Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Zaostřeno

Lenka Dusilová

Mám zaseto na novou desku

Obrazem

Očičkem Nožičky

Zaostřeno

Cenová smršť

Zaostřeno

Cena Apollo

Jak se lovil Kapr

Zaostřeno

Ceny Anděl

Kryštof, kam se podíváš

Headparáda

Redakční tipy

Zaostřeno

Festival Metronome

Potká se Iggy s Ivanem Kralem?

Ve studiu

5 otázek pro … Michal Ambrož

Zaostřeno

Sdílení fanoušků

Můj soundtrack

Lukáš Pavlásek

Jak jsem textoval pro Stouny

Čerstvé (z)boží

The Atavists

Zlé časy přicházejí

Headliner 1/4

Vinylmánie

Headliner 2/4

Velký příběh jednoho labelu

Headliner 3/4

James Jagger

Poprvé jsem seděl s tátou u piana

Headliner 4/4

První dojmy

Smršť vyjetá jak Kolumbie

Téma 1/4

56 debutů tisíciletí

Téma 2/4

56 debutů tisíciletí

Téma 3/4

56 debutů tisíciletí

Téma 4/4

56 debutů tisíciletí

Headliner

Adrian T. Bell

Nenapadlo mě, že budu muzikant

Rozhovor

Mike Trafik

Proč se tu drží huba

TOP

9 ranařů

Muzikanti, kteří zmlátili své fanoušky

Enface

Sarah Hartman

Mám motýly v břiše

Intro

Iggy Pop

Ikona

Portrét

Iggy Pop

Poezie šílenství

Diskografie

Od punku k šansonům a zpět

Recenze

Iggy Pop

Post Pop Depression

Hlášky

Dívala se na mě penetračně

Anketa

Obdiv, nezájem a společný sex

Rozhovor

Václav Havelka

Zásadní je dávat maximum

Reportáž

Prague Conspiracy

Kážeme víno a pijeme víno

TOP

10 klipů, které pobouřily

Jackie Crash

Twenty One Pilots

Všechny ručníky jsou po nás špinavý

Dotazník

The Bloody Beetroots

V taneční hudbě je příliš spekulací

česká stopa

Underworld

Na zasněženém poli

Story

Primal Scream

Spolek nezničitelných

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak to bylo s podprsenkou Blondie

Rozhovor

Simple Plan

Kritici nás nemají rádi

TOP

Muzikant + muzikant = VSL

Retro

Charles Aznavour

Když Básník zpívá

Rozhovor

Vladimír Merta

I starý křápy se dneska sbíraj

Insider

Jimmy Jam

Narodil jsem se, abych pomáhal hvězdám

Televize

Videorama

Enface

Aurora

Alenka z říše severu

Songstory

Gorillaz

Clint Eastwood

Vzpomínky

Wohnout

Sladkých dvacet

Moje deska

Elton John

Chtěl jsem nahrát radost

Ženský element

Birdy

Ptáčátko, kterému přejí hvězdy

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Adrian T. Bell

Night and Day

Recenze

17. března 2016

Recenze

3. února 2016

  •  
     

    rec

     

    enze

     
     

    10

    recenze

    1

  • zpet

    Simple Plan

    Taking One for the Team

     

    Boom!

    Přeslazená stejnost

    Simple Plan natočili desku, jako by jim bylo –náct. Ale není.

    Kanadští Simple Plan se s novým studiovým albem přihlásili po téměř pěti letech. Už první tři ukázky popravdě neslibovaly nic revolučního. Další ochutnávkou byla loni v říjnu píseň I Don’t Wanna Go to Bed, ve které zahostoval rapper Nelly. Skalní fanoušci pop-punkové kapely byli nadšení, leč pro střízlivější a nezaujaté uši ostatních posluchačů ani v tomto případě nešlo o nic tak zásadního, aby je tato muzika snad motivovala postavit se na druhou stranu barikády a začít po Simple Plan šílet. I když tedy právě tato skladba se mírně odchyluje od běžné tvorby kapely, neboť ji ozvláštňují zřetelné prvky popu a funku.

