrovni, zvuk výborný, ale co s tím, když chybí pořádné hitové pecky, skladby zní jedna jako druhá a pánům v letech prostě ani s přivřením očí do tenounkých škvírek jejich pop-punkové rádoby rebelské křepčení nevěříte?
Iva Boková
text
1. Opinion Overload
2. Boom!
3. Kiss Me Like Nobody’s Watching
4. Farewell (feat. Jordan Pundik)
5. Singing in the Rain (feat. R. City)
6. Everything Sucks
7. I Refuse
8. I Don’t Wanna Go to Bed (feat. Nelly)
9. Nostalgic
10. Perfectly Perfect
11. I Don’t Wanna Be Sad
12. P.S. I Hate You
13. Problem Child
14. I Dream About You (feat. Juliet Simms)
10
recenze
2
zpet
Yoko Ono
Yes, I’m a Witch Too
Forgive Me My Love
Nové šaty, starý obsah
Druhá remixová deska Yoko Ono je důkazem toho, že ani poměrně kvalitní a cílevědomá moderní produkce z pseudoavantgardy prostě umění neudělá.
Nová kolekce remixů písní třiaosmdesátileté Yoko Ono se dá stěží považovat za vlastní počin japonské avantgardní umělkyně. Jedná se o pokračování podobné remixové kompilace Yes, I’m a Witch z roku 2007 a stejně jako na ní i tady si většina remixujících interpretů vzala z originálu pouze charakteristický vokál a hudební podklad kompletně předělala. Až na pár výjimek pohybujících se ve vodách poměrně zajímavého indie-rocku (jmenujme alespoň remix skladby Forgive Me My Love od Death Cab for Cutie, Mrs. Lennon od Peter, Bjorn and John nebo Move On Fast od Jacka Douglase) se jedná o celkem fádní pokusy oživit chaotický originál taneční housovou produkcí, což ve finále příliš nefunguje. Ani v těch několika momentech, kdy hudební podklad začíná aspirovat na uvěřitelný a silnější materiál, se prostě nemůžeme ubránit dojmu, že nás něco neskutečně štve. Ano, je to prostě protivný nelogický vokál samotné Yoko Ono!
Jsou avantgardní počiny, které mají i přes svou takřka dada konstrukci logický výstup, emocionální, intelektuální, troufněme si možná i na termín umělecký. Prakticky žádný z hudebních projektů Yoko Ono nepatří do této kategorie. Je to asi stejné srovnání jako mezi free-jazzovými sessions Johna Coltrana a partou ztripovaných gympláků, kteří prostě neumějí hrát a do vzniklého hluku recitují své rádoby umělecké básně, zatímco spolužačky vzdychají. Pár bodů bych určitě přidal za odvahu svolit v třiaosmdesáti k poměrně odvážnému moderně pojatému projektu, koneckonců Lou Reedova Lulu s Metallikou taky nebyla žádná sláva. Nicméně, těmto písním by opravdu nepomohl ani John Lennon.
Vojta Libich
text
1. Walking on Thin Ice
2. Forgive Me My Love
3. Mrs. Lennon
4. Give Me Something
5. She Gets Down on Her Knees
6. Dogtown
7. Wouldnit
8. Move on Fast
9. Soul Got out of the Box
10. Approxmately Infinite
11. Yes, I’m Your Angel
12. Warrior Woman
13. Coffin Car
14. I Have a Woman Inside My Soul
15. Catman
16. No Bed for Beatle John
17. Hell in Paradise
10
recenze
3
zpet
MACKLEMORE & RYAN LEWIS
This Unruly Mess I‘ve Made
Kevin feat. Loen Bridges
Rapová plochost
Cenou Grammy ověnčený rapper na své druhé desce boduje se silnými beaty i tématy. Nedá se jim ovšem moc věřit.
Macklemore má bezesporu talent. Jeho dvorní producent Ryan Lewis tuplem. Nahrávku od nahrávky ale duo čím dál tím víc inklinuje k mainstreamové tvorbě. Z jeho často zmiňovaného indie přístupu už zbývají jen drobné fragmenty. Ano, novinka nabízí intimní témata, věnuje se globálním i individuálním problémům a může se opřít o promakaný sound. Na druhou stranu ovšem posluchače téměř urazí mírou stupidity některých písní.