    Simple Plan jsou držáci. Na scéně se v nezměněné sestavě pohybují už skoro dlouhých osmnáct let. Jejich muzika je ale, jak se říká, čím dál tím stejná. To, co byste náctiletým či možná ještě tak dvacetiletým floutkům sežrali i s navijákem, už je u pánů, kteří mají čtyřicítku na krku, tak trochu úsměvné.

    Slaďoučký hlas frontmana Pierra Bouviera, který si hraje na drsného a bere si do úst hipstery a cyniky, v muzice, jež je ušitá na míru teenagerům, zavání pochybnostmi o tom, jestli to pánové opravdu myslí vážně, nebo jen potřebují sytit bankovní konta.

    Produkce na úrovni, zvuk výborný, ale co s tím, když chybí pořádné hitové pecky, skladby zní jedna jako druhá a pánům v letech prostě ani s přivřením očí do tenounkých škvírek jejich pop-punkové rádoby rebelské křepčení nevěříte?

    Iva Boková

    text

     
     

    1. Opinion Overload

    2. Boom!

    3. Kiss Me Like Nobody’s Watching

    4. Farewell (feat. Jordan Pundik)

    5. Singing in the Rain
    (feat. R. City)

    6. Everything Sucks

    7. I Refuse

    8. I Don’t Wanna Go to Bed
    (feat. Nelly)

    9. Nostalgic

    10. Perfectly Perfect

    11. I Don’t Wanna Be Sad

    12. P.S. I Hate You

    13. Problem Child

    14. I Dream About You
    (feat. Juliet Simms)

     
     
     
     

    10

    recenze

    2

  • zpet

    Yoko Ono

    Yes, I’m a Witch Too

     

    Forgive Me My Love

    Nové šaty, starý obsah

    Druhá remixová deska Yoko Ono je důkazem toho, že ani poměrně kvalitní a cílevědomá moderní produkce z pseudoavantgardy prostě umění neudělá.

    Nová kolekce remixů písní třiaosmdesátileté Yoko Ono se dá stěží považovat za vlastní počin japonské avantgardní umělkyně. Jedná se o pokračování podobné remixové kompilace Yes, I’m a Witch z roku 2007 a stejně jako na ní i tady si většina remixujících interpretů vzala z originálu pouze charakteristický vokál a hudební podklad kompletně předělala. Až na pár výjimek pohybujících se ve vodách poměrně zajímavého indie-rocku (jmenujme alespoň remix skladby Forgive Me My Love od Death Cab for Cutie, Mrs. Lennon od Peter, Bjorn and John nebo Move On Fast od Jacka Douglase) se jedná o celkem fádní pokusy oživit chaotický originál taneční housovou produkcí, což ve finále příliš nefunguje. Ani v těch několika momentech, kdy hudební podklad začíná aspirovat na uvěřitelný a silnější materiál, se prostě nemůžeme ubránit dojmu, že nás něco neskutečně štve. Ano, je to prostě protivný nelogický vokál samotné Yoko Ono!

    Jsou avantgardní počiny, které mají i přes svou takřka dada konstrukci logický výstup, emocionální, intelektuální, troufněme si možná i na termín umělecký. Prakticky žádný z hudebních projektů Yoko Ono nepatří do této kategorie. Je to asi stejné srovnání jako mezi free-jazzovými sessions Johna Coltrana a partou ztripovaných gympláků, kteří prostě neumějí hrát a do vzniklého hluku recitují své rádoby umělecké básně, zatímco spolužačky vzdychají. Pár bodů bych určitě přidal za odvahu svolit v třiaosmdesáti k poměrně odvážnému moderně pojatému projektu, koneckonců Lou Reedova Lulu s Metallikou taky nebyla žádná sláva. Nicméně, těmto písním by opravdu nepomohl ani John Lennon.

    Vojta Libich

    text

     
     

    1. Walking on Thin Ice

    2. Forgive Me My Love

    3. Mrs. Lennon

    4. Give Me Something

    5. She Gets Down on Her Knees

    6. Dogtown

    7. Wouldnit

    8. Move on Fast

    9. Soul Got out of the Box

    10. Approxmately Infinite

    11. Yes, I’m Your Angel

    12. Warrior Woman

    13. Coffin Car

    14. I Have a Woman Inside
    My Soul

    15. Catman

    16. No Bed for Beatle John

    17. Hell in Paradise

     
     
     
     

    10

    recenze

    3

  • zpet

    MACKLEMORE
    & RYAN LEWIS

    This Unruly Mess
    I‘ve Made

     

    Kevin feat. Loen Bridges

    Rapová plochost

    Cenou Grammy ověnčený rapper na své druhé desce boduje se silnými beaty i tématy. Nedá se jim ovšem moc věřit.

    Macklemore má bezesporu talent. Jeho dvorní producent Ryan Lewis tuplem. Nahrávku od nahrávky ale duo čím dál tím víc inklinuje k mainstreamové tvorbě. Z jeho často zmiňovaného indie přístupu už zbývají jen drobné fragmenty. Ano, novinka nabízí intimní témata, věnuje se globálním i individuálním problémům a může se opřít o promakaný sound. Na druhou stranu ovšem posluchače téměř urazí mírou stupidity některých písní.

    Jde například o zhovadilost Dance Off, plochý track o tanečním duelu s hloupými samply. Existují rappeři jako Mike Skinner z The Streets, kteří dokážou běžné odlehčené situace pojmout originálně. Frajerovi ze Seattlu se to ale tentokrát tak docela nepovedlo. Když vás některá z dvanácti skladeb zaujme, vzápětí ji naruší tuctový zpívaný refrén, který si paradoxně zamilují rádia, diskošky i obchoďáky po celém světě. Dvojici se nedá upřít, že se opět pouští do závažných námětů, jako je špatné zdravotnictví v USA, policejní brutalita a pohlížení na celebrity jako na marketingové nástroje. Když ale tyto myšlenkové pochody střídá „sranda“ o bratranci Brada Pitta, výsledek se nedá brát moc vážně. Jasně, deska není tak špatná, jak asi někteří haters doufali. Populárnímu debutu, disponujícímu několika skvělými momenty, se ale nemůže rovnat. Macklemore je sympaťák a potrhlý týpek s účesem, který napodobují teenageři na celé planetě. Ale srovnávat jeho pop-rap se současnými giganty typu Kanye West nebo Kendrick Lamar prostě ani nemá smysl.

    Vojta Tkáč

    text

     
     
     

    1. Light Tunnels feat. Mike Slap

    2. Downtown feat. Eric Nally, Melle Mel, Kool Moe Dee

    3. Brad Pitt‘s Cousin feat. XP

    4. Buckshot feat. KRS-One
    & DJ Premier

    5. Growing Up (Sloane‘s Song) feat. Ed Sheeran

    6. Kevin feat. Leon Bridges

    7. St. Ides

    8. Need to Know feat. Chance the Rapper

    9. Dance Off feat. Idris Elba
    & Anderson .Paak

    10. Let‘s Eat feat. XP

    11. Bolo Tie feat. YG

    12. The Train feat. Carla Morrison

    13. White Privilege II feat.
    Jamila Woods

     
     
     
     

    10

    recenze

    4

  • zpet

    WILD NOTHINg

    LIFE OF PAUSE

     

    Life of Pause

    Méně snů, více popu

    Talentovaný všeuměl opouští lo-fi kořeny a zapomíná, že v nedokonalosti je krása.