Jde například o zhovadilost Dance Off, plochý track o tanečním duelu s hloupými samply. Existují rappeři jako Mike Skinner z The Streets, kteří dokážou běžné odlehčené situace pojmout originálně. Frajerovi ze Seattlu se to ale tentokrát tak docela nepovedlo. Když vás některá z dvanácti skladeb zaujme, vzápětí ji naruší tuctový zpívaný refrén, který si paradoxně zamilují rádia, diskošky i obchoďáky po celém světě. Dvojici se nedá upřít, že se opět pouští do závažných námětů, jako je špatné zdravotnictví v USA, policejní brutalita a pohlížení na celebrity jako na marketingové nástroje. Když ale tyto myšlenkové pochody střídá „sranda“ o bratranci Brada Pitta, výsledek se nedá brát moc vážně. Jasně, deska není tak špatná, jak asi někteří haters doufali. Populárnímu debutu, disponujícímu několika skvělými momenty, se ale nemůže rovnat. Macklemore je sympaťák a potrhlý týpek s účesem, který napodobují teenageři na celé planetě. Ale srovnávat jeho pop-rap se současnými giganty typu Kanye West nebo Kendrick Lamar prostě ani nemá smysl.
Vojta Tkáč
text
1. Light Tunnels feat. Mike Slap
2. Downtown feat. Eric Nally, Melle Mel, Kool Moe Dee
3. Brad Pitt‘s Cousin feat. XP
4. Buckshot feat. KRS-One & DJ Premier
5. Growing Up (Sloane‘s Song) feat. Ed Sheeran
6. Kevin feat. Leon Bridges
7. St. Ides
8. Need to Know feat. Chance the Rapper
9. Dance Off feat. Idris Elba & Anderson .Paak
10. Let‘s Eat feat. XP
11. Bolo Tie feat. YG
12. The Train feat. Carla Morrison
13. White Privilege II feat. Jamila Woods
10
recenze
4
zpet
WILD NOTHINg
LIFE OF PAUSE
Life of Pause
Méně snů, více popu
Talentovaný všeuměl opouští lo-fi kořeny a zapomíná, že v nedokonalosti je krása.
Dreampopoví Wild Nothing vznikli jako obývákový projekt multiinstrumentalisty Jacka Tatuma. Navzdory záplavě konkurence, kterou chrlí do světa jeho domovský label Captured Tracks a mnoho dalších, mladík z americké Virginie dokázal prorazit hned debutem Gemini z roku 2010. A brzy se obklopil kapelou. Kolegy z kategorie zasněných kytarovek převyšoval hlavně citlivou prací s náladou i melodiemi, které coby schopný muzikant a zpěvák dokázal podat s dostatečnou přesvědčivostí, aby jeho nahrávky okamžitě vtahovaly do vlastního světa. Jeho prvotiny vznikaly v limitovaných podmínkách, což výsledku pouze dodávalo melancholické, trochu záhadné charisma. Ruku v ruce s rostoucím ohlasem a zázemím Tatum přirozeně dostal chuť roztáhnout křídla. Vydal se proto do stockholmského studia, aby zde ve spolupráci s producenty Thomem Monahanem, Peterem Bjornem a J. Erikssonem realizoval svoji představu o moderním organickém zvuku. Úvodní dvojsingl To Know You / TV Queen z podzimu loňského roku naznačoval, že se mu cíl mise podařilo splnit zodpovědně. Jako pojítko s předchozími nahrávkami zůstala svůdná basová linka, sametová melodie a vintage synťáky, které připomněly optimismem přetékající rukopis Davida Holmese. Co se naopak objevilo nově, bylo podstatně přímočařejší a vzdušnější provedení. Zvolená transformace se zdála být výsledkem přirozeného a sympatického vývoje Wild Nothing. Těm, kdo se na ni nechali nalákat, ale skutečná tvář novinky nejspíš přinese zklamání. Kouzlo pohrávání si s atmosférou a jemnými texturami je pryč, stejně jako sexappeal experimentujích zelenáčů. Uhlazenější a čitelnější produkce sice není na škodu, Life of Pause ale dělá dojem, jako by Jack Tatum zapomněl vložit důležitý kus sebe. Sedmdesát procent desky tak v nejlepším případě prošumí.
Veronika Ondečková
text
1. Reichpop
2. Lady Blue
3. A Woman’s Wisdom
4. Japanese Alice
5. Life of Pause
6. Alien
7. To Know You
8. Adore
9. TV Queen
10. Whenever I
11. Underneath My Thumb
10
recenze
5
zpet
Animal Collective
Painting With
FloriDada
S hravostí (ne vždy) nejdál dojdeš
Desáté album americké formace, pro kterou je experiment základem všeho, zůstává navzdory optimismu ve stínu svých předchůdců. Což naštěstí vždy nemusí nutně znamenat pád do podprůměru.
Na novince vydané po třech letech se zvukoví hračičkové vrátili k sestavě v triu z roku 2009. Znovu tu potvrzují, že spojení slov experiment a pop nemusí být oxymórem, ale zároveň se občas ocitají v pozici, kdy svou hudbou nedokážou zahnat myšlenku o samoúčelném vrstvení, ve kterém nejenže tvůrci neměli příliš jasno, kam směřují, ale ve kterém se ztrácí i posluchač.
Jistě – technopunkové rytmy propletené s až provokativně optimistickými melodiemi jsou vtipné jak nekorektní anekdoty o blondýnách. A spojení popu s psychedelickou rozmazaností vytrhuje z nevzrušivosti a nedovoluje upadnout u poslechu do apatie. Jenže onen tvůrčí model se natolik opakuje, že to občas nemá daleko ke křeči.
Název úvodní skladby FloriDada a slovo malba v názvu vede za ruku k analogiím s moderním výtvarným uměním, vzešlým z dadaismu. I ono často až hýří barvami, spojuje zdánlivě nespojitelné a oplývá přístupem, kdy je forma důležitější než výsledek. Jenže zatímco obrazy Paula Kleeho či Vasilije Kandinského jsou pro mnohé nepřipravené těžko akceptovatelné, tyhle hravé písničky mají schopnost bavit i ty, kteří nejsou zarytě věrnými a oddanými fanoušky kapely. A že i těch není málo.
Aktuální nahrávku Animal Collective lze navíc brát jako docela sympatický boj s negativismem. Nevykalkulovaně radostný, šikovně poskládaný, jen zkrátka trochu méně přesvědčivý, než tomu bylo u předešlých alb. Ale ruku na srdce: má smysl vyčítat jarnímu sluníčku jeho nedostatečnou výhřevnost?
Antonín Kocábek
text
1. FloriDada
2. Hocus Pocus
3. Vertical
4. Lying in the Grass
5. The Burglars
6. Natural Selection
7. Bagels in Kiev
8. On Delay
9. Spilling Guts
10. Summing the Wretch
11. Golden Gal
12. Recycling
10
recenze
6
zpet
THE 1975
I Like It When You Sleep, For You Are So Beautiful Yet So Unaware Of It
Love Me
Pop bez hranic
Jak to dopadne, když se póza sejde s talentem a osobitým přístupem?
Není moc typické, aby kapela na veleúspěšný debut navázala neuchopitelným albem s vyčerpávajícím názvem o sedmnácti písních. I tento tah ovšem zapadá do konceptu The 1975, kteří si dělají, co se jim zamane, a zatím to skvěle vychází. Novinkou chce frontman Matty Healy vyplnit prázdné místo v současném bezduchém popu. Je překvapivé, jak svébytnou cestou se mu to povedlo.