    Dreampopoví Wild Nothing vznikli jako obývákový projekt multiinstrumentalisty Jacka Tatuma. Navzdory záplavě konkurence, kterou chrlí do světa jeho domovský label Captured Tracks a mnoho dalších, mladík z americké Virginie dokázal prorazit hned debutem Gemini z roku 2010. A brzy se obklopil kapelou. Kolegy z kategorie zasněných kytarovek převyšoval hlavně citlivou prací s náladou i melodiemi, které coby schopný muzikant a zpěvák dokázal podat s dostatečnou přesvědčivostí, aby jeho nahrávky okamžitě vtahovaly do vlastního světa. Jeho prvotiny vznikaly v limitovaných podmínkách, což výsledku pouze dodávalo melancholické, trochu záhadné charisma. Ruku v ruce s rostoucím ohlasem a zázemím Tatum přirozeně dostal chuť roztáhnout křídla. Vydal se proto do stockholmského studia, aby zde ve spolupráci s producenty Thomem Monahanem, Peterem Bjornem a J. Erikssonem realizoval svoji představu o moderním organickém zvuku. Úvodní dvojsingl To Know You / TV Queen z podzimu loňského roku naznačoval, že se mu cíl mise podařilo splnit zodpovědně. Jako pojítko s předchozími nahrávkami zůstala svůdná basová linka, sametová melodie a vintage synťáky, které připomněly optimismem přetékající rukopis Davida Holmese. Co se naopak objevilo nově, bylo podstatně přímočařejší a vzdušnější provedení. Zvolená transformace se zdála být výsledkem přirozeného a sympatického vývoje Wild Nothing. Těm, kdo se na ni nechali nalákat, ale skutečná tvář novinky nejspíš přinese zklamání. Kouzlo pohrávání si s atmosférou a jemnými texturami je pryč, stejně jako sexappeal experimentujích zelenáčů. Uhlazenější a čitelnější produkce sice není na škodu, Life of Pause ale dělá dojem, jako by Jack Tatum zapomněl vložit důležitý kus sebe. Sedmdesát procent desky tak v nejlepším případě prošumí.

    Veronika Ondečková

    text

     
     

    1. Reichpop

    2. Lady Blue

    3. A Woman’s Wisdom

    4. Japanese Alice

    5. Life of Pause

    6. Alien

    7. To Know You

    8. Adore

    9. TV Queen

    10. Whenever I

    11. Underneath My Thumb

     
     
     
     

    10

    recenze

    5

  • zpet

    Animal Collective

    Painting With

     

    FloriDada

    S hravostí (ne vždy) nejdál dojdeš

    Desáté album americké formace, pro kterou je experiment základem všeho, zůstává navzdory optimismu ve stínu svých předchůdců. Což naštěstí vždy nemusí nutně znamenat pád do podprůměru.

    Na novince vydané po třech letech se zvukoví hračičkové vrátili k sestavě v triu z roku 2009. Znovu tu potvrzují, že spojení slov experiment a pop nemusí být oxymórem, ale zároveň se občas ocitají v pozici, kdy svou hudbou nedokážou zahnat myšlenku o samoúčelném vrstvení, ve kterém nejenže tvůrci neměli příliš jasno, kam směřují, ale ve kterém se ztrácí i posluchač.

    Jistě – technopunkové rytmy propletené s až provokativně optimistickými melodiemi jsou vtipné jak nekorektní anekdoty o blondýnách. A spojení popu s psychedelickou rozmazaností vytrhuje z nevzrušivosti a nedovoluje upadnout u poslechu do apatie. Jenže onen tvůrčí model se natolik opakuje, že to občas nemá daleko ke křeči.

    Název úvodní skladby FloriDada a slovo malba v názvu vede za ruku k analogiím s moderním výtvarným uměním, vzešlým z dadaismu. I ono často až hýří barvami, spojuje zdánlivě nespojitelné a oplývá přístupem, kdy je forma důležitější než výsledek. Jenže zatímco obrazy Paula Kleeho či Vasilije Kandinského jsou pro mnohé nepřipravené těžko akceptovatelné, tyhle hravé písničky mají schopnost bavit i ty, kteří nejsou zarytě věrnými a oddanými fanoušky kapely. A že i těch není málo.