Nezapamatovatelné pojmenování docela dobře vystihuje charakter alba – je dlouhé, sentimentální i dramatické zároveň. Dá se říct, že svou pestrostí působí jako tři různé nahrávky smrštěné do jednoho hybridu. V úvodním singlu Love Me formace kříží Davida Bowieho s Peterem Gabrielem, kdežto následujícími songy zabředává až do popového bahýnka pod supervizí Michaela Jacksona. Manchesterskému kvartetu se daří roztancovávat skrze funky kytary, ale přesvědčuje, že s lidmi dokáže pohnout i intimnější cestou. To vše velmi inteligentně a přidrzle. V textech se Healy zabývá drogovou závislostí, náboženstvím, samotou i slávou, která ho v posledních letech potkala. Známkou kvality je i produkce Mika Crosseyho, který dřív spolupracoval s Arctic Monkeys nebo Foals. Dámy a pánové, The 1975 odbourali hranice popu. Ale… je deska celkově stejně sexy jako její předchůdce? Ne. Strhne podobné davové šílenství? To se ještě uvidí. Hodina a čtvrt, kterou si zabere poslech I Like It When You Sleep…, se totiž neobejde bez momentů nudy a nutkání přepnout na další song. Bohémský zpěvák vzkázal lidem, kterým se album bude zdát moc dlouhé, ať táhnou do prdele. Takže už vím, kam o víkendu vyrazím. Vy se rozhodněte sami.
Vojta Tkáč
text
1. The 1975
2. Love Me
3. UGH!
4. A Change of Heart
5. She’s American
6. If I Believe You
7. Please Be Naked
8. Lostmyhead
9. The Ballad of Me and My Brain
10. Somebody Else
11. Loving Someone
12. I like it when you sleep, for you are so beautiful yet so unaware of it
13. The Sound
14. This Must Be My Dream
15. Paris
16. Nana
17. She Lays Down
10
recenze
7
zpet
Anthrax
For All Kings
Evil Twin
Thrash jak má být
Anthrax na jedenácté desce udrželi svoji vysokou laťku.
Nahrávka For All Kings je první deskou Anthrax bez kytaristy Roba Caggiana, který zběhl k dánsko-americké rockové úderce Volbeat. Kapela s přípravami nové studiovky nijak zvlášť nepospíchala. Pod dohledem producenta Jaye Rustona na ní začala pracovat už v závěru roku 2014, natočila nějakých dvacet songů a z nich pak vybrala jedenáct, které dotvořila a použila. Z hlediska textů album pojednává o tom, že každý může být králem, králem vlastního života, a rozhodovat o tom, kam bude směřovat. Anthrax se dotkli i horkého tématu teroristických útoků, a to v písni Evil Twin, jež pojednává o tragédiích, jako byl útok na redakci francouzského satirického plátku Charlie Hebdo a jí podobných. Naživo by mohla skvěle fungovat chytlavá skladba Defend Avenge.
Album For All Kings začíná intrem připomínajícím hudbu z Her o trůny a vyznačuje se úžasnou dynamikou, povedenými refrény, chytlavými melodiemi a v neposlední řadě propracovanými úctyhodnými aranžemi. S velmi solidními riffy se vytasili oba kytaristé Scott Ian a Jonathan Donais, který do kapely přišel z formace Shadows Fall. Album rozhodně drží laťku s úrovní předchozího počinu Worship Music, který kapela nabídla před pěti lety jako první desku natočenou s frontmanem Joeym Belladonnou, jenž se do kapely vrátil po dvaceti letech. Kritika tehdy právem nešetřila chválou a může v ní s klidem pokračovat i teď. Na Anthrax se evidentně čas nijak negativně nepodepisuje, stále jsou schopni tvořit svěží energickou muziku a vždy ji dokážou okořenit tak, aby chutnala i těm nejnáročnějším fanouškům.
Iva Boková
text
1. You Gotta Believe
2. Monster at the End
3. For All Kings
4. Breathing Lightning
5. Suzerain
6. Evil Twin
7. Blood Eagle Wings
8. Defend Avenge
9. All of Them Thieves
10. This Battle Chose Us
11. Zero Tolerance
10
recenze
8
zpet
JACK GARRATT
PHASE
Breathe Life
Multiinstrumentální slasti
Jack Garratt na debutu potvrzuje, že se hudební pokrok nikdy nezastaví.