    Aktuální nahrávku Animal Collective lze navíc brát jako docela sympatický boj s negativismem. Nevykalkulovaně radostný, šikovně poskládaný, jen zkrátka trochu méně přesvědčivý, než tomu bylo u předešlých alb. Ale ruku na srdce: má smysl vyčítat jarnímu sluníčku jeho nedostatečnou výhřevnost?

    Antonín Kocábek

    text

     
     

    1. FloriDada

    2. Hocus Pocus

    3. Vertical

    4. Lying in the Grass

    5. The Burglars

    6. Natural Selection

    7. Bagels in Kiev

    8. On Delay

    9. Spilling Guts

    10. Summing the Wretch

    11. Golden Gal

    12. Recycling

     
     
     
     

    10

    recenze

    6

  • zpet

    THE 1975

    I Like It When You Sleep, For You Are So Beautiful Yet So Unaware Of It

     

    Love Me

    Pop bez hranic

    Jak to dopadne, když se póza sejde s talentem a osobitým přístupem?

    Není moc typické, aby kapela na veleúspěšný debut navázala neuchopitelným albem s vyčerpávajícím názvem o sedmnácti písních. I tento tah ovšem zapadá do konceptu The 1975, kteří si dělají, co se jim zamane, a zatím to skvěle vychází. Novinkou chce frontman Matty Healy vyplnit prázdné místo v současném bezduchém popu. Je překvapivé, jak svébytnou cestou se mu to povedlo.

    Nezapamatovatelné pojmenování docela dobře vystihuje charakter alba – je dlouhé, sentimentální i dramatické zároveň. Dá se říct, že svou pestrostí působí jako tři různé nahrávky smrštěné do jednoho hybridu. V úvodním singlu Love Me formace kříží Davida Bowieho s Peterem Gabrielem, kdežto následujícími songy zabředává až do popového bahýnka pod supervizí Michaela Jacksona. Manchesterskému kvartetu se daří roztancovávat skrze funky kytary, ale přesvědčuje, že s lidmi dokáže pohnout i intimnější cestou. To vše velmi inteligentně a přidrzle. V textech se Healy zabývá drogovou závislostí, náboženstvím, samotou i slávou, která ho v posledních letech potkala. Známkou kvality je i produkce Mika Crosseyho, který dřív spolupracoval s Arctic Monkeys nebo Foals. Dámy a pánové, The 1975 odbourali hranice popu. Ale… je deska celkově stejně sexy jako její předchůdce? Ne. Strhne podobné davové šílenství? To se ještě uvidí. Hodina a čtvrt, kterou si zabere poslech I Like It When You Sleep…, se totiž neobejde bez momentů nudy a nutkání přepnout na další song. Bohémský zpěvák vzkázal lidem, kterým se album bude zdát moc dlouhé, ať táhnou do prdele. Takže už vím, kam o víkendu vyrazím. Vy se rozhodněte sami.

    Vojta Tkáč

    text

     
     

    1. The 1975

    2. Love Me

    3. UGH!

    4. A Change of Heart

    5. She’s American

    6. If I Believe You

    7. Please Be Naked

    8. Lostmyhead

    9. The Ballad of Me and My Brain

    10. Somebody Else

    11. Loving Someone

    12. I like it when you sleep, for you are so beautiful yet so unaware of it

    13. The Sound

    14. This Must Be My Dream

    15. Paris

    16. Nana

    17. She Lays Down

     
     
     
     

    10

    recenze

    7

  • zpet

    Anthrax

    For All Kings

     

    Evil Twin

    Thrash jak má být

    Anthrax na jedenácté desce udrželi svoji vysokou laťku.

    Nahrávka For All Kings je první deskou Anthrax bez kytaristy Roba Caggiana, který zběhl k dánsko-americké rockové úderce Volbeat. Kapela s přípravami nové studiovky nijak zvlášť nepospíchala. Pod dohledem producenta Jaye Rustona na ní začala pracovat už v závěru roku 2014, natočila nějakých dvacet songů a z nich pak vybrala jedenáct, které dotvořila a použila. Z hlediska textů album pojednává o tom, že každý může být králem, králem vlastního života, a rozhodovat o tom, kam bude směřovat. Anthrax se dotkli i horkého tématu teroristických útoků, a to v písni Evil Twin, jež pojednává o tragédiích, jako byl útok na redakci francouzského satirického plátku Charlie Hebdo a jí podobných. Naživo by mohla skvěle fungovat chytlavá skladba Defend Avenge.

    Album For All Kings začíná intrem připomínajícím hudbu z Her o trůny a vyznačuje se úžasnou dynamikou, povedenými refrény, chytlavými melodiemi a v neposlední řadě propracovanými úctyhodnými aranžemi. S velmi solidními riffy se vytasili oba kytaristé Scott Ian a Jonathan Donais, který do kapely přišel z formace Shadows Fall. Album rozhodně drží laťku s úrovní předchozího počinu Worship Music, který kapela nabídla před pěti lety jako první desku natočenou s frontmanem Joeym Belladonnou, jenž se do kapely vrátil po dvaceti letech. Kritika tehdy právem nešetřila chválou a může v ní s klidem pokračovat i teď. Na Anthrax se evidentně čas nijak negativně nepodepisuje, stále jsou schopni tvořit svěží energickou muziku a vždy ji dokážou okořenit tak, aby chutnala i těm nejnáročnějším fanouškům.

    Iva Boková

    text

     
     

    1. You Gotta Believe

    2. Monster at the End

    3. For All Kings

    4. Breathing Lightning

    5. Suzerain

    6. Evil Twin

    7. Blood Eagle Wings

    8. Defend Avenge

    9. All of Them Thieves

    10. This Battle Chose Us

    11. Zero Tolerance

     
     
     
     

    10

    recenze

    8

  • zpet

    JACK GARRATT

    PHASE

     

    Breathe Life

    Multiinstrumentální slasti

    Jack Garratt na debutu potvrzuje, že se hudební pokrok nikdy nezastaví.

    Vítěz respektované ankety BBC Sound of 2016 konečně vydal očekávanou prvotinu. Kdybychom článek o nejlepších debutech tisíciletí, který najdete v tomhle vydání Headlineru, rozšířili o několik míst, Garratovo album by se nejspíš zařadilo. Uplatňuje na něm stoprocentní DIY přístup. Od skládání písní přes instrumentální složku a zpěv až po produkci. Nutno podotknout, že i na koncertech si čtyřiadvacetiletý Brit vystačí sám – současně stíhá ovládat syntezátory, bušit do bicích nebo hrát na kytaru.

    Rovnou při úvodním songu zjistíte, že vás při poslechu čeká mnohotvárná jízda, při níž vám bude hladina adrenalinu stoupat z nuly na sto a ještě výš. Čeká vás hudební výlet, na kterém zažijete absolutní chill, ale také slušně rozjetou party. Popové melodie a obstojný zpěv, v němž místy uslyšíte smělejšího Eda Sheerana, doplňují dynamické nájezdy plné elektroniky. V úderných peckách jako Chemical dostává Garratt pomyslné znásilňování synťáků až na úroveň, kterou někteří posluchači na první poslech nevstřebají. Zdařile jim to ale kompenzuje popovějšími kousky typu Breathe Life, s nimiž by mohl vousatý multiinstrumentalista z rádií vystrnadit některé vyměklé poprockové hvězdičky. Moc špatných momentů tady nenajdete, přesto ve vás Phase zanechá spíš fragmenty emocí z jednotlivých písní než komplexní zážitek z celku. Tak či tak se Jack Garratt trefil do černého. Phase zaujme nejen nadšence čerstvého zvuku Británie, ale i masovější publikum, které si jeho (za pár měsíců) hity poprvé poslechnou z některých rádií. Hype byl naprosto zasloužený.