Vítěz respektované ankety BBC Sound of 2016 konečně vydal očekávanou prvotinu. Kdybychom článek o nejlepších debutech tisíciletí, který najdete v tomhle vydání Headlineru, rozšířili o několik míst, Garratovo album by se nejspíš zařadilo. Uplatňuje na něm stoprocentní DIY přístup. Od skládání písní přes instrumentální složku a zpěv až po produkci. Nutno podotknout, že i na koncertech si čtyřiadvacetiletý Brit vystačí sám – současně stíhá ovládat syntezátory, bušit do bicích nebo hrát na kytaru.
Rovnou při úvodním songu zjistíte, že vás při poslechu čeká mnohotvárná jízda, při níž vám bude hladina adrenalinu stoupat z nuly na sto a ještě výš. Čeká vás hudební výlet, na kterém zažijete absolutní chill, ale také slušně rozjetou party. Popové melodie a obstojný zpěv, v němž místy uslyšíte smělejšího Eda Sheerana, doplňují dynamické nájezdy plné elektroniky. V úderných peckách jako Chemical dostává Garratt pomyslné znásilňování synťáků až na úroveň, kterou někteří posluchači na první poslech nevstřebají. Zdařile jim to ale kompenzuje popovějšími kousky typu Breathe Life, s nimiž by mohl vousatý multiinstrumentalista z rádií vystrnadit některé vyměklé poprockové hvězdičky. Moc špatných momentů tady nenajdete, přesto ve vás Phase zanechá spíš fragmenty emocí z jednotlivých písní než komplexní zážitek z celku. Tak či tak se Jack Garratt trefil do černého. Phase zaujme nejen nadšence čerstvého zvuku Británie, ale i masovější publikum, které si jeho (za pár měsíců) hity poprvé poslechnou z některých rádií. Hype byl naprosto zasloužený.
Vojta Tkáč
text
1. Coalesce (Synesthesia Pt. III)
2. Breathe Life
3. Far Cry
4. Weathered
5. Worry
6. The Love You’re Given
7. I Know All What I Do
8. Surprise Yourself
9. Chemical
10. Fire
11. Synesthesia Pt. III
12. My House Is Your Home
10
recenze
9
zpet
Wolfmother
Victorious
Victorious
Rock‘n‘rolloví Simply Red
Z Wolfmother se na nové desce definitivně stala kapela jednoho muže.
Špatná zpráva na začátek. Tvrdé jádro fanoušků, pro které skupina ztratila s odchodem zakládajících členů kouzlo, po poslechu Victorious nevezme Wolfmother na milost. Naopak se utvrdí v tom, že si z jejich srdeční záležitosti zbylý zakladatel a frontman Andrew Stockdale udělal soukromý podnik. Australská kapela totiž rotací sestavy začíná připomínat model Simply Red, a i ti měli na poslední desce společnou fotku. V bookletu Victorious je jen Stockdale.
Kdo se ale dokáže oprostit od nostalgického láteření, dostane přesně to, co od kudrnatého zpěváka s nezaměnitelným ječákem čeká. Syrový, rozjetý, našlapaný rock‘n‘roll, který se hrdě hlásí k éře art rocku, psychedelie a hipísácké rozevlátosti.
Stockdale zpívá ještě lépe než na starších deskách a stále umí složit rázné skladby, které rozhýbou klub po pár taktech. Jako kdyby se řídil slovy, že v jednoduchosti je síla, a když je dobrý riff, netřeba aranžérských kudrlinek. Úvodní The Love That You Give a následující singl Victorious jsou toho jasným důkazem. Wolfmother si na nic nehrají, prostě jen dávají průchod energii skrze kytary. Závěrem alba dojde na ambicióznější a rozmáchlejší skladby, ale i v nich zůstává kapela nohama na zemi a nebere se nijak vážně. Například v závěrečné Eye of Beholder posouvá Stockdale hudbu až do epických rozměrů, ale zároveň zpívá o příšeře ze hry na hrdiny Dungeons & Dragons.
Victorious je deska, díky které Wolfmother vítězí hlavně sami nad sebou. Po několika letech fanouškovského odklonu a opadu zájmu se vrací s repertoárem dokazujícím, že stále umí hrábnout do kytar. A když se tak stane, je to mejdan.
Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou.
Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies.
Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.