    Vojta Tkáč

    text

     
     

    1. Coalesce (Synesthesia Pt. III)

    2. Breathe Life

    3. Far Cry

    4. Weathered

    5. Worry

    6. The Love You’re Given

    7. I Know All What I Do

    8. Surprise Yourself

    9. Chemical

    10. Fire

    11. Synesthesia Pt. III

    12. My House Is Your Home

     
     
     
     

    10

    recenze

    9

  • zpet

    Wolfmother

    Victorious

     

    Victorious

    Rock‘n‘rolloví Simply Red

    Z Wolfmother se na nové desce definitivně stala kapela jednoho muže.

    Špatná zpráva na začátek. Tvrdé jádro fanoušků, pro které skupina ztratila s odchodem zakládajících členů kouzlo, po poslechu Victorious nevezme Wolfmother na milost. Naopak se utvrdí v tom, že si z jejich srdeční záležitosti zbylý zakladatel a frontman
    Andrew Stockdale udělal soukromý podnik. Australská kapela totiž rotací sestavy začíná připomínat model Simply Red, a i ti měli na poslední desce společnou fotku. V bookletu Victorious je jen Stockdale.

    Kdo se ale dokáže oprostit od nostalgického láteření, dostane přesně to, co od kudrnatého zpěváka s nezaměnitelným ječákem čeká. Syrový, rozjetý, našlapaný rock‘n‘roll, který se hrdě hlásí k éře art rocku, psychedelie a hipísácké rozevlátosti.

    Stockdale zpívá ještě lépe než na starších deskách a stále umí složit rázné skladby, které rozhýbou klub po pár taktech. Jako kdyby se řídil slovy, že v jednoduchosti je síla, a když je dobrý riff, netřeba aranžérských kudrlinek. Úvodní The Love That You Give a následující singl Victorious jsou toho jasným důkazem. Wolfmother si na nic nehrají, prostě jen dávají průchod energii skrze kytary. Závěrem alba dojde na ambicióznější a rozmáchlejší skladby, ale i v nich zůstává kapela nohama na zemi a nebere se nijak vážně. Například v závěrečné Eye of Beholder posouvá Stockdale hudbu až do epických rozměrů, ale zároveň zpívá o příšeře ze hry na hrdiny Dungeons & Dragons.

    Victorious je deska, díky které Wolfmother vítězí hlavně sami nad sebou. Po několika letech fanouškovského odklonu a opadu zájmu se vrací s repertoárem dokazujícím, že stále umí hrábnout do kytar. A když se tak stane, je to mejdan.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. The Love That You Give

    2. Victorious

    3. Baroness

    4. Pretty Peggy

    5. City Lights

    6. The Simple Life

    7. Best of a Bad Situation

    8. Gypsy Caravan

    9. Happy Face

    10. Eye of Beholder

     
     
     
     

    10

    recenze

    10

 
×
Čtete:
2016/3
3. února 2016

Duel

Ektor

Recenze

SMS

Naživo

Tricky

Naživo

Marina & Diamonds

Naživo

The Libertines

Naživo

Bára Poláková

Naživo

Simple Plan

Naživo

The Neighboorhood

Naživo

Brian May

Naživo

Headliner narozeniny

Naživo

Years & Years

Naživo

SBCR

Naživo

Michal Pavlíček

Rychlá sóla a zaprášená saka

Naživo

Greg Dulli

Pohoda se zpěvem a přáteli

Naživo

Kodaline

Naživo, ale srdcervoucí

Naživo

Hurts

Méně romance, více diskotéky

Naživo

Scorpions

Stále plni síly

Obrazem

Hory, hudba, mejdany

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.